Souložíš? Smilníš? Pak jsi svatý!

Taková je, málo platné, boží vůle. Jenže říkejte to někomu! Hned vás pošle do pekla, nebo aspoň do blázince

            Loni nebo předloni, pár měsíců po své ženitbě, sám nevím už kdy přesně, začal jsem navštěvovat jistý bordel. Podnik to byl velmi diskrétní a člověk chtivý sexu si tam přišel na své. Jedním ze stálých hostů tohoto zařízení byl i T.

Jak jsem se posléze dozvěděl, strávil T. asi dvacet let v klášteře jedné kontemplativní řehole, kam vstoupil ve svých dvaceti let, stižen nadobyčej hlubokou zbožností. Celých dvacet let nedělal tedy nic jiného, než se modlil a kontemploval, aby se zdálo, že takto stráví celý svůj pozemský život.

Avšak po dvaceti letech zničehonic z kláštera odešel, a po jeho zbožnosti jako by se slehla zem, což bylo nanejvýš podivuhodné, uvážíme-li že T. se musel během těch dvaceti let nejednou fyzicky takřka dotknout boha, skrytého tam kdesi na výsostech nad námi, že musel s bohem bezpochyby navázat důvěrný, nanejvýš intimní vztah.

Ale stalo se.

T. z kláštera odešel a začal žít tak, že málokdo by v něm hledal někoho, kdo žil celých dvacet let tím nejpřísnějším duchovním životem.

Často jsem se při čekání na tu či onu dívku, s níž jsem hodlal strávit hodinu v těch nejprimitivnějších rozkoších, dával s T. do řeči, a tak tomu bylo i předvčerejšího večera.

„Byl jste včera venku? Na některých místech republiky skutečně přijel Martin na bílém koni,“ zeptal jsem se T.

„Bývám často venku. Ale sněhu jsem si včera nevšiml. Tam, kde jsem byl já, nejspíše sníh nepadal,“ odpověděl T. a zeptal se, „poslyšte, co si myslíte o morálce?

A o mravních zásadách?“

„O morálce? Mravních zásadách?“ udiveně jsem opakoval, dodávaje, „chcete o nich kázat? Ovšem, kde jinde kázat o morálce a mravních zásadách než v bordelu?“

„Proč kázat?“ zeptal se T.

„Abyste ťal do živého. Byl jste přece takřka svatým mužem.

„Svatým mužem?“ usmál se T.

„Jistě jste se tam jen modlil, kontemploval, rozmlouval s bohem, strávil dvacet let v klášteře, kde by jiný člověk nevydržel ani týden, zlomen požadavky na absolutní čistotu svých myšlenek,“ řekl jsem.

„Jen proto bych měl být svatým mužem?“ usmál se T.

„A pro co jiného už by se lidé měli stát svatými?“ chtěl jsem vědět.

„Pro co?“ zeptal se T.

„Ano, pro co?“ přikývl jsem.

T. se na mně zahleděl a pak vybuchl v prudký smích: „Pro své hříchy se lidé stávají svatými, pro své hříchy a pro nic jiného, haha!“

Ale T. se nesmál dlouho, ale i to stačilo, aby ucítil kdesi v mozku mrazení.

„Chcete říct, že svatým může být jen ten, kdo hřeší, že světci, myslím skuteční světci, jsou ti nejzkaženější a nejzvrhlejší lidé, že i my tady, v bordelu, kráčíme po cestě spásy, kráčíme po ní docela neochvějně, protože smilstvo, kterého se tady dopouštíme, je nezbytně nutnou podmínkou spásy, právě proto, že je nemravné a nemorální?“

 „Přesně tak!

Čím by byly lidské bytosti bez morálky, bez těch nejpřísnějších mravních zásad?“ zvolal T. a pobaveně dodal, „nebyly by ničím, protože by neměly čím poměřovat míru své zvrhlosti!

            Jen k tomu jsou morálka a veškeré mravní zásady dobré, aby činily lidské bytosti zvrhlými a proto hodnými spásy, proto hodnými nejvyšší oběti Spasitele!

Kdo smilní, dělá pro svoji spásu mnohem víc než ten, kdo se modlí, kdo se brání pokušení, kdo se střeží jakéhokoliv hříchu!

Dvacet let jsem se modlil k bohu, abych byl spasen, abych neskončil v jezeru síry a ve věčných mukách, a pak stačil jeden jediný okamžik osvícení, aby mi dvacet let mého ,svatého života? přišlo tak směšných, že jsem se nemohl ani proklínat za to, že jsem těch dvacet let tak promarnil.

Věřil jsem v boha, ale věřil jsem v něj proto, že jsem byl posedlý Ďáblem.

Ano, Ďáblem, protože nic jiného víra v boha než posedlostí Ďáblem není.

Tam v klášteře, tam byli posedlí Ďáblem všichni.

Modlili se, žili svatě, aby jednou okusili věčnou blaženost. Ale kdykoliv na ni pomysleli, roztřásly se jim ruce a rozbušilo srdce jako těm nejrafinovanějším zvrhlíkům.

Bránili se pokušení, aby se tam, v božím království mohli oddat těm nejzvrhlejším hříchům, protože je-li člověk stvořen k obrazu boha, to jest, Ďábla, nemůže pociťovat blaženost, než jen když bez přestání hřeší.

Proto je nutná morálka, proto jsou nutné mravní zásady, protože bez nich by nebylo možné hřešit. Kde není morálka, kde nejsou mravní zásady, tam je dovoleno vše, a kde je dovoleno vše, tam není ani hříchů.

Proto je církev tělem Ďábla, proto jen skrze ni budeme spaseni, protože to ona nám umožňuje hřešit!“

„Hm, to co říkáte, je velmi zajímavé. Vlastně to vrhá úplně jiné světlo na smysl našich životů,“ nestihl jsem na to říct nic jiného, protože dívka, se kterou jsem chtěl mít mimomanželský sex, už byla volná.

To bylo moje poslední setkání s T.

Ještě ten večer, když se T. vracel na ubytovnu, v níž bydlel, ho na přechodu pro chodce srazilo takovéto velké auto, v kterém se člověk cítí nadmíru bezpečně. T. byl, aspoň podle dobrozdání lékařů, na místě mrtev.

Mladou ženu, která auto řídila a která z místa nehody ujela, aniž by se snažila poskytnout T. pomoc, se podařilo vypátrat na druhý den díky výpovědi jakéhosi ochotného člověka, jenž to všechno viděl a dobře si zapamatoval jak značku auta, tak i jedno dvojčíslí SPZ.

Jen pár hodin po tragickém skonu T. se na facebooku objevilo, že je to spravedlivý boží trest. Tento status získal si za velmi krátkou dobu nesmírné množství lajků.

Já ale tomu, po tom, co mi T. těsně před svou smrtí řekl, nevěřím.

Boží trest snad, ale spravedlivý?