Sněmovní komise k policejní reformě už odhalila první špínu

Sněmovní vyšetřovací komise nezahálí. Za dva dny své činnosti dokázala odhalit první špínu. To, co se děje v nejvyšších patrech policie, justice a politiky, je fakt čirý hnus

            Sedím ve sněmovní komisi, která vyšetřuje policejní reformu, a řeknu vám na rovinu, že jsem hnusnější práci ještě nikdy nedělal. Taková je to rasovina, o to jsem hlasoval i pro EET!

            Někdy si říkám, že mi to byl čert dlužen, ten poslanecký mandát, sním o tom, že jsem na sociálních dávkách, pro které si jezdím autem a lelkuji, chytám lelky, válím si šunky někde u moře a hlavně nemám hlavu jako štoudev. Jenže jsem v našem poslaneckém klubu evidentně otloukánek, nemám, bohužel, tak ostré lokty, jako někteří kolegové.

Když je nějaká vyšetřovací komise, vždycky tam od nás šoupnou mě.

            Prý abych získal poslanecké ostruhy!

            I teď si mě předseda našeho klubu vzal stranou do sněmovního bufetu a tam u sklenky moštu mi řekl: „Ta policejní reforma je průser, já vím, a ta vyšetřovací komise ještě větší, to taky vím, to mi nemusíš říkat.

            Ale někoho tam poslat musíme, aby se zjistila pravda.

            Myslím samozřejmě skutečná pravda.

            Až se zjistí pravda, potom padni, komu padni, budiž spravedlnosti učiněno za dost, o tom žádná, ať padají hlavy!

            Nechtěl bys tam jít, do té vyšetřovací komise?

            Nenapadá mě od nás nikdo vhodnější než ty.

            Co tomu říkáš?

            Aspoň získáš ostruhy.“

            Předseda se na mě podíval.

            Chtěl jsem zavrtět hlavou a říct: „Ale já už přece ve vyšetřovací komisi seděl! Já už ostruhy mám! Ať tam jde někdo jiný, já mám taky přece rodinu, chci věnovat rodině, ne nějakému vyšetřování!“

            Ale než jsem to stačil namítnout, předseda mne bleskurychle plácnul po zádech a s úsměvem zvolal: „Já věděl, že mě nezklameš, že je na tebe spoleh! Ty do toho půjdeš po hlavě, ty se do toho zakousneš jako buldog a nepustíš dřív, dokud nevyjde pravda najevo!

            Nezapomeň mě o všem informovat, ta věc je pořád živá, musíme si dát bacha.

            Ale ty nezapomeneš, já vím!

            No, nic musím běžet, mám za chvilku zasedání sněmovního výboru, drž se, kamaráde!“

            A tak zasedám v té zpropadené vyšetřovací komisi, nedělám od rána do večera nic jiného, než že vyšetřuji pozadí policejní reformy, to, zda sloučení dvou útvarů do jednoho je sám o sobě zločinný komplot či nikoliv, nemusím vám asi říkat, že mi z toho jde hlava kolem.

            Měli jsme tady třeba toho Š.

            Toho plukovníka.

            Co ten se nám tady navykládal.

            Obvinil například policejního prezidenta, že plýtvá jídlem.

            „Dostávali jsme v závodní jídelně úmyslně větší porce, než jsme byli schopni zkonzumovat,“ řekl nám.

            „Můžete toto své tvrzení blíže specifikovat?“ zeptal jsem se ho.

            „Ano, můžu,“ přikývl plukovník a pokračoval, „třeba každou středu byl na oběd segedínský guláš s knedlíky.

            Když na mě přišla řada, řekl jsem u okénka: ,Deset knedlíků.’“

            „Deset knedlíků?“ přerušil jsem plukovníkovu výpověď.

            Plukovník přikývl: „Ano, deset knedlíků. Ale kuchař mi pokaždé naložil dvanáct knedlíků.

            ,Chtěl jsem jen deset knedlíků,’ upozornil jsem kuchaře.

            Ale kuchař místo toho, aby mi odebral dva nadbytečné knedlíky, ukázal jen mlčky prstem nahoru.

            ,Nechci dvanáct knedlíků!’ protestoval jsem.

            Ale kuchař dělal, že mne nevidí, byl si evidentně jistý sám sebou, protože za ním stál někdo vyšší.

            A tak to šlo týden, co týden.“

            „Domníváte se tedy, že vás chtěl policejní prezident tímto způsobem pacifikovat, totiž, že chtěl udělat vás a vaše lidi obézními a tím méně akceschopným při pronásledování organizovaného zločinu?“ položil jsem plukovníkovi otázku.

            „No tak určitě,“ odpověděl plukovník, dodávaje, „a taky má z každého knedlíku provizi od dodavatele.“

            „Hm, to je opravdu zajímavé,“ poznamenal jsem si tuto plukovníkovu informaci do svého poznámkového bloku a ještě jsem se ho zeptal, „a co vy? Snědl jste ty dva knedlíky nebo ne?“

            „Samozřejmě, že ne! Já jsem nezkorumpovatelný. Mě knedlíkem nikdo neopije. Nechal jsem ty dva knedlíky navíc na talíři!“ popřel plukovník Š. rozhodně možnost, že by ty dva knedlíky navíc zkonzumoval.

            „A co bylo s těmi dvěma knedlíky dál? Víte to?“ rozplétal jsem tu zapeklitou policejní reformu dál.

            „Ano, vím to. Ty dva knedlíky byly přidány k ostatním nadbytečným knedlíkům, které byly mými lidmi vráceny spolu s použitým nádobím a pak předloženy ke konzumaci prasatům, jež chovají policejní špičky v tajném chlévě,“ odpověděl mi plukovník.

            „Policejní špičky chovají prasata?“ podivil jsem se stejně jako ostatní členové vyšetřovací komise, to byla pro nás naprostá novinka, však jsem si ji taky hned zaznamenal do svého bloku.

            „Jo, chovají. Dvakrát do roka pak pořádají vepřové hody, na které zvou ministra vnitra, státní zástupce, soudce, prezidenta republiky a jeho poradce, stejně jako představitele organizovaného zločinu. Když jsem upozornil, že pokud toho obžerství nenechají, tak je zatknu, začali mi vyhrožovat, že mě zlikvidují, že sloučí můj útvar s protikorupčním, a já že se můžu jít pást,“ řekl mi plukovník.

            „Takže celá ta reforma je vlastně kvůli prasatům, respektive kvůli vepřovým hodům? Proto se tak ve vaší závodní jídelně na příkaz policejního prezidenta plýtvá jídlem? “ vyvodil jsem z plukovníkovy výpovědi logický závěr.

            „Ano, je to celé kvůli prasatům, kvůli ničemu jinému, aby se na prezídiu mohly dělat vepřové hody,“ přikývl plukovník, čímž se jeho výslech skončil.

            „Svině jedny policejní! Samy si debužírují a nás na vepřové hody nepozvou, jako bychom vůbec nebyli součástí dělby moci!“ ulevil si pak za zavřenými dveřmi předseda vyšetřovací komise, vážený pan poslanec ten a ten, marně polykaje sliny, které mu kapaly z jeho huby.

            No a dnes, dnes jsme si na pět hodin na ráno pozvali vrchní státní zástupkyni, abychom získali další kamínek do mozaiky.

            Teď ta mocná žena, mající pod palcem dozorování mnoha vážných kauz sedí přede mnou.

            Vůbec nevím, na co se jí mám ptát, ale předseda komise mě tak zuřivě kope pod stolem do nohy, má snad okované boty nebo co, že se jí budu muset na něco zeptat.

            Ale na co?

            Konečně mě něco napadne.

            „Jaká byla cesta? Sem k nám?“ ptám se.

            Vrchní státní zástupkyně mi odpoví: „Dobrá. Děkuji za optání.“

            „A co parkování? Zrušili nám parkoviště, víte to?“ zeptal jsem se.

            „Vím to,“ přikývla vrchní státní zástupkyně.

            „Parkovali jsme na náměstí. Ale teď už musíme jezdit do práce tramvají. Je to sviňárna největšího kalibru! Někdo by měl za to sedět!

            Čert vezmi policejní reformu!

            Sloučili dva útvary no a co?

            Máme se z toho posrat nebo co?

            Nebýt ostruh, tak tady nesedím!

            Ale to, že nemůžeme parkovat na náměstí, to je zločin!

            To by se mělo vyšetřit!

            Kdo to vůbec dovolil!

            Copak nejsme lidé?

            Copak nemáme taky základní lidské právo parkovat, co nejblíže své práce?

            Copak dělníci chodí do průmyslových zón taky pěšky?

            Vidíte a my do práce chodit pěšky musíme!

            S námi se nikdo nemazlí a přitom jsme součástí dělby moci!“ nechávám se unést spravedlivým rozhořčením tak, že už ani nemůžu mluvit a výslech vrchní státní zástupkyně musí za mě, ke své velké nelibosti, převzít kolega z opozice, který se potřebuje evidentně dospat (kdysi z nevyspání zpíval v parlamentu židovské písně a tančil u toho).

            A ten se s mocnou ženou evidentně nemazlí.

            „Co nám můžete říct o vepřových hodech na policejním prezidiu?!“ udeří na vrchní státní zástupkyni, dodávaje, „nelžete nám, milá paní, my tady víme všechno!“

            A milá paní nezatlouká, naopak ochotně se rozvykládá.

            „Prasečí hody se pořádají v úzké součinnosti všech zúčastněných složek, bezpečnostních i justičních. My na vrchním státním zastupitelství máme na starosti obstarání jednorázového plastového nádobí, to jest, misek i příborů, jakož i kelímků,“ vypovídá vrchní státní zástupkyně, ale mně ještě chvíli trvá, než se vzpamatuji a dokážu přiřadit jejím slovům nejen konkrétní, ale i správný obsah.