Suprovní nanebevzetí Panny Marie

Neposkvrněná, vždy panenská Matka boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života  s tělem i duší vzata do nebeské slávy

            Nebylo v nebi dne, aby sv. Wojtyla nenavštívil Pannu Marii, všichni svatí se tomu smáli a říkali, že má sv. Wojtyla s Nebeskou královnou techtle mechtle. Sv. Wojtylovi se Panna Marie opravdu tuze líbila, i když se vůbec nepodobala na Pannu Marii z Čenstochové, do které se sv. Wojtyla, už jako nadějný seminarista, beznadějně zamiloval.

            Nebeská královna byla, na rozdíl od Panny Marie čenstochovské, blondýna, vyšší postavy, vůbec ne semitských rysů, na první pohled velmi ztepilá.

            „Raději blondýna v hrsti, to jest v nebi, než židovka na střeše, to jest v Čenstochové, hlavně, že je milosti plná,“ bral to pragmaticky sv. Wojtyla.

            I Nebeská královna měla sv. Wojtylu ráda. Milovala jej především za to, jak chránil církev, tělo jejího milovaného Syna, před zneuctěním prostřednictvím falešných obvinění ze zneužívání dětí. Proto dovolovala sv. Wojtylovi, aby ji každý den navštěvoval a vískal ve vlasech, k čemuž byly sv. Wojtylovi ruce, jež se v dospělém věku nikdy nedotkly ženských ňader, jakož i genitálií, dokonale uzpůsobeny.

            A zatímco sv. Wojtyla vískal Nebeské Královně její vlasy, vyprávěla mu Nebeská Královna o svém životě. Bylo to samozřejmě něco úplně jiného, než když o tom sv. Wojtyla, ještě za svého pozemského života jenom četl v evangeliu. A nejraději ze všeho měl sv. Wojtyla vyprávění o nanebevzetí, to se mu nikdy neomrzelo.

            Však taky dnes Nebeské královně, když ji zase vískal vlasy, připomněl: „Dnes je váš svátek, Nebeská Královno, Matko boží!

Dnes jste byla vzata do nebe!“

            „Cože, to už je zase patnáctého osmý?

            Jak ten čas tady na věčnosti letí!

            Než se nadějeme, budou zase vánoce!

            Kdybys mi to neřekl, ani bych nevěděla, že dnes už je to přesně x let, co jsem byla vzata, sem do nebe!“ zvolala Nebeská královna a dodala, „budu ti o tom vyprávět, chceš?“

            „Chci!“ vypískl Wojtyla nadšením a tak se Nebeská královna pustila do vyprávění o tom, jak byla vzata tohoto dne na nebe.

            „Toho rána, když jsem se probudila,“ vykládala, zatímco jí sv. Wojtyla něžně vískal vlasy, „mi bylo strašně blbě. Zvracela jsem, hlava mne bolela, nemohla jsem pozřít sousta, zmocnila se mne strašlivá slabost.

            ,Proboha svatého, snad nejsem zase v tom!’ pomyslila jsem si.

            Jistě tě napadne, milý sv. Wojtylo, jak mne to mohlo napadnout, když už jsem byla skoro v přechodu.

            Ale copak moje sestřenice, sv. Alžběta, neměla Jana Křtitele až po přechodu?

            Bůh je všehoschopný, ten umí i z jalové krávy vymámit tele, když se mu zachce, natož, aby mne zase oplodnil!

            Když se narodil Ježíš, myslela jsem si, že nikdy nebudu mít už druhé dítě, vždyť se mě nesměl dotknout žádný muž, aby nespáchal ten nejohavnější hřích, to jest, poskvrnil neposkvrněnou, a Josef, to byl především naprostý impotent. Už ani nevím, kdy jsem pochopila, že Ježíš je boží syn, a proto nepatří mně, své matce, jako jiní synové, ale svému otci.

            Když ho ukřižovali, nebála jsem se o něj, ani jsem neplakala, věděla jsem, že vstane z mrtvých. A když vstal z mrtvých, tak jsem se zase naopak neradovala, jak se z toho radují všichni křesťané, protože jsem tušila, že jej brzy ztratím, tentokrát už nadobro, protože si jej otec vezme k sobě.

            Když Ježíš vystoupil na nebe, bylo to pro mne, jako by zemřel. Věděla jsem, že svého synáčka už nikdy nesevřu v náručí, nebudu jej líbat na jeho líbezné čelíčko.

            Řekni sám, sv. Wojtylo, co může být pro matku, notabene boží, horšího?

            A teď, teď mi bylo tak, jako bych měla být zase těhotná!

            ,Snad bůh zatoužil ještě po druhém dítěti, po dceři, která by se mu v tváři zcela podobala!

            Ovšem, nemohl si najít žádnou mladší, protože mezi všemi ženami jsem jen já neposkvrněná, milosti plná, zbavená dědičného hříchu, a proto jen já můžu donosit boží dítě,’ napadlo mne.

            Snad se zeptáš, jak mne to mohlo napadnout, když se mi nezjevil, stejně jako když jsem čekala Ježíše, anděl, který by mi zvěstoval, že jsem naprcaná od samotného boha?

            Ale já v tu chvíli, věř mi, sv. Wojtylo, tak vůbec neuvažovala. Bylo mi tak blbě, že mě ani nemohlo napadnout nic jiného.

            Jenže nebyla jsem v tom, i když to tak vypadalo, nebyl to začátek těhotenství, ale mého nanebevzetí.

            ,Panebože, mně je blbě!’ sténala jsem stále víc, neboť má muka se stále stupňovala, zatímco mezi lidmi, kteří uvěřili v zmrtvýchvstání mého syna, se už rozkřiklo, že jsem zase v tom.

            ,Čiňte pokání, konec světa nastal!’ křičeli jedni, protože považovali moje těhotenství za druhý příchod Krista, kdežto jiní jim odporovali, že to dítě, které nosím pod srdcem, není totožné s ukřižovaným a již jednou zmrtvýchvstalým Kristem, a proto ještě konec světa nenastává.

            Vypukla náramná vřava, což mi vůbec nepřidalo. Nakonec jedni i druzí vtrhli ke mně, a chtěli, abych je rozsoudila, abych řekla, kteří z nich mají zjevenou pravdu. Bylo mi blbě jako nikdy a ti blbci na to nebrali nejmenší ohled, tahali mne za roucho, nedopřáli mi klid, ačkoliv to bylo to, co jsem v tu chvíli nejvíc potřebovala.

            ,Jděte všichni do prdele i s Kristem!’ zařvala jsem na ně krátce po poledni, kdy už bylo to jejich otravování opravdu nesnesitelné a v tu chvíli jsem byla vzata do nebe nejen s duší, ale i se svým tělem.

            ,Mami, tak jsi konečně tady!’ vrhl se mi v nebi hned do náruče syn a jako on vstal z mrtvých, tak já jsem ho v tu chvíli pro sebe vlastně podruhé porodila.

            ,Synku!’ zvolala jsem a začala jej líbat na čelo, a když jsem je do sytosti nalíbala, zeptala se jej, ,ty se holíš, synku?’

            ,Ano, mami.

            Tady se všichni holíme, abychom vypadali jako androgyni.

            I ty se budeš tady holit.

            Je to prima, sama uvidíš!’ odpověděl Syn a já se začala holit, i když nebe bylo tenkrát ještě skoro prázdné, moc lidí v něm ještě nebylo, to až později se začalo zaplňovat dalšími svatými, a jednoho dne jsi sem, do nebe, přišel i ty sv. Wojtylo a věř mi, že je to pro mne stejně tak významný den, jako je pro tebe významné moje nanebevstoupení.“

            Tím uzavřela Nebeská královna své vyprávění a větší chvály se sv. Wojtylovi sotva mohlo dostat. Mnozí svatí mu přízeň Nebeské královny, to se ví, záviděli, proto proti němu kuli pikle, hlavně pak sv. Inocenc I., ale jejich snaha vycházela naprázdno, Wojtylova pozice byla u Nebeské Královny, a proto i v celém nebi, prostě neotřesitelná.