Spousta zhoubné levičácké naděje

Levičáci se kojí nadějí, že oškubou sprosté kapitalisty a budou tupé kolektivní stádo posílat do důchodu s plnou kapsou. Ale punk je jinde!

Táta s mámou jsou pod mostem. TÁTA se rozhlíží kolem sebe, jako by něco hledal.

TÁTA: „Mámo, neviděla jsi někde můj důchod? Nikde ho nevidím.
           

MÁMA: „Vždyť ty, táto, ani žádný důchod nemáš! Sám ses ho vzdal! Už si nevzpomínáš?“

TÁTA: „Máš pravdu, mámo! Žádný důchod nemám. Vzdal jsem se ho!“

MÁMA: „Co jsem se, táto, kvůli tomu naplakala! Prosila tě, abys nebláznil. Ale ty ne! Že prý nejsi žádný levičák, že žádný důchod nechceš, že se o sebe ke stáru postaráš sám!“

TÁTA: „To taky nejsem! Žádnej levičák! Já projídat budoucnost nebudu!“

MÁMA: „Jakápak budoucnost, táto? Vždyť je ti už devadesát, už jsi mohl bejt deset let v důchodu, užívat si každej rok tyhletý valorizace!“

TÁTA: „Dej mi pokoj s valorizací, to slovo přede mnou nevyslovuj! Valorizace není nic jinýho než přerozdělování dluhu! Víš, kolik já státu ušetřil peněz za těch deset let, co jsem mohl pobírat důchod?

To jsou milióny!“

MÁMA: „Jo, tos ušetřil. Ale vlastní vnoučata si okradl! Jiný dávaj vnoučatům peníze, ale od nás vnoučata neviděj ani korunu, kvůli ty tvý hrdosti!“

TÁTA: „Já se státem zkorumpovat nedám! Ať si ty svý důchody strčí někam, ze mě levičáka neudělaj. Kdyby byli všichni jako já, stát by nedlužil nikomu ani korunu, měl by rozpočet v přebytku a byty by byly za pár šupů!“

MÁMA: „Mám já to s tebou trápení! Ostatní důchodci jezděj na dovolenou k moři, užívaj si podzimu života a jen my pořád čučíme pod tím naším mostem!“

TÁTA: „Je ti tady špatně, mámo? Prší na nás? Neprší, tak vidíš! Hlavně, že jsem zůstal čestným poctivým člověkem, že jsem se neobětoval pro kolektiv, že jsem se nedal opít levičáckým rohlíkem!

MÁMA: „Já se z tebe, táto, zase zblázním!“

TÁTA: „Jen se mámo, neboj! Oni všichni ti důchodci, co jezděj k moři, jsou hloupější než parazité. Parazité hostitelskej organismus šetřej, ale voni si ho sami zničej a pak budou bez důchodu jako já.

Jenže, mámo, zatímco voni z toho budou paf, já se jim budu smát: ,Haha, neříkal jsem to? Kdybyste byli jako já, a nechtěli žádnej důchod, tak by se důchodovej systém z těch vašich důchodů nezhroutil, levičáci jedni pitomý! Každej parazit ví, že si musí svůj hostitelskej organismus hýčkat, hehe! Jenže vy jste chtěli jezdit k moři a tady to máte, sami jste se odsoudili k chudobě, kdo chce víc, nemá nic! Nechtělo se vám pracovat, podlehli jste zhoubný ideologii kolektivismu, uplatňovali jste socialistický řešení proti sprostejm kapitalistům, dobře vám tak!´“

MÁMA: „Já už byla na mnoha ekonomickejch konferencích, včetně těch zaměřenejch na důchodovou reformu, ale na tak pitomýho altruistu jako seš, táto, ty, jsem nikde nenarazila.

To nemáš v sobě ani kouska sobectví, abys voškubal stát, co to jde?!“

TÁTA: „Nemám, mámo.“

MÁMA: „Seš vůl, táto.“

TÁTA: „Ale pravicovej vůl!“

MÁMA: „Tuplovanej vůl!“

TÁTA: „A teď si trochu schrupnu. Nadřel jsem se v životě víc než dost. Mám právo na zaslouženej odpočinek. Ty, mámo, mezitím můžeš obejít popelnice, čiperná jsi pořád dost.“

Táta usne

MÁMA: „Taky by to jídlo mohli lidi do těch popelnic třídit, čuňata jedna! Bezlepkový zvlášť, raw zvlášť, náhražky masa zvlášť, kdo se jim v tom má pořád přehrabovat?“

TÁTA: „Hlavně si nezapomeň umejt ruce!“

MÁMA: „No jo, už zase mluví ze spaní. No jo, neměl to táta nikdy s tím svým pravicovým myšlením a základním vzděláním v životě jednoduchý, stejně jako Klaus, ten taky, chudák, skončil pod mostem. Ale toho důchodu je přece jen škoda, mohla bych si koupit nový kalhotky, a taky pračku, abych je měla, v čem prát, a k pračce barák, abych ji měla kde dát, jak je ta řeka dnes zase kalná, a těch ryb, co v ní plave břichem vzhůru, kdyby v ní tak raději plavaly igelitky, abych to měla v čem přinýst, taky je lidi musej házet do recyklace, kurvy jedny zelený…“

Máma odchází, je slyšet tátovo chrápání