Smrt je vždy v nejlepším zájmu člověka

Máte zájmy? Zajímá vás něco? Ale ze všech zájmů. které máte, je jen jeden ten nejlepší. Ten, jehož sledování je nevyhnutelné

            „Lidé jsou hmyz jako každý jiný, i když nutno přiznat, že mnohý hmyz je užitečnější a ovšem i inteligentnější než lidé, např. vši.

            Jediným smyslem existence hmyzu je ovšem to, aby byl rozmačkán,“ řekl Svatý Otec a nabídl mi hostie, „vezměte si. Jsou výborné. Nebojte se, klidně je můžete vzít do ruky, nic se vám nestane.“

            Svatý Otec měl pravdu.

            Hostie byly výborné jako každá svatokrádež.

            Snědl jsem jich asi pět a pak se Svatého Otce zeptal: „Takže podle vás nemá lidský život žádnou cenu?“

            „Ne, nemá. Proč by ji měl mít? Co je na lidském životě tak cenného?

            Zachraňoval byste například včelu, kdyby ji upadlo křídlo, a ona by bezmocně bzučela, nemohouc vzlétnout?

            Nejspíše byste ji rozšlápl, protože by to bylo v jejím nejlepším zájmu.

            A stejně tak je v nejlepším zájmu každého člověka, aby byl rozmáčknut.

            Ostatně se tak i děje v okamžiku naší neodvratné smrti. Každý člověk je dříve či později smrtí rozmačkán zrovna tak jako ten hmyz, každý člověk je dříve či později odpojen od přístrojů.

            Není to ten nejlepší důkaz lidské bezcennosti?“ spokojeně zamlaskal Svatý Otec a opět mě pobídnul, ukázav na hostie „jezte, neostýchejte se. Nebojte se, nejsou prošlé, ani falešné.

            Snědl jsem opět pět hostií a namítl: „Hm, a co bůh?

            Věříte přece v boha.“

            „Ano, věřím v něj,“ přikývl Svatý Otec a rychle se pokřižoval, „tam, kde je bůh, je všechno ostatní docela bezcenné. I lidský život.

            Jakou může mít lidský život cenu ve srovnání s cenou existence boha?

            Kdyby stejnou, ne-li větší, tak by přece bůh nemusel vůbec existovat. Ale člověk není totéž, co bůh, už z principu věci, i když si to mnohdy nalhává. Chceme-li, aby existoval bůh, pak nemůžeme lpět na ničem, co je vůči bohu zákonitě docela bezcenné , tedy ani na lidském životu.

Každý, kdo věří skutečně boha, v jeho existenci, nemůže než spáchat sebevraždu, protože jedině ta je důkazem skutečné víry v boha, neboť je přiznáním vlastní bezcennosti vůči bohu.“

„Tím ovšem popíráte veškerou nauku církve,“ upozornil jsem Svatého Otce na jeho herezi.

„Tam, kde je bůh, tam není potřeba žádné nauky,“ vychytrale odpověděl Svatý Otec.

„Hm, a proč jste tedy Svatým Otcem, Svatý Otče?“ uhodil jsem na Svatého Otce.

„Protože jsem zbabělec,“ řekl Svatý Otec docela upřímně, dodávaje, „nějak se živit musím, lpím-li na svém životě jako na modle, jako na zlatém teleti, živím se tedy jako Svatý Otec.

Chcete mne snad za to soudit?“

„Ne, vůbec ne, vy už jste přece odsoudil sám,“ ujistil jsem Svatého Otce a zeptal se jej, „raději mi řekněte, co si myslíte o tom, že v Bavorsku musí být na úředních budovách umístěn viditelně kříž?“

„Opravdu?“ podivil se Svatý Otec, jako by o tom dosud nevěděl a radostí zavýskl, „ale to je báječné!

Kříž je velmi tajemný symbol, jak málo dosud o něm víme!

Bude-li nyní jeho znamení na každé úřední budově, nestane se tak i tato úřední budova mystickou svatyní, neboť bude skrze tento kříž napojena na ony sféry, jež můžeme bez obav z internace v blázinci nazvat sférami boží existence?

Vždyť i každý člověk, který viditelně rozpaží, stává se křížem, oním symbolem, který v sobě skrývá ještě mnohá tajemství!

My sami v církvi nedáme na kříž dopustit. Pohleďte, i já jej mám na své hrudi, neudělám bez něj jediný krok. Nosím jej stále při sobě, na znamení své víry v boha, a tedy i v bezcennost lidského života.

Mluvili jsme přece o tom před malou chvílí.

Vzpomínáte?

Hostil jsem vás hostiemi!

Lidský život je bezcenný, respektive člověk se stává obrazem božím až ve chvíli, kdy je rozmačkán, kdy je ukřižován, ve chvíli kdy přestává existovat, neboť tím bylo dosaženo smyslu jeho existence.

To nám připomíná kříž, že nejsme ničím jiným než hmyzem!

Berte si, jsou čerstvé, křehoučké!“

Svatý Otec opět ke mně přistrčil mísu hostií. Ale než jsem si stačil vzít byť i jednu, otevřely se prudce dveře a dovnitř vtrhli v plném svém počtu polští biskupové, Svatého Otce svázali, nadávajíce mu u toho do psů.

Když byl takto Svatý Otec zlikvidován, obrátil se na mne krakovský arcibiskup: „Nevěřte ničemu, co vám říkal, pane. Je to Ďábel. Určitě vám chtěl namluvit, že bůh stvořil k obrazu svému umělou inteligenci, nikoliv člověka, ačkoliv o umělé inteligenci není v Písmu Svatém ani čárka.

Modlili jsme se vroucně za jeho smrt.“

„Za jeho smrt?“ zeptal jsem se.

„Ano, za jeho smrt, protože je to v jeho nejlepším zájmu. Ale teď už nám došla trpělivost,“ vysvětlil mi krakovský arcibiskup a ukázal na hostie, „kolik jste snědl těch hostií, pane?“

„Pokud si to dobře vzpomínám, tak deset,“ odpověděl jsem.

„Tak to bude sto zlotých, pane,“ řekl krakovský arcibiskup a vytáhl poctivou koženou kasírtašku.

„Dvě stě,“ dal jsem mu dvě stě zlotých.

„Děkuji, pane, uctivost, služebníček boží!“ uklonil se krakovský arcibiskup a, zastrčiv obratně peníze do kasírtašky, vroucně políbil na důkaz upřímnosti svých slov pozlacený kříž, který se mu rovněž houpal na hrudi jako znuděný oběšenec.