Srdečný pozdrav z K2 Vám zasílá Karel Trčálek

Do Karakoramu jezdím zásadně v zimě. Samozřejmě, můžete si o tom myslet svoje, ale já nedám na zimní Karakoram dopustit  

            Jsem pevně přesvědčen, že se mi to vůbec nezdálo, že se to všechno skutečně stalo.

Nebyl jsem sám, komu se toho dne podařilo dosáhnout vrcholu K2. Mačkalo se nás tam na ploše sotva několika metrů čtverečních sedm či osm osob, včetně žen.

            Já jsem přibyl na vrchol mezi posledními. Ale to bylo způsobeno jen tím, že jsem ráno trochu zaspal, ničím jiným, fyzických sil jsem měl k dispozici pořád víc než dost.

            „Jste tady už dlouho?“ zeptal jsem se těch, co dobyli toho dne druhou nejvyšší horu této planety přede mnou.

            „Jsme tady určitě už víc než hodinu. Pořád se toho nemůže nabažit. Karákorám je moc pěkné horstvo, co myslíte?“ odpověděli mi.

            „Ano, moc pěkné. Ještě štěstí, že se alpinsko-himálajské vrásnění nezastavilo v půli, v takovém případě bychom byli o mnohé připraveni,“ řekl jsem.

            „Je to velké štěstí,“ přikývli ti lidé a dodali, „víte, tam odkud pocházíme, je to samý flyš. Kdybychom se včas neodstřihli od lásky k rodnému kraji, tak bychom tady nikdy nestáli.

            ,Bože, jak je u nás krásně! Není na světě nic krásnějšího než flyš!’ rozplývali bychom se nad skromnou krásou rodného kraje, uvězněni v iluzi, že žijeme v tom nejkrásnějším koutě planety.“

            „Přesně tak,“ přikývl jsem i já, dodávaje, „tam, kde jsem se narodil já, je zima tak mírná, že ťuhýci ani neodlétají do teplých krajin, protože by jim to nestálo za to.

            Ba dokonce je v republice, které jsem občanem, doloženo přezimování jednoho páru čápů černých!

            Co chcete dělat, co si chcete dokazovat v tak banálním klimatu, v tak mírných podmínkách?

            Ale tady je to úplně jiné!

            Tady se člověku vymstí každá chyba, tady nejsou omrzliny žádnou vzácností!

            Miluju to tady, miluji to mnohem víc než tam u nás, kde se to jen hemží žírnými lány řepky a kde má člověk vzduchu, kolik si vzpomene, kde v létě nad ránem zpívají ptáci jako o závod, zatímco vy se probouzíte na zemi, kde jste spali celou noc, vracejíce se z hospody.

            Vstanete, jen se oprášíte a to je všechno!

            Ale tady nahoře?

            Ať si tady nahoře zkusí žít někdo, kdo musí každý den dojíždět do práce, hehe!“

            „Hehe, svatá pravda, ať si to zkusí, hehe!“ zasmáli se ti lidé.

            Ale to už na vrchol dorazili toho dne poslední lidé, muž a žena.

            „Říkali jsme si, že by nebylo špatné překonat sebe sama, svoje limity,“ sdělil nám muž.

            „A tak nás napadlo, že bychom mohli vyrazit na K2. Je to přece mnohem těžší než na Mount Everest?“ dodala žena.

            „Říká se to. Já osobně jsem na Mount Everestu nebyl ani jednou, takže nemám žádné relevantní srovnání,“ odpověděl.

            „My tam taky nebyli. Když si to člověk zaplatí, tak ho tam prý vynesou až na vrchol. To není nic pro nás,“ řekli i ostatní.

            „Ještě, že jsme tam nešli!“ oddechla si žena.

            „Tady je určitě pěkněji. Nikde není tak pěkně, jako tady,“ řekl jsem.

            „Si myslím. Nikde žádné pyramidy. Páni, jak mě ty pyramidy serou! Proč o nich všichni pořád mluví, jako kdyby na světě nebylo už nic jiného?“ odtušil muž.

            „Lidi nevědí, co je pěkné. Jsou rozežraní. Přijedou k moři a můžou se štěstím posrat, že mají všechno all inclusive,“ odpověděl jsem.

            „Lidi by potřebovali pořádný hlad a jadernou válku, aby si naučili vážit toho, co je skutečně důležité. Škoda, že tady nemůžeme zůstat, že musíme zase tam dolů, do toho bordelu, do té lidské špíny,“ povzdychla si žena,

            „Ano, to je moc velká škola. Kdyby to jen trochu šlo, hned bychom tady zůstali. Seshora to člověk vidí všechno jinak, nemluvě o té svobodě tady,“ povzdechli jsme si všichni.

            „Tak my už zase jdeme, nedá se nic dělat,“ řekla žena.

            „Jo, mám něco s nohou, asi natáhnutý vaz, už jsem to jednou měl, na treku v Krkonoších. Nějací dobráci už tehdy chtěli volat pro mě vrtulník. Páni, já je hnal i s vrtulníkem.

Zřejmě jsem si ho přetížil, tak bude asi lepší, když už půjdeme,“ řekl muž.

            „Ano, to bude lepší. Počasí se může změnit každým okamžikem. Nezapomínejme, že jsme ve velehorách, Mějte se,“ rozloučil jsem se s mužem a ženou, kteří se vydali dolů.

            „Tak my už asi taky půjdeme, máme toho dnes ještě hodně. Chceme totiž ještě v bivaku meditovat, a na to si musíte udělat čas, abyste nebyli ve stresu, že se nestihnete ponořit do dostatečné hloubky,“ řekli ti druzí lidé a rozloučili se se mnou, „tak se mějte.“

            „Vy taky. Ať se vám daří,“ rozloučil jsem se s nimi.

            Pár sekund na to jsem již na vrcholu K2 osaměl.

            „Jo, je tady fakt moc pěkně, určitě se sem ještě někdy vrátím,“ řekl jsem si za deset minut, a taky jsem se vydal dolů, ale na opačnou stranu, než na tu, ze které jsem přišel, ani nevím, co mne to napadlo, nebe bylo bez jediného mráčku.