Soumrak blogů

Blogy jsou mrtvý formát, stejně jako je mrtvá literatura, stejně jako brzy odebéře na pradvu boží i čeština, všechno je už jaksi mrtvé, ale čemu se divit? 

            Vypadalo to, že nikdy neopustím tichou čajovnou, že jsem v ní navždy navždy uvězněn a odsouzen k pití lahodného magoráku z velkých, letitým užíváním již zcela zčernalých lebečních kleneb lepšolidí.

            „Marnost nad marnost! A zase jenom marnost!“ opakoval jsem pořád dokola starou a docela již otřepanou pravdu, když zase po roce došlo na lámání tvrdého chleba a vyhlašoval se bloger roku a já opět nebyl ani mezi elitní desítkou sprostých podezřelých..

            Léta za zamřížovanými okny nehybně plynula, už jsem ani pomalu nevěděl, jaký mindrák si psaním blogů vlastně léčím, karma mi klesala, až mi klesla na nulu, psal jsem už jen z jakési obludné setrvačnosti, byv nejspíše už dávno polovičním šílencem.

            Proto jsem taky považoval hlasy, které se najednou rozlehly tichou čajovnou za pouhou halucinaci, třicet nebo kolik roků v ní bylo naprosté ticho a najednou hlasy, copak jsem už blázen dočista, abych si myslel, že je to skutečnost?

            Ale hlasy byly neodbytné.

            „Byl jste vyhlášen blogerem roku!“ našeptávaly mi ty potvory.

            „Hloupost!

            Blbost!“ nevěřil jsem jim ani za mák, třebaže zcela otupen magorákem a třiceti, nebo, kolika lety bezcílného psaní.

            „Žádná blbost.

            Jste už jediným blogerem na celém idnes i světě!

            Není už pro koho jiného hlasovat,“ informovaly mne hlasy.

            „Cože?

            Šichtařová už nekojí na veřejnosti?“ podivil jsem se.

            „Loni s tím nadobro přestala.

            Nebýt vás, už bychom museli blog na idnes nadobro zrušit,“ řekly mi hlasy.

            „Nevěřím!“ vykřikl jsem, bráně se té šílené představě, že jsem blogerem roku, ze všech sil, „i kdyby Šichtařová už skutečně nekojila na veřejnosti, ale proč by to, proboha dělala, kdo by mě četl?!

            Snad už jsem jediným blogerem, ale copak mě někdo čte?

            Lidé jsou dnes rádi, když vůbec přečtou svoje vlastní jméno.

            Copak jsem nějaký zasraný youtuber, abych někoho ještě zajímal?

            Vždyť nejsem ani instagramu!

            Ne, nevěřím, že mne ještě někdo čte. Kdybych tomu uvěřil, mohla by být tato čajovna rovnou blázincem!“ odmítal jsem to, co by mě ještě před třiceti, nebo kolika lety, naplnilo nesmírnou pýchou.

            „Vidíte, a přesto se našel člověk, který pro vás v anketě bloger roku hlasoval,“ řekly hlasy a slavnostně dodaly, „stal jste se blogerem roku se ziskem jednoho hlasu.“

            V tu chvíli se moje vědomí rozjasnilo a já skutečně uvěřil, že jsem se stal konečně blogerem roku.

            „Řehůřek!

            František Řehůřek!

            To jistě on pro mne hlasoval, dal si tu práci!

            Zlatý člověk!

            Zlatý!“ nedokázal jsem zadržet slzy dojetí při myšlence na Františka Řehůřka, který pro mne hlasoval, který se nikdy nenechal zmást a nenechal se zmást ani teď, když už i Šichtařová přestala kojit na veřejnosti a mimo mne nebylo již jiného blogera.

            Pak už jen následovala obvyklá ceremonie spojená s vyhlášením blogera roku, na jejímž konci jsem prohlásil, že se o obhajobu tohoto titulu blogera roku nebudu již pokoušet.

            „Kdo chce obhájit titul blogera roku, je závistivý hlupák, který nikdy nic nedokázal, proto ho obhajovat nebudu, to vám můžu slíbit,“ řekl jsem doslova a svůj slib, stejně jako komunisti, i splnil.

            Počet mých článků se tak definitivně zastavil na magickém čísle 27 583, což je o celých šest tisíc dvě stě čtyřicet a jeden článek víc, než dokázal napsat legendární p. Nožička.

            Kdoví, kde je mu konec. Snad ho přece jen nakonec ten jeho protiproud odnesl v pořádku kamsi do naprostého bezpečí, mimo dosah všemocné a všehoschopné brutální, vskutku orwellovské,  autocenzury, měl jsem ho docela rád...