Sněhovou kalamitu si náramně užívám

Nevím jak u vás, ale u nás je sněhová kalamita. Tak třeba auta nemají kvůli sněhu kde parkovat, apod., prostě zážitků tuny

            Řeči, které kolovaly o paní baronce na sociálních sítích, se ukázaly pravdivými. Paní baronka opět čekala další, v celkovém pořadí deváté dítě. Sám jsem se o tom přesvědčil při odpolední svačině, na kterou mne pozval pan baron, chtěje se mne na cosi, pro něj důležitého (šlo o jakýsi jeho restituční nárok na cca pět set hektarů bukového lesa), osobně zeptat.

            „Teď si trochu zdřímnu,“ oznámil pan baron, když jsme dosvačili a skutečně si lehl na pohovku, zatímco děti, kromě nemluvněte v kolébce, kamsi odvedla chůva.

„Sněží bez přestání už druhý den nebo třetí den,“ pronesla paní baronka, když pan baron usnul a chytla mě za ruku, „půjdete na běžky?“

            Nechávaje svoji ruku v ruce barončině, odvětil jsem: „Nejspíše ano.“

            „Vůbec se vám nedivím.

            Jen primitivní hlupák by nešel za takovéto situace na běžky, je-li aspoň trochu fyzicky zdatný,“ řekla baronka a dodala, „ani jsem se nedívala na internet, takže nevím, zdali jsou běžecké stopy upravené.“

            „Nevyhledávám upravené běžecké stopy,“ odpověděl jsem a významně dodal, „je-li to je trochu možné, tak se upraveným běžeckým stopám vyhýbám.“

            „Opravdu?“ zvolala baronka.

            „Opravdu, nelžu ani trochu,“ přikývl jsem.

            „To je báječné!“ rozzářila se nadšeně baronka a chvatně pokračovala, „za mého mládí, myslím tím samozřejmě pubertu, se běžecké stopy vůbec neudržovaly.

            Věřil byste tomu?“

            „Proč by ne?“ usmál jsem se.

            „Vzpomínám si, jak k nám, k mým rodičům, přišel někdo v zimě na návštěvu a sotva si sundal běžky, už mu otec děkoval, že k nám prošlapal cestu.

            ,Nebýt vás, pane hrabě, musel bych poslat někoho ze služebnictva, aby tu stopu k nám prošlapal. Jenže ta chátra na běžky vůbec nechce, nejraději by se jen vozila z kopce dolů někde v Alpách, už i ten Špindl je pro ni málo,’ říkával, protože jako první, když nasněžilo, chodíval k nám většinou hrabě N., který byl beznadějně zamilován do mé matky a který byl ovšem taky náruživý běžkař.

            Kam se tehdy člověk podíval, tam byl neprošlapaný sníh.“

            Baronka upadla do vzpomínek a její tvář se přitom rozjasnila tak, že sama připomínala krajinu pokrytou bílým, zcela nedotčeným příkrovem, jež, podobna panenskému ženskému lůnu, žádostivě čeká na své prošlapání.

            Mlčel jsem, abych baronku nerušil při jejím vzpomínání, ale když se mi to už zdálo příliš dlouho, řekl jsem: „Nu, dnes už je to přece jen trochu jiné.“

            Baronka, probrána mým hlasem, jako by chvíli nevěděla, kde je, ale pak mne přece jen poznala.

            „Ano, máte pravdu, dnes je to úplně jiné,“ přikývla a smutně se usmála, „já ve svém stavu ovšem na běžky nyní nemohu ani pomyslet.

            Dle všeho to vypadá, že bych pak měla rodit už jen jednou. Ale až budu po přechodu, chci si koupit sněžnice.

            Chodit na sněžnicích, to je přece taky krásné.“

            Baronka se na mě prosebně podívala.

            „Ano, chodit na sněžnicích je taky krásné,“ nemohl jsem ji zklamat a ani nezklamal, „ba dokonce v jistém smyslu je to ještě krásnější, než chodit na běžkách.“

            „Myslela jsem si to!“ vydechla blaženě baronka.

            „Ostatně já sám o tom velmi vážně uvažuji, že si pořídím sněžnice.“

            „Není možná!“ obdivně se baronce rozvlnila její hruď.

            „Ano, určitě, při nejbližší vhodné příležitosti si nepřipnu běžky, ale sněžnice.

            Nepochybuji ani trochu, že to bude něco úplně jiného,“ řekl jsem.

            „Bude to úplně něco jiného!“ souhlasila se mnou baronka a oči se jí rozhořely, „dejte mi určitě vědět, až se tak stane!

            Budu si vás živě představovat, jak kráčíte sněhovou pustinou v té nejprudší sněhové vánici a na nohou máte sněžnice.

            Miluji vánice, kdy je člověk vydán napospas zuřícímu nemilosrdnému živlu, kdy se musí vydat ze všech svých sil!

            A vy, milujete taky vánice?“
            „Ano, i já miluji vánice, kdy není na krok vidět, kdy se není kam vrátit, protože vaše stopy okamžitě zasype sníh. Když udeří vánice, nemohu jinak než vyrazit do ní, i když zatím jen na běžkách,“ přiznal jsem se k tomu, že miluji vánice.

            „Jak ráda bych s vámi někdy vyrazila do takové vánice, třeba i na běžkách!“ vydechla baronka, ale to už se pan baron zase probudil.

            „Hrome, pořád sněží!

            Co je toto za zimu!

            Čím víc sněhu, tím víc soli na cestách, copak to nikdo nechápe?!“ pronesl mrzutě pan baron, když zjistil, že sněží, ale jeho tvář se vzápětí rozněžnila, když spatřil svoji ženu, jež už nedržela moji ruku, ale hladila si svoje břicho.

            „Nu, sněží, pane barone.

            Co naděláme?

            Příroda sama ví, co je pro ni nejlepší,“ řekl jsem.

            „Vždyť já vím,“ řekl pan baron a, něžně předtím ještě políbiv svoji choť na čelo, dodal, „já jen, že se mi zdálo, že už je zase jaro. Slunce svítilo jako o život a po sněhu už ani památky, jen v kapse své prošívané bundy objevil jsem poslední hrst jarního kašovitého sněhu, který mi roztál před očima.

            A pak se probudím, a venku ještě pořád sněží!

            Hrome, jak se vlastně dostanete domů?

            Vždyť cesty musejí být už zase zaváté!“

            Pan baron se na mě tázavě podíval, ale já se ho snažil uklidnit: „Nemějte strach, pane barone, nějak už se domu dostanu.“

            „Už to mám!“ luskl ale pan baron prsty a zatahal se za svoje licousy, „hodím vás na sněžném skútru aspoň na rozcestí, od něho to už snad bude prohrnuté. Nemusíte mi děkovat, dělám to i kvůli sobě, abych se trochu provětral před večeří, hehe!“

            Pan baron se srdečně zasmál a já s ním: „Hehe!“

            „Nebude vám, lásko, vadit, když vás tady nechám na chvíli samotnou i se všemi našimi dětmi?“ obrátil se na svoji choť.

            „Nebude, jen dejte na sebe pozor, jezdíte na tom skútru jak blázen,“ řekla paní baronka.

            „Žádné strachy, lásko!“ uklidnil ji pan baron a znovu něžně políbil.

            Pět minut jsme už byli připraveni k odchodu.

            „Na shledanou!“ loučil jsem se s baronkou, když pan baron už šel ven nastartovat sněžný skútr.

           „Na shledanou,“ odpověděla mi paní baronka, dodávajíc, „pevně se držte, manžel jezdí opravdu jako blázen.“

            Víc už jsme si na rozloučenou neřekli.