Šťastný pátek třináctého nejen pro Babišovy voliče

Pátky jsou vůbec šťastné dny, řekl bych jedny z nejšťastnějších, které vůbec existují a existuje jich, tuším, sedm

            Nedbal jsem pranic varování numerologů, abych se dnes, pátek třináctého, nikam nevydával, a už vůbec ne pátek třináctého.

Prostě jsem sedl do auta, vypnul navigaci a jel. Městečko, do kterého jsem takto přijel, bylo nanejvýš ospalé, obklopené dobře ze tří stran nikoliv lesem, ale lánem kukuřice, která dosud nebyla sklizena. Tato polní plodina byla vysoká dobře již dva metry a nejspíše proto na mne působila tísnivým dojmem, zdálo se mi, jako by městečko, jinak vcelku sympatické, obehnáno temně zelenou hradbou, bylo ve skutečnosti z větší své části pracovním táborem, něco jako Lety.

            Zeptal jsem se proto prvního člověka, jehož jsem potkal: „Nejsem zdejší, ve vašem městě jsem nikdy nebyl.

Mohl byste mi říct, ta kukuřice se pěstuje na biomasu, nebo na zrno nebo na siláž?“

            Onen člověk si mě dlouze změřil svým pohledem, teprve teď jsem si všiml, že i v jeho obličeji je cosi tísnivého a pak, nejpomaleji jak to šlo, řekl: „Zajděte si do informačního centra, tam vám to řeknou.

            Já nic nevím, nikdy jsem nic nevěděl, já volím Babiše.“

            Nedozvěděl jsem se tedy nic, naštěstí jsme ale stáli snad ne ani deset metrů od informačního centra. Neptal jsem se ho tedy už ani na to, kde je informační centrum a rovnou do něho vešel. Páchlo to v něm myšinou, ve které však bylo cosi umělého, syntetického, takže to v informačním centru vypadalo ponuře a nevlídně.

            „Páni, tady bych nechtěl pracovat!“ pomyslil jsem si a zeptal se stařeny, která tam takřka nehybně seděla, „ta kukuřice se pěstuje na co?

            Na biomasu, na zrno či na siláž?“

            Stařena mi samozřejmě na otázku vůbec neodpověděla, místo toho řekla: „Říká se o mě, že jsem velmi podobná Medě Mládkové. Už jednou si mne s ní spletli, chtěli mi prodat obraz od Zdeňka Sýkory, nebo Čestmíra Kafky, už vlastně nevím.“

            Neviděl jsem vůbec žádnou podobu, i hlas měla ta stařena docela jiný, přesto jsem řekl: „To je docela možné. V určitém věku se všichni lidé na sebe nápadně podobají.“

            „A přitom jsem o patnáct roků mladší!“ zvolala vítězoslavně stařena a dodala, „ta kukuřice se pěstuje kvůli divokým prasatům, aby se přemnožila a jednoho dne vtrhla do našeho města a vyhnala z něho všechny lidi.“

            „Ale to je strašné!“ vykřikl jsem, vyděšen snad ještě víc bohorovností, s jakou to stařena řekla, než vlastním obsahem informace, „dnes je přece pátek třináctého!

            Co když divoká prasata zaútočí na město právě dnes!?“

            Stařena však byla v klidu.

            „Ještě před týdnem jsem si dala nohu za hlavu, doufala jsem, že tak jednou umřu, s nohou za hlavou, ale už jsem to prošvihla.

Teď už mi to nejde, už si nohu za krk nedám, jsem asi opravdu už stará, co se dá dělat?

            Tělo už nemám ohebné jako dřív, ale špagát, ten ještě udělám,“ řekla mi na to a předvedla špagát.

            „Dobře, ale co prasata?!

            Mohou se tady objevit každou chvíli!“ upozornil jsem ji na hrozící nebezpečí, zatímco stařena pořád předváděla špagát, „to tady ve městě nemáte žádné myslivce?“

            „Ne, nemáme, nikdo to nechce dělat, každý má svých starostí dost, ještě aby strašil s poloautomatem v kukuřici,“ řekla bezelstně stařena a mně vyrazil na čele studený pot při pomyšlení na beznadějnost situace, v níž se městečko, ohrořeno přemnoženými divokými prasaty, nacházelo.

            „To je konec!

Bez myslivců se divokým prasatům neubráníme!“ zaúpěl jsem.

Stařena však byla klidná.

„Podle mayského kalendáře není ani pátek, ani třináctého, podle mayského kalendáře není dnes vůbec nic.

Můžeme být v klidu, dnes prasata určitě ještě nezaútočí, pořád mají dost kukuřice, určitě ji zatím všechnu nesežrala,“ řekla a postavila se zase na nohy.

Já už se ale v městečku nehodlal zdržet ani chvíli. Sedl jsem do auta a pelášil z něho pryč jako smyslů zbavený. Až teprve když jsem najížděl na D1, spadla ze mě veškerá tíseň, byl pátek a dálnice byla ucpaná jako vždy, když začíná další víkend v lidských životech, ale mně to vůbec nevadilo, právě naopak.

„Pořád lepší lidi než divoká prasata!“ liboval jsem si tak, že mi ani nedošlo, že jsem na dálnici vjel  protisměru, ale co chcete, když je pátek třináctého?