Smrt hrabošům polním, volte Trikolóru!

Přemnožení a stále drzejší hraboši polní už dlouho dělat paseku nebudou, protože i na každého hraboše polního už se v Trikolóře vaří voda

            Netrpělivě jsme i u nás čekali na příjezd Václava Klause mladšího, který byl ohlášen obecním rozhlasem na desátou hodinu dopolední.

            Kdo jiný nás už mohl spasit, zachránit před hraboši polními než on?

            On, který dokáže všechno, i vymámit tele z jalové krávy?

            „Před uprchlíky ochráníme svoji zemi snadno. Stačí, když na hranici natáhneme pořádné ostnaté dráty, pustíme do nich elektriku a vystoupíme z EU.

            Ale jak se máme chránit před hraboši, které žádný plot, ani czexit nezastaví!?“ naříkáme, hledíce k obzoru, na kterém by se brzy měl již zjevit On, v doprovodu svých blízkých, zejména pak Zahradníkové Majerové, nejvzácnější to ženy, jež Mu každého dne před spaním natírá spánky vonnou mastí.

            Katastrofa, která nás postihla, je opravdu strašlivá, kam se člověk podívá, tam spatří hraboše polní, přemnožené krysy jsou proti nim hotovým požehnáním.

            „Byla jsem, jako každý den nakupovat jen to nejnutnější k životu v Lidlu,“ vykládá mladá žena o své tragédii a bezmocně rozhazuje rukama, „naložím si plné auto a jedu domů.

            Ale jaké je moje zděšení, když zastavím před barákem a zjistím, že v autě nic není, protože mi všechen nákup mezitím stačili sežrat hraboši a to jsem měla v autě i dítě, svoje zlatíčko!“

            „A já zase,“ přidává se kdosi další zoufalým hlasem, jsa předčasně od všech útrap předčasně zestárlý, „jsem si šel vybrat peníze do bankomatu. Přijedu autem skoro až k němu, vystoupím, přede mnou jsou jen dva lidé. Chvíli čekám, pak přijdu na řadu, strčím kartu do automatu a zkamením hrůzou.

Na účtu nic není, všechno mi tam sežrali hraboši polní do posledního haléře, jaké štěstí v neštěstí, že aspoň nešli do debetu!

            Hlodavci udělali ze mne žebráka, já a moje rodina divže neumřeme hlady!“

            Takových neštěstí, jež způsobili hraboši, je u nás spousta. Každému něco sežrali, každého o něco připravili.

            Ale kam se všichni hrabou se svými sežraným účtem či nákupem na zoufalého muže, který bez ustání pláče a natahuje tak, že je mu sotva rozumět?

            „Koupili jsme si stavební pozemek, chtěli jsme bydlet ve vlastním,“ říká tento muž a po tváři mu kanou slzy velké jako cizrna, „velmi levně, metr čtvereční jen za osm tisíc. Postavili jsme si na něm nádherný dům a těšili se na to, že za třicet let, až splatíme hypotéku, bude náš a my budeme bydlet ve svém.

            Jenže developer nám zatajil, že pozemek, na kterém jsme dům postavili, byl před tím zemědělskou půdou, nás by to v životě nenapadlo, proto byl tak levný, protože byl prolezlý hraboši.

Jednoho dne se tak probudíme a dům je fuč, doslova přes noc nám ho sežrali hraboši.

Začali od základů a skončili až u střechy. Nic nám nenechali, jen trampolíny na zahradě se nedotkli, takže teď bydlíme, celá rodina v ní, mačkáme se tam, překážíme jeden druhému, samozřejmě tím trpí kvalita našeho rodinného života.

Ale co když hraboši sežerou i trampolínu, co budeme dělat pak, kam se podějeme?“

Muž se rozpláče tak, že není schopen mluvit.

„Musíme volit Klause!

Ten s hraboši zatočí, dá jim ochutnat toho nejprudšího jedu, ten na ně nebude brát žádné ohledy!

Ať žije Trikolóra!

Smrt hrabošům!“ zvolám a není jediného hrdla, které by po mně neopakovalo, „ať žije Trikolóra!

Smrt hrabošům!“

Ale to už se na obzoru zvedá mračno zvířeného prachu, je za pět deset, ten, na kterého jsme tak dlouho čekali, celých třicet let, nám již brzy dovolí, abychom před ním klesli na kolena a vděčně líbali Jeho oholené nohy, které po volbách rozdupou hraboše na krvavou, prejt připomínající, kaši.