Smutný konec pilného dopisovatele Parlamentních listů

Pilně dopisoval do Parlamentních listů a přece ho to neuchránilo před smutným koncem. Kde je nějaká spravedlnost!?

            Od toho památného dne, kdy začal Miroslav Slintavý náruživě psát do Parlamentních listů, cítil se opět svobodným člověkem,  ne už jen otrokem, či dokonce hlupákem.

            „Duch můj zpřetrhal všechna pouta, kterými ho chtěla navždy zotročit mainstreamová média a bruselská pakáž!

            Jest svoboda základem veškerého lidského žití!

            Nyní opět piji pravdu plnými doušky, nikdo mne již nezastaví na cestě k výšinám, z nichž bohové pohrdavě vzhlížejí na lidské červy, kteří věří, že Brusel chce jejich dobro!

            Pryč z toho eurohrobu, v němž jsme pohřbeni zaživa, v němž němí jen živoříme podobní larvám, jež si namlouvají, že jsou pány světa, aby nebyly nic než hmyzem!

            Vzhůru ke světlu Pravdy!

            Jediné, protože skutečné Pravdy!

            I já jsem nyní touto Pravdou, její částečkou, její nedílnou součástí, neoddělitelnou od celku všehomíra!“ lebedil si Miroslav Slintavý, žvýkaje u toho stébla trávy, zpravidla psárky a kostřavy luční, no, tu a tam ale i jílku, nebo i dokonce skutečné lipnice.

            Žvýkaní stébel i psaní do Parlamentních listů šlo Miroslavu Slintavému evidentně k duhu. Jeho obličej získal zdravou červenou barvu, postava se elegantně zakulatila a mozkovna, což bylo nejmarkantnější, proměnila se v karafu, ve které se nalézá vždy čerstvá, nádherně pramenitá voda.

            Není divu, že si Miroslav Slintavý získal mezi lidmi, již vědí, která bije, náležitou úctu.

Muži mu tuto úctu projevovali smeknutím klobouku, či jiné pokrývky hlavy, na ulici, řkouce nahlas: „Nebýt takových lidí jako vy, nebyli bychom nikdy zřeli Pravdu v plné šíři jejich plodných beder!“

Ženy, ta jindy tak proradná a prolhaná stvoření, klopily před ním cudně zrak a nemajíce na sobě takřka nic, děkovaly mu: „Nebýt vás, pane Miroslave, musely bychom se koupat v burkinách a nikdo by nemohl vědět, zda nemáme náhodou na svém těle pod tkaninou dobře skryté otevřené, odporné boláky!“

Žil tedy pan Miroslav Slintavý životem apoštola té nejčistší Pravdy, kterou lze se dozvědět toliko v Parlamentních listech.

Ale pak se mu stala taková divná věc.

Seděl u stolu, žvýkal, jako vždy, stéblo trávy a psal, aniž by mu někdo něco diktoval, do Parlamentních listů.

„Prý jsme spáchali atentát na základní evropské hodnoty!

A prý máme být taky solidární!

Údajně proto, abychom ulehčili těm zemím, na které migrační vlna dopadla nejničivěji, a které země to jsou, moc dobře víme!

Že prý právě s nimi musíme být solidární!

Ale proč?

My jsme netyli po celé generace z dobytých zámořských území, my jsme se nepodíleli na expanzi západní křesťanské civilizace do všech možných koutů světa!

My jsme dřepěli hezky doma, nemajíce moře, nezakládajíce žádné Východoindické společnosti. My jsme si nevymýšleli žádné buržoazní, ani jiné revoluce. My jsme si vše museli dobýt poctivou prací na úhoru, my pili vždy jen žitnou kávu a čaj z kopřiv, a proto nemusíme dnes snášet odvrácenou stranou kolonialismu!

A o to evropským elitám jde!

Abychom taky trpěli, abychom taky nesli společně kříž, nechali se na něj taky přibít, ačkoliv nikdo na nás nemůže shledat žádnou vinu za nynější stav světa!

A proto nás taky euroelity nenávidějí, proto nám vnucují své Araby a své černochy.

Nechte si svoje Araby a svoje černochy!

My se na kříž přibít nenecháme, my nebudeme trpět za skutečné viníky, kteří zatím budou pít víno vykoupení!

To se, milé euroelity, ať už se maskujete jakkoliv, ať se vydáváte za demokraticky zvolené orgány, pletete!

Pravda je pro vás totiž příliš namáhavá, vážení eurobyrokrati, vždyť jak vy to vypadáte!

Jste po celé délce vystřiženi z hedvábného papíru, ze žlutého hedvábného papíru, jako silueta, a když jdete, musí být slyšet, že šustíte.

Proto také je nesprávné pohoršovat se nad vaším chováním nebo nad vašimi názory, protože vy se přece musíte ohýbat podle průvanu, který zrovna v pokoji vane!“ vyskakovala písmena z hlavy Miroslava Slintavého rovnou na papír, když v tom se jeho zády ozvaly plíživé kroky.

Miroslav Slintavý se střelhbitě ohlédl za sebe.

Ale jaký to div, nikoho nespatřil.

Chvíli se ještě díval do prázdna, kroky se už ovšem neozvaly.

Otočil se tedy zpátky, chtěje pokračovat ve psaní do Parlamentních listů.

„A proto je nutné se vás, vážení europolitici, ze sebezáchovných důvodů zbavit, to lze jen czechoutem, vystoupením České republiky z EU. Jedině tak prokážeme, že evropské národy, třebaže mnohé z nich tyly z kolonizace, mohou vedle sebe přátelsky existovat,“ chtěl napsat, ale místo toho se mu z hrdla vydralo, „alláhu akbar!“

V tu chvíli shledal Miroslav Slintavý, že se proměnil, nejspíše v důsledku nějakého záhadného, nadevše nevysvětlitelného nervového procesu, v odporného muslima. V hlavě mu najednou ležel mozek plný veršů z koránu, a když se podíval na své přirození, uviděl, že to je obřezáno!

„Co se to se mnou stalo?“ stačil si ještě pomyslet zbytkem svého starého vědomí, jehož plamen vzápětí na to definitivně zhasl.

„Jaké nádherné vyznání jsem si to vybral, plné nenávisti! Smrt nevěřícím psům!“ zvolalo radostně jeho nové vědomí a ještě téhož dne, k večeru, se Miroslav Slintavý, jak se dalo ostatně čekat a předpokládat, vyhodil do vzduchu v nákupním centru, kde lidé pokojně a mírumilovně nakupovali základní šizené potraviny.

Tak skončil dopisovatel Parlamentních listů Miroslav Slintavý.

Když si pak lidé za dlouhých zimních večerů ten příběh o záhadné proměně, o tajemném přeprogramování mozku dopisovatele Parlamentních listů šeptem vyprávěli, stydla všem krev v žilách a nebylo nikoho, kdo by si v tu chvíli nemyslel, kdo by se nemodlil: „Jen aby se to nestalo i mně, bože! Nebo, co hůř, někomu z rodiny, to bych se na místě hanbou propadl do země!“