Špína ministryně Schillerové

Dostávám desítky zpráv od lidí, které ani neznám. A dokonce si dovolím, nepoužívám tvrdé výrazy, jeden z nich citovat: „Je to špína“

            Na setkání s ministryní financí jsem se náramně těšil.

            „Je to vynikající žena!

            Vynikající!

            Sám uvidíte!

            Vůbec to není Kalousek v sukních, kdepak!“ ujišťoval mne pan premiér, když jsme u lahve jeho, ještě z dob mládí, oblíbeného vína Nitrianske knieža, probírali v Čapím hnízdě (za tím účelem ho převedl do svěřeneckého fondu), detaily státní zakázky na výstavbu obří vládní čtvrti v Letňanech.

            První, co mne ovšem uhodilo do očí, když jsem vstoupil do budovy ministerstva financí, byla strašlivá špína. Kam jsem se podíval, tam se na mne smála špína, ba i úředníci byli špinaví, a dle všeho, nejen za ušima, vypadali, jako by bez přestání kydali hnůj.

            A čím víc jsem se blížil ke kanceláři paní ministryně, tím byly vrstvy špíny silnější a silnější, jen s vypětím všech sil mi dařilo zabránit tomu, abych si neumazal svůj bílý, pozdně letní oblek.

            Ale co to všechno bylo proti špíně, kterou jsem spatřil, vstoupiv do kanceláře, v níž se, jinak to nazvat snad ani nemůžu, rochnila paní ministryně!

            „Tak jste tady?

            Přišel jste se na mě podívat, jak makám?

            Letos to se státním rozpočtem vypadá hodně nadějně,“ vrhla se ke mně s obličejem umouněným od jakéhosi gizdu, že nebýt její postavy, navlečené ovšem do šatů nepopsatelně zasraných, a to nemluvím ani o jejích střevících, snad bych ji ani nebyl býval poznal.

            „Ano, ano!“ řekl jsem a instinktivně uskočil, nejsa s to skrýt svůj odpor.

            Ministryně si toho samozřejmě všimla. Její radost z mé návštěvy, z toho, že se mi mohla pochlubit, jak maká, byla tatam.

            Sedla si celá skleslá zpátky za stůl a hlasem plným bolestného smutku pravila: „Hnusím se vám?

            Neříkejte nic, já vím, že se vám hnusím!

            Komu by se nehnusila špína?

            I já se sama sobě někdy hnusím!

            Ano, ano, hnusím se sama sobě, stále víc!

            Hnusím, protože jsem špína.“

            Pokud nejde o byznys, nemám samozřejmě srdce z kamene. Bylo mi ministryně, když jsem ji viděl takto zdrcenou, líto.

            „Ne, nehnusíte se mi.

            Opravdu, ani trochu se mi nehnusíte. Hnusí se mi jen špína, promiňte, to přeci nemá s vámi nic společného.

            Špína a vy, myslím, vy jako člověk, přesněji jako žena, tedy pokud nemáte zvýšenou hladinu testosteronu, jako ta atletka, které konečně zakázali závodit, s tou špínou nemáte přece nic společného,“ snažil jsem se ji utěšit tak, jak to odpovídalo mým mentálním schopnostem.

            „Máte pravdu!

            Nebyla jsem vždy taková špína!“ zvolala ministryně a po tvářích jí začaly stékat slzy, které se s tím gizdem, co měla na tváři, mísily v tu nejodpornější emulzi, jakou jsem kdy spatřil, „špínou jsem se stala až tady!

            Ale za to může Kalousek!

            To po něm tady zůstalo tolik špíny!

            Ten chlap je nejen zloděj, ale taky největší špindíra na světě.

            Když jsem sem přišla poprvé a uviděla tu hnusnou a odpornou špínu, co tady po Kalouskovi zůstala, tak jsem se jednak pozvracela, a jednak jsem si pomyslila, že tady nevydržím ani dvě sekundy, chtěla jsem odtud utéct pryč, protože ve skutečnosti jsem byla žena náramně čistotná, každý den si měnila prádlo.

            A vidíte, už jsem tady víc než rok, už si na tu špínu pomalu zvykám, už mi nevadí, už ani nevím, kde končí špína, a kde začínám já.

            Bože, co se to se mnou stalo, tolik špíny všude!?“

            Ministryně propukla v srdceryvný pláč. Váhal jsem, zda ji mám obejmout a tak aspoň trochu utěšit, ale spolu s tím se i zašpinit, nebo co nejrychleji odtud vypadnout, aby ze mne taky nebyla taková špína.

            Po bleskurychlém, ale vydatném přemýšlení, jsem zvolil tu druhou, čistější a ovšem taky čestnější variantu, protože jakou může mít špína čest?