Stručná historie jednoho hymenu

Než se ponoříte do bdění, přečtěte si tento článek. Není v něm nic nového, naopak, všechno je v něm staré jako zákon sám

            „Těžko mi všechno věřit, jsem jen pouhopouhá předkožka a mé obzory jsou nutně omezené.

Pravda, dost často se podívám tam, kde se nachází počátek světa, tedy aspoň hmotný počátek světa, ale ztotožňovat mne, pouhou předkožku, s universem, či dokonce s kosmickým, vševědoucím duchem je opravdu hodně přehnané,“ začala předkožka své vyprávění, a po krátké odmlce, vyplněné osobní hygienou, zase pokračovala, „ale stručná historie jednoho hymenu, kterou vám chci nyní vyprávět, je bezpochyby pravdivá.

Proč bych si vymýšlela, proč bych vám lhala?

Kdybych vám vykládala o topologických fázových posunech a topologických fázích hmoty, jistě by to podezřelé.

,Co ta může o tom vědět, vždyť je to jenom předkožka!? pochyboval by kdekdo o mých slovech.

Ale pokud vám budu vyprávět o jednom hymenu, bude to znít nanejvýš uvěřitelně. Každý by měl mluvit jen o tom, k čemu má svým způsobem nějak blízko, proto, když mluví farář o bohu, vypadá to vždy směšně.

Poprvé jsem tento hymen spatřila jednoho podzimního odpoledne.

Venku pršelo, den předtím skončilo babí léto, v kůlně, kde jsem se právě nacházela, bylo docela chladno.

,Ahoj, ty jsi mi ale pěkný hymen. Kolikpak ti je?? zeptala jsem se ho, protože to byl skutečně náramný fešák.

,Co je věčné, nemá žádný věk,? odpověděl mi trochu povýšeně hymen.

,To bude nějaký magor, náfuka,? pomyslila jsem a nahlas řekla, ,nic není věčné, proto ani hymen nemůže být věčný. Existuje-li ke každé částici její antičástice, pak i ke každému hymenu existuje jeho antihymen. A je-li srážka částice s její antičásticí v nekonečném čase nevyhnutelná, pak je nevyhnutelná i srážka každého hymenu s antihymenem, zánik každého antihymenu je tedy jen otázkou času, leda že by se snad mezitím srazil i čas s antičasem, protože ke každé sekundě existuje antisekunda, ale i v tom případě je otázka, zdali bys pak existoval, chlapečku.“

Ale hymen se nafoukl: „Kdepak, to jsou jen plané řeči, bláboly. Tomu nemůžu věřit ani za mák, ani co by se za mne samotného vešlo.

Chci být věčný, a proto budu věčný.

O zániku nemůže být v mém případě ani řeč.

Vždy budu tak pružný a svěží jako teď, krevnatý a plný optimismu do života,? odpověděl mi hymen.

,Takových jako ty, jsem už uviděla.

Všichni byli pružní, svěží jako ty teď, krevnatí a plní optimismu do života.

A kde jsou teď?

Všichni se vypařili jako černé díry Hawkingovým zářením,? v duchu jsem se zasmála té naivitě a nahlas řekla, ,a co sluneční vítr, miláčku?

Ten taky jednou utichne a pak nastane, nu ovšem, bezvětří.?

,Sluneční vítr, to je jen interakce hmoty s hmotou, jejich hybností.

Já nejsem plachta plachetnice, abych jej chytal.

Já jsem víc, já jsem hymen!? řekl pyšně hymen.

Na to já už nic neodpověděla, protože se mi ztratil z dohledu, v kůlně přece jen byla zima, já hned věděla, že se mělo raději jít někam do sklepa s uhlím, tam by přece jen bylo tepleji.

Od té doby uplynul nějaký čas, řekněme rok, dva, kdo ví, kolik vlastně ve skutečnosti, vždyť jsou situace, kdy se i jedna sekunda zdá být věčností, a naopak, i věčnost nemusí trvat déle než jednu jedinou sekundu.

Byl zase podzim, ale nepršelo jako tenkrát.

Pěkný, slunný podzimní den vytahoval jedno eso z rukávu za druhým, vzduchem se potulovaly bezprizorné pavučiny.

Opět jsem byla v kůlně a opět hleděla na něco, co ve mne vyvolalo jasnou a zřetelnou vzpomínku na hymen, který chtěl být věčný.

Ano, nemohlo být pochyb o tom, že tento den navazuje na to, co se v této kůlně odehrálo, nebo spíše neodehrálo tehdy, když byla zima a pršelo.

,Tak se ukaž. To bude shledání po letech.

Zdali pak budeš ještě tak pružný a svěží, tak prokrvený, plný životního optimismu?

Nebo už se ti vkrádá do myšlenek zahořklost, hehe?

Nebo už chceš dokonce se vším skoncovat, sám se protrhnout, sprovodit ze světa?? říkala jsem si škodolibě, ale záhy mě moje škodolibost přešla.

Tam, kde byl minule hymen, tam nyní nebylo nic.

Naše tehdejší první setkání bylo zároveň i setkáním posledním.

Chtěl být věčným a místo toho nesetkávala jsem se žádným odporem, netřela se o nic, o žádný hymen, jenž by se mi vzpouzel, protože si vzal to hlavy, že bude věčným.

Odešel tam, kam hymeny odcházejí, do toho jejich ráje a nemohlo tomu být jinak, málokterý z nich se dožije vysokého věku, aby si o sobě mohl myslet, že je skutečně věčný.

Dokážu si to docela dobře představit , ten jeho konec. Jako bych ho viděla před sebou, trhliny, které jim prostupují, které se zvětšují, až stanou se fatálními.

Všechny tyto historie jsou navlas stejné. Mohla jsem vyprávět o kterémkoliv jiném hymenu a vyšlo by to nastejno, všechna má blízká setkání s nimi jsou prvními a zároveň posledními.

Tento hymen mi však utkvěl v paměti nejvíc, snad proto, že v jeho případě si nemusím nic vyčítat, že v jeho konci nemám své dlouhé prsty...“

Předkožka skončila vyprávění, pohrouživší se do svých myšlenek.

Myslela snad na to, že už taky tady nemusela být, nelítostně odřezána jako stvrzenka smlouvy mezi bohem a jeho lidem?

Možná myslela na to, a možná myslela na něco jiného, ale možná už taky nemyslela nic, protože se jí všechno myšlení už dávno zhnusilo.