Svatá rodina, socky bez auta na cestě do Betléma

Dnes je tradiční rodina definována jako skupina lidí, kteří tu a tam sedí v jednom autě. Svatá rodina však auto neměla a tak musela chodit jen pěšky. Které z křesťanských rodin by to dnes daly bez auta (s nalepenou rybou)?

            První termín měla mít Panenka Marie dvacátého prvního, zrovínka na zimní Slunovrat, aspoň tak to sv. Josefovi podle jeho propočtů vycházelo.

            „Cítíš něco?“ zeptal se proto sv. Josef, když se probudili v jakési opuštěné kůlně, jež se nalézala asi tři sta metrů od silnice do Betléma.

            „Ne, necítím nic. Je mi stejně jako včera, i předevčírem,“ odpověděla Panenka Maria.

            „Jako první by měly přijít kontrakce. To bys určitě cítila,“ řekl sv. Josef a dodal, „nejlepší by bylo, kdybychom došli až do Betléma.

Tady to není špatné, kůlna je to pěkná.

Ale ve městě určitě něco vyžebráme. Říká se, že porod vysiluje, i když těhotenství není nemoc. Žena by měla po porodu odpočívat aspoň dalších šest týdnů, než je opět způsobilá k dalšímu pohlavnímu styku.“

„To se nás přece netýká,“ namítla Panenka Marie.

„Já vím,“ odpověděl sv. Josef a pokračoval, „já to myslím tak nějak obecně. Že když budeme ve městě, bude to v našem případě tak nějak snazší.

To by bylo, aby se v celém Betlémě nenašel někdo, kdo by na nás nechal kvasit ve chlévě.

,Tak a tak, tato žena je Bohorodička a to dítko, tento chlapec, který se má narodit, je Mesiáš, Spasitel, boží syn, Vykupitel v jedné osobě.

Tak je to, vážení, ode dneška se všechno radikálně mění, bůh se chystá obětovat svého jediného syna, tak proč bysty vy nemohli obětovat svůj chlév a nechat nás tam pár dní?‘ budu každému vykládat v Betlémě a to v tom byl čert, abychom se neváleli aspoň měsíc někde hezky v teple na slámě.“

„Jsem strašně unavená. Neujdu už s tím velkým břichem už ani sáh,“ ztěžka řekla Panenka Marie.

„Ano, ano, tvoje velké břicho! Málem jsem na něj úplně zapomněl! Je tak velké a tak jsem si na něj zvykl, že už jej ani nevnímám. Je to nepředstavitelné, že brzy už zase budeš bez něj,“ plácl se sv. Josef do hlavy a chytil Panenku Marii za ruku, „v Betlémě budeme mít veškerý komfort.

Když pánbůh dá, natrefíme i na chlév, kde bude i nezajištěná wifi.

Co si víc přát?

Musíme vzít rozum do hrsti, nechci malovat sv. Pavla na zeď, ale při porodu se může stát všelicos.

Taky to můžou být dvojčata, chlapeček a holčička, vždyť máš břicho velké jako hrom.

Nebo i trojčata.

Nezapomínej, že co není možné u člověka, je možné u boha, takže bych se ani moc nedivil, kdyby to byla čtyřčata.

To všechno musíme brát v úvahu.

Ale i kdyby to dítě bylo jen jedno, je lepší, když můžeš v případě potřeby zavolat záchranku. Bylo by smutné, kdyby boží syn, Vykupitel, Spasitel a Mesiáš v jedné a téže osobě zemřel hned při porodu, aniž by ho lidé, kvůli kterým se měl obětovat, stihli přitlouct na kříž.

Jak bychom se pak mohli podívat bohu do očí, že jsme mu takto zbůhdarma zmarnili jeho jediného syna?

Ne, musíme do Betléma, sichr je sichr!“

„Je to ještě daleko?“ zeptala se ztěžka Panenka Marie.

„Vůbec ne!“ vykřikl nadšeně sv. Josef, rozhazuje rukama, „už je to kousek, kousíček, co by se za nehtík toho kluka čerchmantského, co ho porodíš, vešlo.

Odhaduju, že to bude už jenom dvacet, maximálně třicet kilometrů.“

„Třicet kilometrů?“ vzdechla Panenka Marie.

„Víc určitě ne!“ ujistil ji sv. Josef a pustil se do výpočtů, „dnes mám jednadvacátého. Bylo by pěkné, kdybys porodila dnes, to by měli pohané se slunovratem hned po ptákách.

Ale stejně tak pěkné bude, když porodíš až v Betlémě. Takže dnes máme jednadvacátého, když budeme po každé hodině chůze, jejíž rychlost samozřejmě přizpůsobíme tvému stavu, půl hodiny důkladně odpočívat, můžeme být, když každý den takto ujdeme deset kilometrů, čtyřiadvacátého někdy kolem poledne v Betlémě.

Ale když do toho trochu šlápneme, můžeme tam být už třiadvacátého, krátce před půlnocí.“

„Nevím, jestli to dokážu,“ řekla Panenka Marie.

„Co bys to nedokázala? Když tomu budeš věřit, tak to dokážeš, za tři dny jsme tam!“ povzbudil ji sv. Josef.

„A co když mě to chytne po cestě?“ namítla Panenka Marie.

„Musíme se modlit, abys vydržela až do Betléma. Silná vůle dokáže zázraky. Prostě se zařekni, že neporodíš dřív, dokud nebudeme v Betlémě, donuť své tělo, aby s tím ještě posečkalo.

Není to nic těžkého. Když jsem byl za prací v Indii, viděl jsem tam v horách spoustu lidí, kteří třeba padesát let nepozřeli jediné sousto a přitom byli strašlivě vitální, chodili po horách extrémní treky, vyhledávali nové a nové, stále extrémnější výzvy, a tak.

Když to dokázali oni, proč bys to nedokázala i ty, Bohorodička?

Porodit nejdřív až čtyřiadvacátého, když už budeme hezky v Betlémě?“

„Když myslíš, ty jsi bílý muž, který o všem rozhoduje,“ řekla Panenka Marie a hekavě se zvedla.

Za chvíli již byli na cestě.

Panenka Marie šla, co noha nohu mine, ztěžka dýchajíc, nemohouc ani mluvit, takže mluvil jen sv. Josef.

„Ono to tvoje těhotenství není žádná prdel, nemysli si. Donosit božího syna, to není jen tak. Už jen to, že jsi počala, i když jsi užívala antikoncepci, je velmi pozoruhodné.

Měla bys o tom všem napsat nějakou pěknou knížku. Myslím, že by se našlo dost lidí, kteří by si to rádi přečetli, kteří by, takříkajíc, rádi nahlédli pod pokličku toho, jak na svět přicházel boží syn, Vykupitel, Spasitel a Mesiáš v jedné osobě.

Mohlo by se to, ta knížka, jmenovat třeba ,Jak přežít boží těhotenství‘.

Nebo by možná bylo lepší, kdybys o tom natočila nějaké video, protože lidi už jsou zdegenerování a moc už nečtou, radši čuměj na videa, mladý i starý. Těhotenství jsme už asi, co se videa týče, propásli. Ale můžeme pořád ještě točit videa o tom, jak boží syn, Vykupitel, Spasitel a Mesiáš v jedné osobě pěkně přibírá, jako ho přebaluješ, jako ho kojíš, jak jsme na útěku před Herodovými neomarxisty.

Mohlo by to mít, ta videa, souhrnný název, třeba ,Krkavčí boží matka‘.

Nebo tě napadá něco lepšího?“

„Já už nemůžu, musím si odpočinout,“ zasténala Panenka Marie namísto odpovědi.

„Vidíš támhle ten strom?“ řekl Josef a ukázal na vzdálený strom, „až k němu dojdeme, tak si odpočineme. Hezky se natáhneme na zemi a nebudeme myslet na to, že se za chvíli budeme muset zase zvednout a táhnout dál.“

Když za patnáct minut došli ke stromu, skutečně se po něj natáhli.

„Proč se musí jmenovat zrovna Ježíš? Mně by víc líbil Jidáš,“ zeptala se Panenka Marie sv. Josefa.

„Protože Ježíš se jmenoval můj prastrýc z matčiny strany. Byl to starý mládenec, ale jinak prý moc hodný člověk, já už ho nezažil,“ odpověděl sv. Josef, ležící na zemi a hledě do nebe, „páni, to je letadel!

Jen za tu dobu, co tady ležíme, jsem jich už napočítal třicet!

Když jsem byl malý, nebyla na obloze skoro žádná letadla. I v noci bylo takové ticho, jako kdyby se bůh teprve chystal stvořit tento svět.

Kam ti lidi pořád létají?

Cestují pořád sem a tam, nikde nemají stání a ty přitom za chvíli porodíš božího syna, Vykupitele, Spasitele a Mesiáše!

Letenky jsou pořád levnější a levnější, ale o to přece v životě vůbec nejde!

Když je někdo přibitý na kříž, tak může mít plnou kapsu zabukovaných zpátečních letenek a na nic mu nebude.

A naopak, když je někdo boží syn, Mesiáš, Vykupitel a Spasitel v jedné osobě, jako to malé, co za chvíli přijde na svět, tak nepotřebuje žádnou letenku, aby zmizel mezi mraky.

Páni, to je letadel, čím dál víc, lidé jsou asi opravdu blbci, jdeme!“

Sv. Josef vstal a k témuž donutil i Panenku Marii, aby se po jejím boku vydal do Betléma, do kterého to už opravdu nebylo daleko.