Svatováclavské obrácení Ing. Václava Klause

Sváteční den nám ještě ani zdaleka nekončí! Byli jste se mrknout na Duku a Klause na pouti? Já jo. Jedním slovem nádhera! Šel jsem tam pěšky až z Litoměřic. Řeknu vám, ďábelská štreka!

            Blížilo se pravé poledne.

Nezvykle prudké, přesto už pozdně zářijové Slunce nelítostně spalovalo poutníky, kteří už od božího rána, od časného kuropění nekompromisně ucpávali všechny cesty vedoucí do Staré Boleslavi, kvapíce pěšky na Národní svatováclavskou pouť, hnáni k světcově lebce svou žízní po národní identitě stejně tak, jako je stádo žíznivého dobytka hnáno svým instinktem k vysychajícímu napajedlu.

Cesta od Prahy byla pěšími poutníky obzvláště ucpaná.

Jejich masa sunula se pomalým krokem vpřed, často zastavujíc, nucena čekat, až se její čelo tam kdesi vpředu dá opět do svého plazivého pohybu.

Dopravní situaci, již tak dosti složitou, zde komplikovaly navíc ještě koňské povozy Selské jízdy, které si pro sebe sobecky zabíraly celý jízdní pruh, vezouce na svých korbách, opentlených svatováclavskými korouhvemi, krojovanou selskou chasu, jež zpívala mnohohlasem pořád dokola svatováclavský chorál: „Kněže nááááš!“.

Nebylo snad poutníka, který by si nepomyslel: „Svatý Václave, nedej mi na této cestě zahynouti, dejž to, abych se mohl pokloniti tvé svaté lebce!“

Mužům v košilích, i ženám v blůzách vyvstávaly v podpaží obrovské mokré skvrny, takový byl hic.

Tu se však do mozku pokorně jdoucího poutnického davu zarylo zvonění zvonku, jakým jsou vybavena jízdní kola, doprovázené pokřikem: „Uvolněte cestu! Uvolněte cestu!“

Lidé ustupovali a clonili si oči před Sluncem, jež jim stálo téměř již v nadhlavníku, aby lépe viděli, co se děje.

Nedělo se však nic jiného než jen to, že od Prahy přijížděla rikša, dle všeho měkce vypolstrovaná a nanejvýš pohodlná.

Jak se rikša přibližovala, vykřikovali nadšeně poutníci, spoznavší již její urozené pasažéry: „Ten cyklista, to je přece Láďa Jakl, známý bluesový kytarista!“

A opravdu byl tím, člověk, který urputně šlapal do pedálů rikši, který zvonil na zvonek a volal na lidi, ať se rozestoupí, známý bluesový kytarista Láďa Jakl, celý zpocený, ale šťastný, že může jet, když je tak pěkně, na výlet.

„A ta žena v květovaných šatech, to je přece paní Livia, naše velvyslankyně na Slovensku,“ volali radostně lidé, když se k nim rikša přiblížila ještě víc, „vzala si v práci neplacené volno, protože na Slovensku státní svátek není, a vyrazila dnes do Staré Boleslavi, poklonit se lebce svatého Václava!“

A opravdu ta žena v květovaných šatech byla paní Livia, která si vzala v práci neplacené volno, sedla v Bratislavě na vlak, a teď se vezla v rikše řízené a poháněné Láďou Jaklem.

„A to je Ing. Klaus, skutečný Otec Vlasti, slávu mu!“ volali radostně lidé, když už rikša projížděla kolem nich a oni bezpečně rozpoznali i druhého pasažéra, a uvolňovali VIP poutníkům ochotně cestu, sami se kvůli tomu tlačíce v příkopech.

Vskutku byla dojemná ona úcta, který český národ takto zcela spontánně projevoval svému skutečnému Otci, oddanost, s jakou uskakoval do příkopy před rikšou, jíž dával Otec Vlasti přednost před škodovkami, protože ty, jak známo, strašně drncaj.

A Ing. Klaus, skutečný Otec Vlasti, oplácel lidu tuto jeho věrnost a oddanost své Osobě měrou stonásobnou. Na znamení své soudružnosti s lidem, na důkaz svého sepětí s národem, na důkaz toho, že se lidu a svému národu neodcizil ani v nejmenším, byl obut do blyštících se líčených střevíců a do dobře padnoucího žíněného roucha.

Ó, germánští bohové, ó velikýThore, ne menší Odine, majestátný Wotane, i ty, Loki, kdyby takto prostě oblečení chodili i bruselští politici, nemusela by být na tom Evropská unie tak mizerně, nemusel by být evropský národ jen umělým konstruktem bruselských eurokratů!

A když rikša kolem nich projela, říkali si radostně lidé: „Viděli jste tu kapsu na žíněném rouchu Otce Vlasti? Tam byl jistě schován zásadní projev, který Otec Vlasti přečte nad lebkou svatého Václava, ve kterém přesně odhalí a pojmenuje příčiny nynějšího stavu, a ve kterém, jako už tolikrát, navrhne vůbec ne jednoduchá řešení, ve kterém nás vyzve, abychom vrátili Západ Západu!“

A lid se nemýlil.

V kapce Ing. Klause, skutečného Otce Vlasti, byl skutečně schován další zásadní projev, který skutečný Otec Vlasti opravdu hodlal přečíst nad lebkou svého jmenovce.

Ale přes veškeré úsilí urputně šlapajícího Jakla nebyla rychlost rikši nijak ohromující.

Blížilo se pravé poledne a Ing. Klaus nervózně pohlédl na své hodinky, které si koupil ve frcu za pár šupů.

„Láďo, šlápněte do toho! Máme zpoždění! Neloudejte se,“ zvolal na Jakla.

„Neměl bys ho tak týrat, Klausíku. Je takové horko. Podívej se, vždyť sotva dýchá,“ zastala se Jakla paní Livia.

„Kdybys neseděla ráno tak dlouho před zrcadlem, už jsme tam mohli být. Já měl svůj projev napsaný včas,“ odbyl ženu skutečný Otec Vlasti, a znovu popohnal Jakla, „no tak, Láďo, neslyšíte?

Šlápněte do toho!

Nezapomínejte, že po výkonu následuje profit.“

Ale místo toho, aby rikša zrychlila, zcela zastavila.

„Už nemůžu! Jsem úplně hotovej! Potřebuju si odpočinout!“ supěl Jakl s vyplazeným jazykem.

Bylo pravé poledne. Ze Staré Boleslavi, vzdálené dobře ještě tři kilometry a tedy nejméně půlhodiny chůze, bylo slyšet vyzvánění zvonů.

„Co to děláte? To nesmíte, Láďo! Okamžitě sedněte na kolo, a šlápněte do pedálů! Musím být ve Staré Boleslavi včas, abych nad lebkou sv. Václava odhalil Havla jako původce všeho zla!“ křikl Ing. Klaus, Otec Vlasti, na Jakla, který se zhroutil na zem.

Ale Jakl se nehýbal.

Otec Vlasti seskočil z rikši, aby přinutil Jakla vstát a pokračovat v důležité cestě.

„No, tak, to si říkáte bluesman, a nic přitom nevydržíte?“ obrátil v sloup své andělské Ing. Klaus, když se marně pokoušel postavit Jakla na jeho vlastní nohy.

V tom však najednou celý zkoprněl, protože blankytně nebe se nad ním otevřelo a v takto vzniklém průzoru spatřil Ing. Klaus Václav Havla zalitého zlatavou září.

„Proč mě pronásleduješ, skutečný Otče Vlasti? Vždyť věrně kráčíš v mých stopách!“ zeptal se smutně Havel a zase zmizel.

Ing. Klaus, ohromen tím, padl na kolena, zaryl svoji tvář do prachu cesty. Nevěděl, jak dlouze v této poloze setrval, ba dokonce ani nevěděl, zda je při vědomí, v hlavě mu hučelo jako v bruselském úle.

„Vstávejte, musíme jet do Boleslavi,“ probral ho až Jaklův hlas, který se už vzpamatoval.

Ing. Klaus, Otec Vlasti, vstal. Bylo asi čtvrt na jednu.

Celý bledý, ani si neoprášiv žíněné roucho, řekl: „Já ho viděl. Byl tam!“

Otec Vlasti ukázal na nebe.

„Kto tam bol na nebi šírem? Voľaaký vták? Tatranský orol tam bol? Majestátny ako ty?“ zeptala se ho paní Livia.

„Ne, orel ne. Havel tam byl,“ odpověděl Otec Vlasti.

„Havel? Tam?“ podivil se Jakl a podíval se na nebe.

„Jo. Havel. Tam,“ ukázal opět Otec Vlasti na nebe a dodal, „ptal se mne, proč ho pronásleduji, když kráčím v jeho stopách!“

„Ty ses zbláznil, Klausíku!“ vykřikla paní Livie.

„Nezbláznil. Skutečně tam byl,“ odporoval Otec Vlasti, a chytiv se za hlavu zvolal, „nezbláznil, On, druhý svatý Václav, jenž vyjede spolu s prvním svatým Václavem v čele blanického vojska, až bude nejhůř, má pravdu.

Jsem politicky činný a přitom nejsem vázán členstvím v žádné straně, to znamená, že dělám nepolitickou politiku!

A čím jiným je můj Institut než NGO, skálou, na níž stojí občanská společnost?

Čím jiným je můj hlas než hlasem disidenta žijícího v pravdě?

Jsem havlista!

Vždy jsem byl havlista!“

„Vy jste se zbláznil, šéfe!“ zvolal Jakl.

„Jsem havlista, pravdoláskař, láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ zvolal Otec Vlasti, až si i poutníci, kteří se začali shlukovat kolem, začali ťukat na hlavu.

Paní Livie, jako zkušená diplomatka, si však naštěstí zachovala chladnou hlavu.

„Rychle, musíme zavolat sanitku!“ vykřikla, dodávajíc, „a vy, Jakle, zkuste mu zatím pořádně nafackovat, třeba se vzpamatuje, aspoň mně to vždycky pomáhalo.“

Ale už bylo pozdě i přes to, že Jakl fackoval skutečného Otce vlasti až do příjezdu sanitky.

„Bohužel, myšlenky a názory vašeho muže nejsou trvale slučitelné se zdravým rozumem. Nedá se nic dělat, ale musíme vašeho muže odvézt do Kosmonos, takto na Národní svatováclavskou pouť nemůže. Naštěstí je to do Kosmonos blízko,“ nemohl přivolaný lékař konstatovat u Otce Vlasti už nic jiného než šílenství.

Když skutečného Otce Vlasti naložili do sanitky, zeptala se paní Livie lékaře, který už nastupoval do sanitky: „Řekněte mi, pán doktor, pravdu. Bude Klaus v blázinci dlouho?“

„Nejmíň dva měsíce si tam pobude, paninko. Tak už to dnes holt chodí, dřív jak za dva měsíce vás z blázince dnes nepustí,“ odpověděl lékař a otřel si zpocené čelo, „takový kurevský hic na Národní svatováclavskou pouť nepamatuju. Chudák Duka se v tom svém ornátu jistojistě uvaří, čert, aby to vzal!“