Stát mě před teroristy neochrání, moje střelná zbraň ano

Ústavní právo na držení střelné zbraně se náramně osvědčilo. Aspoň u nás v blázinci. A  když to jde v blázinci, proč by to nešlo i normálně?  

Krom ústavního prádla mám i ústavní právo nosit u sebe střelnou, důkladně a ostře nabitou zbraň.

Jak jsem k tomuto ústavnímu právu přišel?

Docela jednoduše, i když bych si to vlastně neměl pamatovat, protože mne jen před malinkatou chvilenkou přivedli  z elektrošoků a měl bych tedy mít vymazánu veškerou krátkodobou paměť.

Asi jsou ale evidentně věci, na které prostě nelze zapomenout...

Sněžilo a celá republika byla ochromena tím bílým nic, které padalo z nebe.

Ale neříká se, že stokrát nic umořilo i blechu?

Sněžilo, ale nás v blázinci se to díky vhodné medikaci nijak netýkalo. Ostatně většina věcí, které se dějí mimo náš blázinec, se nás nijak netýká.

Ležel jsem spokojeně na svém lůžku a lebedil si v tom skvělém bezvětří, jež panovalo v mé hlavě. Být někde uprostřed oceánu, plavě se na clipperu kdoví kam, asi bych se z toho zbláznil. Ale takto jsem si sotva mohl přát víc.

V tom se však otevřely dveře a do dveří vstoupil ředitel s nějakým chlápkem, který mi byl odněkud povědomý, ale nevěděl jsem vůbec odkud (do blázince mě dostalo právě to, že mi byli všichni odněkud povědomí).

„Bude zase nějaký projev,“ napadlo mne hned, když jsem uviděl ředitele a nemýlil jsem se (papež a blázen má vždy pravdu).

Než by člověk řekl švec, ředitel zaujal dosti pokročilou asánu a spustil: „Milí blázni, bez sebekázně není úspěchu, a bez úspěchu není pokračování. Přišel jsem vám proto oznámit radostnou novinu. Ode dneška jste  nejen blahoslavenými nositeli ústavního prádla, ale v rámci nově zaváděných léčebně preventivních metod také nositeli ústavního práva na držení střelné zbraně.

Je to malý krok pro zbrojní lobby, ale velký skok pro vás.

Važte si toho!

Abyste věděli, jaké má vlastnictví střelné zbraně blahodárné účinky na psychiku, je tu se mnou expert na střelbu.

Ten vám v krátkosti vše vysvětlí.“

„Děkuji panu řediteli za úvodní slovo,“ poděkoval střelhbitě expert na střelbu, a stejně tak střelhbitě pokračoval, „Stát vás neochrání, ale zbraň ano. Kdo má zbraň, nepotřebuje na svou ochranu stát. Je to náramně jednoduchá rovnice, která nemá žádnou neznámou. Teror se totiž mění. Musíme teroristy předběhnout a střílet sami místo nich. Pro teroristy a zločince tak bude jejich práce mnohem složitější.

Takový zločinec sotva vytáhne pistol, už bude jako řešeto.

To je přece dobrá vizitka pro každou občanskou společnost, pro každou místní komunitu.

Řekli mi, že jste blázni.

To není žádný problém, naopak.

Člověk se zbrojním průkazem je mnohem zodpovědnější.

Například se kontroluje v pití.

Spousta bývalých alkoholiků se vyléčila tím, že si pořídila zbraň.

Teď, když máte ústavní právo na držení střelné zbraně, máte i větší odpovědnost za ochranu nejen sebe, své rodiny, ale i celé společnosti.

Kdyby mezi vámi byl teď nějaký šílený střelec, ubráníte se mu už sami.

Blahopřeji!“

Expert dokončil svůj proslov, ředitel, usmívaje se, zeptal se: „Nějaké dotazy na pana experta?“

Zvedl jsem ruku a zeptal se: „Neznamená to, že každý, kdo má střelnou zbraň je blázen, to jest, že má ústavní právo být bláznem?“

Co bylo dál nevím, protože si to nepamatuji, nejspíše mne odvedli na elektrošoky.

Ale co je zvláštní, že pořád sněží.

„Kde se bere tolik sněhu?“ ptám se sám sebe.

Ale pak vezmu svoji pistoli (našel jsem ji nabitou pod polštářem, když mne přivedli z elektrošoků), jdu k oknu a začnu, jako ostatní, střílet po sněhových vločkách.

Vystřílím tři zásobníky, ani jednou neminu.

Jak by taky ne, když jsem si tady v ústavu už předtím udělal kurs policejního vyjednavače, odstřelovače, britskou licenci pro osobního strážce, a ovšem taky kurs osobní ochrany ve velmi rizikových oblastech (a to se o mně ještě bokem říká, že prý jsem policejní podplukovník ve výslužbě!)?

„Prásk, prásk, prásk!“ načínám čtvrtý zásobník, sněhové vločky se tříští na kusy.

Prý má sněžit ještě hodně dlouho, prý až do jara.