Smrtící vtip: „České zdravotnictví je nejlepší na světě!“

Největším nebezpečí pro lidstvo nepředstavuje covid, nebo piraně, ale české zdravotnictví. To připravilo o život už víc lidí než všechny jaderné zbraně dohromady

            Jsem, jak už jste jistě pochopili hned po prvním slově, primářem soukromé kliniky, na jejíž název si teď nevzpomenu, ani kdybyste mě teď naložili do formaldehydu. Říkám soukromé kliniky, ale celá ta naše soukromá klinika je jedna velká Potěmkinova vesnice, kam se na nás hrabe nemocnice v Rumburku!

            Jakápak klinika, když v ní jsem jediný lékař?

            Vážně, kromě mne nikdo tady není, je tady jen spousta prázdných místností. Dobře, uznávám, že ne všechny ty místnosti jsou prázdné, v některých jsou i nějaké přístroje, které mají šňůru vedoucí do elektrické zásuvky. Ale to je tak asi všechno, co o nich vím.

            A uklizečka?

            Kde by se tady, proboha, vzala uklizečka!?

            A tak jsem tady na všechno sám. Právě mi začíná víkendová služba. V pátek ráno jsem začal, skončím v pondělí kolem 15. hodiny, tedy pokud najdu východ z této budovy.

Jako primář operačního oddělení naší kliniky jsem měl dnes v pátek operační den, ale neříkal jsem to už?

            Ne, asi jsem to ještě neříkal.

            Tak to říkám teď.

            Za celý den jsem zvládl pět operací. Všechno to byla klíšťata. Bylo je třeba opatrně vytáhnout, abych nepoškodil jiné, životně důležité orgány.

            Ale víte, co je zajímavé?

            Že mi všech pět pacientů přitom exlo...

            To bylo tak. Do narkózy jsem je ještě dokázal dostat, ale dostat je z narkózy ven, to už jsem nedokázal...

            Ale není to moje vina.

            Nějací bezmozci totiž posílají lidi sem k nám na kliniku. Nakukají jim, že když jsme soukromá klinika, tak jim vytáhneme klíšťata aj vaj, a ještě se před nimi budeme plazit po zemi, když nám za to zaplatí pět tisíc.

            „Pět tisíc, haha!“ musím se smát.

            Na to jsem přece tak dlouho nestudoval, abych pak tahal lidem klíšťata za pět tisíc, haha, elektrikáři, nebi instalatéři si taky berou za hodinu tisícovku!

            Když lidi chtějí vytáhnout klíšťata, ať se pořádně pojistí. Klíšťata jsou přece všude, já za to nemůžu, že lezou na lidi.

            Nejhorší na tom bylo, že jsem ty pacienty musel sám odvézt ze sálu, protože tady, jak jsem říkal, kromě nikdo jiný není, a to mi zabralo spoustu času, vlastně ani nevím, kam ty mrtvoly od nás vlastně vozí.

            Ale musím to vědět?

            Já jsem lékař, já zachraňuji lidské životy, ne mrtvoly!

            Takže jsem celý den operoval a teď mi začíná víkendová služba. V čekárně naší emergency (neříkalo se tomu kdysi pohotovost?), řekl bych docela útulné, čeká sedm lidí. Bohužel to není šťastné číslo, protože všichni ti lidi chtějí vytáhnout klíšťata!

            „Hrome, jako by nestačilo těch pět lidí, co mi dnes exlo přímo na sále!“ zakleji v duchu.

            Věc je ovšem jasná.

            Když má někdo klíště, veze ho záchranka okamžitě k nám, protože jsme soukromí. Ve státních či krajských nemocnicích se s nimi vůbec nebaví. Nebo rovnou spustí palbu, když se k nim blíží záchranka, přesně jako v Afghánistánu, kde jsem mimochodem taky byl.

            Ovšem slyšel jsem i něco o obzvláště otřesném případu propracovaného korupčního systému. V Ústřední vojenské nemocnici prý mají speciální fond, ze kterého kupují rum pro posádky sanitek. Když k nim někoho přivezou, dají každému v sanitce soudek rumu za to, že pacienta nesloží u nich, ale u nás.

            A tak mám v čekárně naší emergenci sedm lidí, kteří potřebují vytáhnout klíšťata.

            Něco mi říká, že nikdo z nich neopustí naší kliniku živý, a moje tušení mě, jako vždy, nezklame...

            Ale než všechny uvedu do narkózy, ze které se už neproberou, snažím se z nich dostat, proč vlastně přišli k nám.

            „Protože jste soukromí, do tohoto státního bordelu bych nešel ani za nic,“ jsou jejich poslední slova na tomto světě.

            Celý víkend nedělám nic jiného, než vytahuji klíšťata.

            Je mi z toho na nic. Kdysi jsem snil o tom, že budu skvělým břišním chirurgem, že mi lidi budou strkat flašky, že mě budou zdravit hezky z dálky, a místo toho mi kapají na operačním stole, když jim vytahuji klíšťata.

            To si přece nezasloužím, když dělám na soukromé klinice!

            Dobře, jsem tady sice sám, místo mě tady nikdo není, ani uklízečka, ale stejně mám dojem, že si to nezasloužím!

            „Tady máte těch devadesát korun. Ten regulační poplatek, víte? Dám vám ho radši předem, kdybych náhodou natáhla brka, ať nejste škodnej, to je dobrý, zbytek si nechte,“ vnucuje mi nějaká paní stovku ještě před tím, než ji uspím a její slova se ukážou jako prorocká.

            Ale s paní je stejně problém.

            Nemám ji kam uložit. Přes víkend mrtvoly v tom našem polovičním socialismu nikdo nevyváží a já jich mám už plný dvůr. Chvíli přemýšlím a nakonec ji položím na toho metrákového pána, co měl klíště přímo v pupku. Kdyby mi vydržel na stole ještě deset minut, tak bych mu to klíště určitě vytáhnul.

            Smůla...

            Ale pán si nemůže na nic stěžovat. Nemřel na ulici, ale na naší soukromě klinice. Myslel si, že když zaplatí pět tisíc, tak mu to klíště vytáhneme.

            A to mě na tom štve nejvíc.

            Ta propaganda. Že my, na soukromých klinikách, dokážeme vytáhnout klíště za pět tisíc. Nebýt této propagandy, která lidem docela zamlžila mozky, mohl jsem se celý víkend v klidu koukat na televizi. Raději budeme říkat, že na soukromých klinikách pracují ti nejlepší lékaři.

            Ale uznejte sami, jak můžu být nejlepší lékař, když nemám ani čas koukat v televizi na lékařské seriály a tak se vzdělávat?

            Kdybych měl čas a mohl se koukat na lékařské seriály, už bych dávno přišel na to, jak probrat lidi z narkózy poté, co jim vytáhnu klíště...

            Jenže lidi mají svoje dogmata, že prej soukromý je vždy lepší než státní, protože v soukromým se tolik nekrade jako ve státním!

            Služba mi končí v pondělí odpoledne ve tři. Ani nemůžu spát, jak jsem z těch klíšťat přetaženej. Jedu domu autem, žádnej taxík, docela obyčejným bavorákem. Přede mnou říkal pane nějakému vekslákovi, který ho rozhodně nešetřil, asi mu za chvíli upadne vejfuk. Ale ani mě nikdo nešetří, kličkuji po silnici jako postřelený myslivec.

            „Koukej, jak jedeš, ty hovado doktorský, zase jsi přes víkend nechrápal co? Zavřít vás málo!“ křičí na mě nějaký trouba ve fungl nový fabii, myslí si o sobě kdoví co, jen proto, že jsem mu nedal přednost zprava a on si málem naťukl to svý nový autíčko.

            Jsem tak unavený, že zabloudím. Vůbec to tady neznám, kruhové křižovatky, ani nadjezdy mi nic neříkají, jsem úplně ztracenej a to mám zítra v sedm ráno vizitu pojištěnců.

            Jedu kolem nějakého pohřebního ústavu.

Na jeho průčelí svítí neonový nápis.

„Xyrix,“ přeslabikuji jej.

Hrome, ten název je mi nějak povědomý, kde já ho už viděl?

„Ale tak se přece jmenuje i naše soukromá klinika, má na sobě přesně takovej neonovej nápis, haha!“ vzpomenu si, že přesně tak se jmenuje i naše klinika a rozesměju se na celé auto, to se opravdu povedlo, to je fakt killing joke!