Souhlasím, konec svobodné společnosti opravdu už nastává

Uznejte sami, jakápak svobodná společnost, když jste svázání ještě více než kdysi svazáci svazáckými kravatami?

            Zjistil jsem, že v příborníku nejsou žádné nože.

            „Nevíte, kam se poděly se nože?“ ptal jsem se všech rodinných příslušníků mezi řečí, abych je zbytečně nevyplašil.

            Nikdo nevěděl.

Zdálo se mi ovšem, že tuto záležitost trochu bagatelizují, že nepřítomnosti nožů nepřikládají žádný význam.

            Jedna z mých sestřenic mi dokonce na moji otázku rovnou odpověděla: „Co blázníš? Příborové nože nejsou zbraně hromadného ničení.“

            Chtěla tím snad říct, že blázním, když pátrám po těchto nožích?

            V rukou šílence může se i příborový nůž, patřičně naostřený, stát nebezpečnou zbraní.

            Ale o to nejde.

            Rád bych věděl, kam se ty nože poděly tak nějak z principu.

            Byly-li v příborníku tolik let, že si je tam pamatuji ještě jako dítě, kam se teď poděly?

            Dnes zaslechl jsem zcela náhodou, jak jeden z nevlastních bratrů šeptá své ženě: „S těmi noži nám to byl čert dlužen. Taková jsme byli slušná rodina.

            Co si o nás teď lidé pomyslí?

Vždyť to je důkaz proti nám jako hrom!

Ještě nás všechny zabásnou, nebo rovnou vyhostí.“

„Jaký důkaz!?“ vykřikl jsem.

Odpovědi se mi ale nedostalo. Místo toho se na mě všichni jako na povel vrhli, svázali mne a zavřeli do mého pokoje, který naneštěstí nemá okno, zazdili ho, ještě když jsem byl malý. Prý, abych z něho nevypadl.

Co se mnou bude?

Napadají mne různé věci.

Ale kdosi právě vchází dovnitř.

Je to matka.

„To jsi ty, mami?“ ptám se.

„Ano, přišla jsem se s tebou rozloučit,“ odpovídá.

„Rozloučit?“ divím se.

„Ano, rozhodli jsme se, že se všichni odsud odstěhujeme pryč a tebe necháme samotného v celém domě. Všechno zůstane na svém místě, neboj. Jen příborník si vezmeme,“ odpovídá matka.

„Musí to být? Musíte se odstěhovat? Musím tady zůstat sám?“ div se zoufalstvím nerozpláču.

„Musí to být, věř mi, já bych ti nelhala. Ty jediný o těch nožích nic nevíš. Ty jediný z naší rodiny ses nedopustil ničeho špatného. Ale už musím jít, všichni na mě čekají, i tvůj skutečný biologický otec. Nemůžu tady zůstat, starat se o tebe, když jsi svázaný. Musíš mi to prominout, ale nemám na světě jen tebe,“ řekne matka.

„To mě ani nerozvážeš, mami?“ zvolám, když už je matka ve dveřích.

„Ne, nikdo si to nepřeje,“ řekne matka a zavře za sebou dveře.

Čekám pak pro jistotu raději ještě celý den (čas odhaduji, protože v pokoji tma), jestli mě jen nezkoušejí. Ale v domě je pořád totéž ticho.

„Ti už se nevrátí!“ vím jistě a kutálením se přemístím do rohu pokoje, kde mám pod parketou schovaný příborový nůž.

Jaksi je vytáhnu, a zkouším přeřezat prádelní šňůru, kterou mne svázali.

Ale nůž je tupý jak piča, nestihl jsem ho nabrousit, do prdele!