Strávil jsem Noc venku, abych podpořil lidi bez domova

Věřím, že jsem tím přispěl k systémovým změnám, díky kterým lidé bez domova získají ve společnosti větší šanci

            V noci jsem venku snil, že jsem bezdomovcem.

Ležel jsem venku, trochu snad i mrzlo, na karimatce, zachumlaný do prochcaného spacáku, nevěda o sobě vůbec nic, protože vedle mne válela se prázdná pet flaška od vína, na níž byly moje otisky prstů. Nic mi nechybělo, protože jsem, vyjma dvou igelitek naplněných jakýmsi bezcenným haraburdím z charity, ani nic neměl.

Když nepočítám svoji závislost na alkoholu, byl jsem zcela svobodný.

Pramenila moje absolutní svoboda z této mé závislosti, nebo naopak, byla tato moje závislost na alkoholu důsledkem této mé absolutní svobody?

Buď jak buď, jedno bez druhého by existovat nemohlo.

Jelikož jsem o sobě nevěděl, nemohl jsem si na nic stěžovat, ačkoliv mnozí lidé si stěžují na můj zápach, který ovšem nemohu popřít a který je docela přirozený, když se v těle rozkládá alkohol, je to vždy doprovázeno právě takovýmto zápachem.

Nemohl jsem si stěžovat na nic, protože jsem na tom byl, jako bezdomovec, mnohem líp než ti, kterým tak vadil, v tomto mém snu, můj zápach.

Kdybych byl býval například zmrzl, vůbec by mi to nevadilo, ba právě naopak, byl bych dost možná v okamžiku své smrti tím nejblaženějším člověkem na světě.

„Představa, že my bezdomovci trpíme, je mylná!“ uklidnil bych každého, kdo by se o mne snad strachoval, kdybych byl ovšem, v tomto svém snu, schopen mluvit a nebyl docela opilý, dodávaje, „a trpíme-li přece jen, pak jen proto, že utrpení je nejvyšší formou blaženosti.“

Trpěl bych snad skutečně, kdyby mi bylo odepřeno to nejmenší, co mi společnost může dát, totiž ona potřebná dávka alkoholu, jež je vyrobena lidmi, kteří se v poledním žáru plahočí na vinicích, aby za to dostávali svoji mrzkou mzdu.

Kdybych se nemohl napít, trpěl bych a snad bych i zešílel těmi mukami, ale milosrdnost společnosti ničeho takového nedopustí, ve víně je nejen pravda, ale i spása, proto všichni chlastají a já mám jen to štěstí, že jsem chlastání povýšil na jediný smysl života.

Ale těchto muk jsem byl ve svém snu ušetřen, probudil jsem se dřív, než jsem se probudil ve svém snu.

„V noci jsem snil, že jsem bezdomovcem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je bezdomovcem, nebo zda jsem bezdomovcem, kterému se zdá, v jeho bezedném alkoholickém spánku, že je člověkem!“ postěžoval jsem si ráno jedněm svým známým, kteří se taky, jako já, zúčastnili z těch nejušlechtilejších pohnutek Noci venku a skutečně přespali venku jako bezdomovci.

„My jsme taky v noci snili, že jsme bezdomovci a teď nevíme, kým vlastně jsme!“ lamentovali i známí a lomili rukama, „je to tak kruté, nevědět jestli máme domov, zda chodíme do práce, či ne, zda řádně plníme všechny své povinnosti, nebo zda jen chlastáme, smrdíme, mrzneme v noci a ve dne hledíme před sebe kalným zrakem, skrz který probleskuje věčnost, je kruté a nespravedlivé, že to nevíme!“

„Někomu stačí jedna noc venku a  ztratí půdu pod nohama tam, kde skuteční bezdomovci podobají se bohům, aby nám výsměšně ukázali, jak křehcí jsme my, ne oni!“ uvědomil jsem si v tu chvíli, jak ta jedna, jediná noc venku navždy změnila můj život, zatímco bezdomovci zůstali tím, čím jsou, nepoznanými anděly nejvšednějšího dne.