Stejně jako Česká televize si letos vyhlazení Lidic nepřipomínám

Víte, že v roce 2010 bylo celkové pořadí cyklistického závodu Lidice následující: 1. R. Müller, 2. J. Fiedler, 3. T. Erler? Ano, v roce 2010 Lidice zcela opanovali Němci a dnes jim Česká Televize už zase leze do... 

            Neměl jsem po celý den pocit, že by mi něco chybělo. Bylo sice tropické vedro, však už není div ne půlka června, ale pitný režim jsem poctivě dodržoval, i ledňáka jsem si každé dvě hodiny dopřál na osvěžení, nic nenasvědčovalo k tomu, že se schyluje k mé osobní tragédii.

            Prožil jsem tak dnešek v naprosté pohodě, a když slunce konečně zalezlo, vydal jsem se do ulic, abych v nich co nejpříjemněji zakončil další den svého života

            Jenže ouha!

            Všechny ulice byly prázdné!

            Auta stála vzorně zaparkovaná, všude bylo ticho a klid, na zahrádkách restaurací nikdo neseděl, vypadalo to vskutku jako po vymření, což mne taky napadlo.

            Že všichni prostě najednou vymřeli, probíhá přece právě mohutné vymírání mnoha druhů, proč by proto nemohli vymřít i lidé, nebo aspoň Češi?

            Samozřejmě, že lidé nevymřeli, nebo aspoň ne Češi, to já jen docela zapomněl, že je výročí Lidic!

            Totiž nebyl jsem v těch mrtvých a tichých ulicích ani dvě minuty, když z hospody, kolem které jsem právě šel, vyběhl nějaký rozzuřený muž.

            „Člověče, co děláte teď venku!

            Proč se nedíváte na Lidice!

            Dávají je v České televizi v hlavním vysílacím čase!

            Nevíte, jaký je dnes den?!

            Všichni teď sedí u České televize, i pan Havránek Josef, a dívají, jen Vy ne, styďte se!“

            Krve by se mne nedořezal!

            Dnes jsou Lidice a já na to zapomněl!

            Každý rok si je připomínám, stejně jako vánoce, a letos jsem je úplně vypustil, jak je to možné??

            Skryl jsem hlavu do dlaní a zaúpěl zoufalstvím.

            „Já…, nemám pro sebe žádných slov!

            Já vůbec nevěděl, že je to už zase rok, co jsem si naposled připomínal Lidice!

            Jak to všechno letí, než se naději, budu já i moji všichni současníci mrtví!“ zablekotal jsem a pokračoval, „nechápu, jak jsem na to mohl zapomenout!

            Připomínám si všechny masakry, věřte mi, připomínám si je, aby se to nikdy neopakovalo, věřte mi!

            Připomínám si Katyňský masakr, připomínám si Nankingský masakr i masakr na Náměstí nebeského klidu!

            Připomínám si bombardování Hirošimy i Nagasaki, připomínám si i Bartolomějskou noc, i masakr v Srebenici, ač je to jen mýtus, připomínám si egyptský masakr, při kterém byli vyvražděni všichni prvorození, připomínám si Čingischánovo tažení, protože to byl taky masakr, připomínám si tragédii v Českém Malíně, ale na Lidice jsem letos úplně zapomněl!

            Opravdu je to už rok?“

            „Ano, je to už rok, celkově pak sedmdesátý sedmý, co si připomínáme Lidice,“ pokýval člověk hlavou a bez dalších slov mě popadl za rameno a táhl do hospody, aby mě tam posadil před televizi, na kterou se všichni dívali, jenže jsem, bohužel, stihl už jen závěrečnou půlhodinu filmu Lidice.

            Když film skončil, rozhostilo se zlověstně ticho.

            Všichni se dívali na mě.

Nikdo nic neřekl nahlas, ale já ve všech pohledech dobře četl: „V Lidicích všechny muže popravili i stařičkého faráře, ale ty si žiješ, běháš po ulicích a tváříš se, jako by se nechumelilo?

Co jsi to jen za zrůdu?

Nebo snad chceš říct, že na nějakých Lidicích nezáleží, že takových masakrů bylo, že na Ukrajině vypálili každou druhou vesnici a my tady naříkáme kvůli nějakým Lidícím?

Něco takového může říct opravdu jen zrůda!“

Zvedl jsem se a vyšel z hospody ven, nikdo se mě nepokoušel zadržet, nikdo mne nechytil za ruku a neřekl, že mi odpouští, protože čas letí opravdu jako se zběsilý, a než se člověk naděje, jsou tady zase Lidice, ani neví jak, to, čeho jsem se dopustil je, aspoň v českém prostředí, zcela neodpustitelné.

„Svině!

Táhni si na sudeťácký sjezd!“ uslyšel jsem za svými zády rozsudek, jenž kdosi, jménem lidu, nade mnou vynesl.

Venku bylo ještě trochu světla, ale můj lidský život už ztratil jakýkoliv smysl, navždy už budu jen vyděděncem, stejným zrádcem národa jako Bělobrádek a páter Vyklouz, mé šťastné dny jsou u konce, proklaté Lidice!