Statečnost P. Fouriera, zachránce Kristovy trnové koruny z Notre-Dame, je obdivuhodná

Vhnout se do hořící katedrály a zachránit z ní trnovou korunu, kterou měl na hlavě Kristus při svém ukřižování, to už vyžaduje skoro tutéž odvahu jako samo Kristovo sebeobětování na kříži

            Páni, to byl pro abbého Fourniera perný den!

            Boží úradek je opravdu nevyzpytatelný, dobře to Ježíš řekl, že nikdo neví dne, ani hodiny.

            Včera znali abbého Fourniera snad jen doc. PhDr. Miroslav Grebeníček a Jaromír Petřík, experti na církevní restituce, a dnes, zachrániv šíleně odvážným kouskem Kristovu trnovou korunu, byl abbé slavnější snad než sám Ježíš.

            Ale i nesmírně stateční a odvážní, jakož i zbožní, samozřejmě, lidé musí spát, a taky byl abbé  Foutnier rád, že se po tom všem, co se semlelo, a co ovšem i proslavilo, konečné dostal do postele, vyčistiv si předtím řádně zuby, jak to doporučuje před spaním jedenáct apoštolů z dvanácti.

            Usnul, jako když ho do svěcené vody hodí, a pořádně ho v ní i vymáchá. Spal tvrdě, pohroužen v REM spánku, jako všichni spravedliví, nejen mezi národy, ale i ti, kteří nemají žádné svědomí. Není lehké probudit takového spáče, ale přesto se abbé Fournier krátce po půlnoci probudil, zdálo se mu totiž, že v pokoji, kde spí, něco šustí.

            Vytáhl zpod polštáře malou zlodějskou svítilnu a posvítil si do kouta, odkud šustění dle všeho vycházelo. To co spatřil, by mu snad za jiných okolností vyrazilo dech, avšak nyní přijal to abbé s ledovým klidem, jako by to byl jen sen, který se mu zdá.

            Světlo zlodějské svítilny odhalilo totiž v rohu místnosti dvě postavy, ke všemu ještě ženy!

            Jednou z těchto postav byly čarokrásná žena celá v bílém, s pečlivě zahalenými vlasy a plnými, krvavě rudými rty, druhou postavou byla na první pohled neduživá dívka prapodivné krásy.

            „Buďte zdráv, abbé,“ promluvila sv. Bernadetta, protože nikým jiným neduživá dívka nebyla a ukázala na paní v bílém, „ráda bych vás představila tady madam.

            Madam je naše dáma, z jejího chrámu jste zachránil trnovou korunu.

            Vzpomínáte?“

            „Vzpomínám.

            Včera chrám shořel, ale jako by to už bylo před dvěma tisíci lety,“ přikývl abbé.

            Po jeho slovech se dívka obrátila k madam, alias Panně Marii a, ukazujíc na abbého, pravila: „Madam, to je ten statečný muž, který zachránil trnovou korunu vašeho syna.“

            „Tak to jste vy, ten statečný muž!“ vykřikla Panna Marie anglicky, neboť tak se mluví v nebi a vrhla se na kolena, zatímco sv. Bernadetta překládala její slova, „dovolte, abych vám poděkovala za záchranu trnové koruny, která patří k nejoblíbenějším trnovým korunám mého syna, neboť ji měl skutečně v den ukřižování na hlavě.

            Nebýt vás, byl by z ní teď už jen chuchvalec atomů!

            Když se to syn dověděl, že jste korunu zachránil, okamžitě mi nařídil: ,Máti, zjev se mu a slušně mu poděkuj!‘

            Och, pane, jsem vám strašlivě vděčná!

            Kdybyste věděl, co pro mého syna znamená trnová koruna z Notre-Dame!

            Ten barák sice nestál za nic, ale bez té trnové koruny by si můj syn připadal docela jako nahý v trní. Už by to nebyl on, ale úplně někdo, jiný, ani já, vlastní matka, bych ho bez trnové koruny nepoznala.

            Jistě, můžete namítnout, že když vstal z mrtvých, tak už tu trnovou korunu na hlavě neměl, a když vstoupil na nebe, tak už ji na hlavě taky neměl, takže nemůže být pro něj nijak důležitá.

            Ale to je omyl!

            Ona trnová koruna z Notre-Dame je právě tou trnovou korunou, se kterou je můj syn i přítomen v mysli svého otce, je to ona, která jej činí s Otcem soupodstatným, ale vám snad nemusím vysvětlovat, co je to trojjedinost.

            Pane, ani nevím, jak se vám odvděčím!“

            Panna Marie zaúpěla, nevědouc opravdu vůbec, jak se odvděčit.

            „Nemusíte se mi nijak odvděčovat, madam,“ pravil rozšafně abbé a pokračoval, „můj čin, nebyl ani trochu statečný, byl to projev toho nejčistšího sobectví, hned vám to vysvětlím, nebojte!

            Moje víra ve zmrtvýchvstání je totiž čistě sobecká, její hlavní a vlastně i jedinou pohnutkou je to, že si chci zachránit kejhák pro život věčný.

            Proč bych jinak věřil vašemu synátorovi než jen ze strachu, abych nebyl na věky zatracen?

            Jsem-li křesťan, tak myslím jen na sebe, na vlastní spásu, to je pochopitelné. Když začal hořet ten barák, pochopil jsem, že je to vynikající příležitost.

            ,Pro co jiného bych už měl být spasen než už proto, že zachráním trnovou korunu před plameny!‘ věděl jsem, že taková příležitost se už nemusí opakovat.

            A statečnost?

            Na mém činu nebylo přece nic ani trochu statečného.

            Jsem-li křesťan, nota bene farář, pak věřím, že mě bůh miluje. A jestliže mě bůh miluje, pak musím vědět, že mne nenechá zahynout v plamenech, kdybych o tom pochyboval, pochyboval bych i bohu, a kde jsou pochyby, tam nemůže být život věčný!

            Chtěl-li jsem žít věčně, musel jsem se vrhnout do plamenů, nic jiného mi ani nezbývalo. A kdybych v nich přece jen zahynul, pak bych jistě byl mučedníkem a šel bych rovnou do nebe. Musel jsem tedy tak jako tak na tom vydělat, a když něco děláte čistě za účelem zisku, není to statečnost, ale vypočítavost.

            Předpokládám, že za to budu odměněn životem věčným v blízkosti boha, teď už je to jisté, proto si nelamte hlavu s tím, jak se mi odvděčíte, madam.“

            „Nevím, jestli je věčný život odměnou,“ potřásla Panna Marie hlavou a pokračovala, „vím, o čem mluvím.

            Jen si to představte!

            Každá sekunda věčnosti je sama o sobě věčností, a takových sekund věčnosti je nekonečně mnoho!

            Neznám nikoho, kdo se dříve či později z věčnosti hned v její první sekundě nezblázní, byv jako poutník, který chce dosáhnout nekonečně blízkého obzoru, ale i kdyby šel celou věčnost, nikdy jej nedosáhne!

            A blízkost boha?!

            Vězte, statečný muži, že nyní jste bohu stejně tak blízko, jako byste mu byl blízko v božím království. Bůh není hmota, aby se rozpínáním kosmu ředil, a je-li všudypřítomný, a on musí být všudypřítomný, pak musí vzdálenost od něho kdekoliv stejná, tady i v božím království.

            Ale obávám se, že mi asi nemůžete rozumět.“

            Abbé skutečně Panně Marii nerozuměl, jako by jí nerozuměl žádný křesťan, ale to mu nebránilo, aby neřekl: „Jo, a ještě věčná blaženost. Ještě budu odměněn věčnou blažeností, na to se nesmí zapomenout.“

            „V nebi není žádné blaženosti,“ řekla smutně Panna Marie, ale pak přece jen veseleji dodala, „ale můžu vás učinit blaženého už nyní. Mohla bych vám ho vykouřit, když už klečím.“

            „Co?!“ vytřeštil na Pannu Marii oči abbé.

            „Madam myslí felaci,“ vložila se do rozhovoru sv. Bernadetta, uklidňujíc abbého, „nebojte se, když vám to udělá madam, tak to není žádný hřích, jako když si to navzájem dělají biskupové.

            Od madam je to požehnání, a o ni taky nemějte strach. I když vám to udělá, pořád bude neposkvrněná, protože nepoznala muže.“

            „Moc vás, prosím, statečný muži!

            Můj syn nerad zůstává dlužníkem a ta trnová koruna z Notre-Dame mu fakt moc sluší!“ prosila Panna Marie.

            Co měl nebohý abbé dělat?

            Do ohně skočil, na to odvahu měl, ale kdo by měl odvahu odmítnout Panně Marii její prosbu?

            Snad jen Ďábel, a možná ani ten ne!

            P.S. Když přemýšlím o tom, kdo se u nás vrhne do plamenů, aby zachránil Kristovu trnovou korunu, až multikulturní žháři od Nejsvětějšího Salvátora zapálí katedrálu sv. Víta, napadá mě okamžitě jako první prof. Piťha, z laiků pak P. Hájek, či J. Ovčáček.

            A vás?