Staří a nemohoucí lidé jsou na tomto světě přebyteční

Na onom světě ale už staří a nemohoucí lidé přebyteční nejsou. Na onom světě není už přebytečný nikdo, což je, myslím, vcelku povzbuzující zjištění  

            Nejtěžší a nejnevděčnější práce na celém světě je ta se starými a nemohoucími lidmi.

            Vím to moc dobře!

            „S vámi je ale práce, tatínku, či maminko!

Hlavu máte ještě sice dobrou, ale nožičky už vám neslouží.

            Co se s vámi jenom člověk nadře, aby vás vyprovodil do hrobu, na místo vašeho věčného odpočinku!“ stýskají si děti svým nemohoucím rodičům.

            „S vámi je ale práce, strýčku či tetičko!

            Hlavu máte sice ještě dobrou, ale nožičky už vám neslouží!

            Co s vámi člověk jen natahá, jako byste měli žít ještě sto let a přitom už máte na kahánku.

            No, jo každý tam musíme, ale ne každý tam dojde po svých!“ stýskají si neteře či synovci, svým nemohoucím strýčkům či tetičkám.

            „S vámi je ale práce, člověče!

            Hlavu sice máte ještě dobrou, ale nožičky vám už neslouží!

            Co se jeden kolem vás naskáče, copak může mít pro vás takový život ještě smysl, i když důchod máte pěkný?!“ stýskají si pečovatelé těm, kteří nikoho nemají, kteří jsou na světě úplně sami, a proto se o ně musí starat úplně cizí lidé.

            Jak bych nevěděl, co je to za práci se starými a nemohoucími lidmi, vždyť slyším to každý den!

            Hlavu mám ještě dobrou, uvědomuji si dobře skutečnost, možná ještě jasněji než kdykoliv předtím, dokážu vmžiku přesně rozlišit neskutečné od skutečného, vidinu a přelud poznám na sto honů, moje mysl není vůbec zakalená.

            Ale co z toho, že mám hlavu ještě dobrou, když už mi nožičky neslouží?

            Spousta mladých, zdravých a silných lidí neudělá ani krok, ale já krok neudělám proto, že jsem starý a nemohoucí.

            „S vámi je ale práce, člověče!

            Hlavu máte možná ještě až moc dobrou, ale co z toho, když nožičky už vám neslouží?

            Jeden se s vámi nalopotí a stejně mu jednoho dne zemřete pod rukama, dušička vám vylítne z těla, jako by to nemohlo být hned,“ stýskají si mi ti, kteří se o mne starají, cizí a neznámí lidé, s nimiž mne nepojí žádné pokrevní pouto.

            „Snad už to brzy bude, snad už mi brzo dušička vylítne z těla, odebéře se na věčnost,“ snažím se je utěšit.

            „My to přece tak doslova nemyslili!

            To jen ta otročina s vámi se na nás podepsala!“ brání se ti lidé a já opravdu vidím, jak se se mnou dřou, jak jim život nesmyslně utíká v péči o mně místo toho, aby dělali něco smysluplného, třeba vymýšleli inovace, které by táhly domácí ekonomiku a posouvaly lidské životy zase o něco dál, zkvalitňovaly je.

            A nejhorší to je, když mrzne.

            Lidé přijdou už z domů celí zkřehlí, svaly mají ztuhlé a najednou zničehonic, protože už jsou v práci, musí se dřít se mnou.

            „Bože, tam zase mrzne!“ naříkají u toho a jejich ruce jsou jako kus ledu.

            Dnes taky celou noc mrzlo.

Mrzlo tak, že mráz začal z venku prosakovat i do mého vědomí. Cítil jsem, jak do mne vstupuje a jak mne přitom nabíjí energií. Jako by mne polil živou vodou. Cítil jsem, jak se mi skrze černé nebe plné hvězd vrací život do mých nemohoucích nožiček, které jsou příčinou všeho trápení těch, již se o mne tak pěkně starají.

Nemohlo být pochyb, že mráz mě vzkřísil k životu zrovna tak, jako k životu slunce a jeho teplo křísí po chladné noci ztuhlý hmyz. Když se blížilo ráno, bylo mi, jako bych právě vstal z hrobu, tolik energie by sotva kdo ve mně, člověku, včera večer ještě starém a nemohoucím, pohledal.

V šest hodin ráno vešla do pokoje, vymalovaného sytě žlutě, žena, která se o mne starala.

„Bože, tam venku je příšerný mráz!

Celou noc teplota klesala a pořád klesá!

Meteorologové vydali výstrahu před absolutními mrazy!

Slunce vyhasíná, v božím vyladění vesmíru něco hapruje.

Bože, jak tohle všechno přežijeme?!

Jsem z toho celá ztuhlá, vůbec nemůžu pracovat. Nepohnu s vámi, i kdybych stokrát chtěla!“ zoufala si.

„Vstanu sám. A taky si dojdu na záchod,“ řekl jsem a opravdu vstal ze svého lůžka, jako by mi bylo teprve sedmdesát.

„Vy chodíte?

Já se tady s vámi dvacet roků dřu a vy chodíte?“ vytřeštila na mne žena oči.

„Mráz mne vzkřísil. Postavil mne na nohy,“ odpověděl jsem.

„Vás vzkřísil a všechny ostatní zahubí!“ stačila ještě říct žena, než zmrzla.

Vyšel jsem ven z budovy, kde strávil jsem, starý a nemohoucí, dobře dvacet let. Vše bylo ponořeno do hlubokého mrazu, který dával všudypřítomnému tichu zvonivě kovový nádech.

Jaká to byla radost, znova kráčet na vlastních nohou!

Nemohl jsem se toho nabažit a tak jsem pořád šel a šel, jako někdo pořád jezdí v autě. A jak tak jdu a jdu, vidím, že někdo proti mně kráčí rovněž tak po vlastních nohou. Blížíme se k sobě a já už vidím, kdo to je. Muž s pečlivě nakadeřeným vousem, manikýrou i pedikúrou, v dobře padnoucím bělostném rouchu.

„Ježíš!

To je jistě Ježíš, proto mu není zima!“ nemusí se mi ten muž představovat.

„Ahoj,“ řekne, když k sobě dojdeme a rozhrne si na hrudi roucho, kde objeví se jeho tepající srdce a taky bílá, dokonalé hladká hruď, „to je co?

Jen si schválně sáhni.“

Sáhnu si, a opravdu, na Ježíšově hrudi by se dal klidně hrát olympijský turnaj v curlingu.

„Holím se žiletkami značky Gillete. Vousy samozřejmě ne, ale to všechno ostatní ano.

Gillete, pro muže to nejlepší!“ řekne Ježíš a zeptá se mne, „a čím se holíš ty?“

„Astrami. Zelenými,“ odpovím po pravdě.

„Ty taky nejsou špatné. Vždyť jsou všude kolem. Podívej,“ rozmáchne se Ježíš a opravdu, hvězdy, jejíž myriády žhnou na obloze černé jako Ježíšovi vousy, nejsou než žiletky zn. Astra, zelené i modré, „nikdy se neotupí, aspoň dokud já živ věčně budu. Proto jsem vlastně přišel podruhé na tento svět.

Abych tě odvedl do svého království.“

„A je tam mráz, v tom tvém království?“ zeptám se.

„Jéje, tam ti je mráz, člověče!

Absolutní nula je proti tomu oheň pekelný!“ rozzáří se Ježíš a ukáže do nekonečna, „vidíš?

Tam je moje království!

Půjdeme do něho hezky po svých, to je nejlepší, tak si to nejvíc užijeme.

Jen ten žije věčně, kdo stojí na nohou!“

Vydáme se tím směrem, kterým ukázal Ježíš. Ale nožičky mi tak dobře slouží, že mi Ježíš za chvíli nestačí.

„Ty ale letíš!

Počkej na mně, kamaráde!

To víš, proseděl jsem fůru času na nebeské m trůnu, nemám tak dobré nožičky jako ty!“ volá za mnou Ježíš.

Ale já nezpomaluji, naopak jdu stále rychleji a rychleji. Ježíš už mi docela zmizel z dohledu, ale strach o něj nemám. Však on do svého království jistě trefí, po cestě nezabloudí, vždyť máme to království pořád před sebou.

A až tam přijde, jistě mi padne do náruče a celý udýchaný řekne: „Ty´s mi ale dal, kamaráde, to ti povim, takhle si to mašírovat v tvém věku, to bych chtěl jednou taky!“