Studený máj, v blázinci ráj!

Květnové mrazy jsou k zbláznění. Chcete otevřít okno, ale nejde, kdosi jej ledovou rukou drží zvenčí. A když jej přece jen otevřete, jsou na něm stejně mříže, takže jste jej otvírali zbytečně a ještě vám dovnitř táhne chlad 

            Prudká květnová sněhová bouře udeřila zcela nečekaně na Prahu, meteorologové ji sice avizovali několik dní předem, ale bohužel až o hodinu později.  Zdálo se zprvu, že bude chumelit po celou dobu Pražského jara, které ještě ani nezačalo, ale přece jen asi po deseti minutách ustala a my tak mohli opustit tramvajovou zastávku, která nám posloužila v čase jejího běsnění jako nouzový úkryt.

            „Zdá se, že už nesněží,“ řekl jsem se zřetelnou úlevou, ale to už k nám dorazili i záchranáři, kteří jeden po druhém slanili z helikoptéry, jež bzučela nad námi.

            „Jste v pořádku?

            Nemáte žádné omrzliny?

Ani podezření na ně?“ ptali se, balíce nás starostlivě do hřejivých houní.

            „Myslím, že ne.

            Tiskli jsme se k sobě co nejvíc, jak to radí mobilní aplikace, kterou jsme si duchapřítomně bezplatně stáhli, hned když se začaly snášet k zemi první sněhové vločky, abychom se zahřáli vlastními těly, jejich teplem,“ odpověděl jsem za všechny.

            „To při vás stál sám bůh všemohoucí, že jste si stáhli tu aplikaci!

            To na Pankráci, na jiné tramvajové zastávce, tolik rozumu bohužel neměli.

            Všechny, co se tam schovali, jsme museli letecky transportovat do Motola s lehkými až středními omrzlinami.

            To víte, zahraniční turisté!

            Odkloní se svévolně od bezpečné a doporučené trasy ze Staromáku přes Karlův most na Malou Stranu a pak na Hrad, vyrazí si místo toho na Pankrác, jako by se nechumelilo, a ono se chumelí.

            Vždyť je teprve květen!“ kroutili záchranáři hlavou nad nerozvážností zahraničních turistů.

            „A přežijí to?“ zeptal jsem se.

            „Teď už snad jo, teď už jsou na JIPce v péči špičkově placených lékařů.

            Hlavně, aby pak měli i oni na zaplacení,“ odpověděli záchranáři.

            „To jo,“ přikývl jsem a dodal, „jediné, čeho se ale bojím, je postraumatická stresová porucha. Přece to není jen sranda, přežít v Praze květnovou sněhovou bouři.

            Nevíte o nějaké aplikaci, abychom si ji mohli stáhnout v případě potřeby, kdybychom to dostali?“

            „Nejlepší bude, když si bezplatně zavoláte do Centra psychologické pomoci, kterou zřídil krizový štáb právě pro takové případy. Jsou tam odborníci, kteří vám ochotně zodpovědí všechny dotazy ohledně účinného boje s postraumatickou poruchou.

            Nebo si tam můžete zajít osobně. Odborníci ovšem doporučují, pokud se tam vypravíte osobně, abyste se tam vypravil v noci, protože to je menší pravděpodobnost toho, že se tam budou tvořit fronty.“

            „Centrum pracuje nepřetržitě?“ zeptal jsem se.

            „Ano, nepřetržitě. Jen od desíti dopoledne do čtyř hodin odpoledne mají technickou přestávku,“ odpověděli záchranáři.

            „To je super. Určitě tam vyrazím, cítím, že už to na mě pomalu leze.

            A kde centrum najdu?“ otázal jsem se.

            „Centrum najdete v pražské ZOO.

            Nově sídlí v pavilónu, který byl připraven pro pandy. Ukázalo se totiž, že prostory v původním sídle, pavilónu goril, jsou už kapacitně nevyhovující,“ sdělili mi záchranáři.

            „Tak to vím, kde to je.

            To nebudu dlouho složitě hledat,“ oddechl jsem si a ještě se zeptal, „a ještě by nás určitě zajímalo, jestli teď budou zase jezdit tramvaje.“

            „Podle aktuálních informací z Dopravního podniku by měl být provoz tramvají, pokud opět nepřijde sněhová bouře, obnoven během dvou hodin, intenzívně se na tom pracuje.“

            „Do dvou hodin?

            To je fantastické!

            Já myslel, že řeknete do dvou dnů!

            Ty dvě hodiny už v pohodě přežijeme,“ ulevilo se mi.

            „Tak jo, tak my už zase letíme.

            Máme ještě na Ruzyni, na letišti, deset tisíc lidí, která tam uvěznila sněhová přeháňka, prostě hotová humanitární katastrofa. Ti lidé jsou tam úplně odříznutí od světa, protože se tam nedostanou ani autobusy, ani taxíky, ani uber,“ řekli záchranáři a začali šplhat zase zpátky do vrtulníku, aby mohli letět na pomoc Ruzyni.

            „A co houně?

            Co s nimi?!

Kam je máme vrátit?“ stihl jsem ještě zařvat na posledního.

            „Houně vraťte osobně na magistrát, na odbor územního plánování, číslo dveří 555, pí Vocasová, nebo zašlete Českou poštou na adresu Magistrát hlavního města Prahy, odbor územního plánování, pí Bc. et Bc. et Bc. Vocasová, Mariánské náměstí 1, Praha 1, tři jedničky padesát!“ stačil ještě na mě zařvat záchranář, než zmizel v helikoptéře, která se pak okamžitě vznesla, míříc do Ruzyně.

            Záchranáři nelhali, neuplynuly ani dvě hodiny a v dálce se ozvalo zvonění tramvaje.

            „Tak už nám to jede, brzy si nastoupíme do příjemně vyhřáté tramvaje a naše dobrodružství šťastně skončí. Řekl bych, že to bylo pěkné dobrodružství, skutečně intenzivní zážitek, skoro takový, jako pražské povstání. Taky jsme se ocitli v mezní situaci, a taky jsme se museli nějak adekvátně zachovat, přijmout výzvu.

Teď už jen zbývá společná fotka a pak si zase navzájem zmizíme v davu.

Jsem opravdu rád, že jsem vás poznal, jste prostě skvělí a báječní lidičkové,“ řekl jsem a začal se loučit s těmi, kdož spolu se mnou přežili sněhovou bouři na tramvajové zastávce.

A sotva jsme se vyfotili a slíbili si, že jistojistě založíme facebookovou skupinu, abychom zůstali v kontaktu, objevila se v zatáčce skutečně tramvaj. Blížila se víc a víc, až před námi zastavila a otevřela všechny své dveře, plná revizorů, kteří se po rozjetí okamžitě pustili do své práce.