Smrt automobilům!

Projede přes vaše město denně třicet pět tisíc osobních automobilů a šest tisíc kamiónů? Pak by vám smrt automobilů mohla přijít vhod. Nebo ne?

Vede přes naše, jinak prý hezké a půvabné, město hlavní tah ze severu Evropy na jih a z jihu Evropy na sever.

V životní praxi to znamená, že středem našeho milovaného města proteče denně 35 000 osobních aut a 6000 kamionů. Pokud si to schválně přepočteme na rok, tak zjistíme, že roční průtok skrze naše město činí takřka třináct miliónů aut a více jak dva milióny kamionů.

Přicházejíce s těmito auty denně do styku se ovšem ptáme: „Odkud se ta všechna auta berou? Proč jedou právě ze severu na jih a z jihu na sever, a ne třeba z východu na západ a ze západu na východ?“

Byli u nás nedávno na návštěvě lidé z jiného, v jistém smyslu družebního města.

Spatřivší, kolik aut naším městem projede, řekli: „Kdyby vaše město neleželo na hlavním vertikálním tahu ze severu na jih, ale leželo na tahu diagonálním, tedy ze severovýchodu na jihozápad, jako město naše, protékal by přes něj jen poloviční počet aut a kamionů, jako projíždí přes město naše.“

„To je škoda, že neležíme na tahu z jihozápadu na severovýchod jako vy, ale ležíme na tahu ze severu na jih!“ odpověděli jsme naší návštěvě závistivě.

Ale byla to skutečně závist?

Abychom naší návštěvě mohli závidět, že skrze její město proteče jen polovina toho množství aut jako přes město naše, museli-li bychom si dokázat představit, jak by to vypadalo, kdyby přes naše město projelo za rok jen šest miliónů osobních aut a jen milión kamionů.

Ale lze si takového něco představit?

Vždyť by to znamenalo, že by v permanentní koloně aut, jež líně protéká naším městem, muselo chybět každé druhé auto a každý druhý kamión!

Našli se pak samozřejmě mnozí, kteří patříce na onen líný proud, přivírali oči a vší silou snažili se vidět a brát na vědomí jen každé druhé auto a každý druhý kamión. Ale nikomu se to zcela nepodařilo, neboť něco takového je samozřejmě nad síly střízlivého, při všech smyslech se nacházejícího člověka.

Nedokážeme si u nás v našem městě představit, jak to vypadá v jiných městech, kterými protéká jen polovina aut, co protéká u nás.

Je to zajímavé a bezesporu zvláštní, protože dle všeho neprotékalo vždy naším městem tolik aut, jako nyní.

Ano, na starých zažloutlých fotografiích, které lze ještě tu a tam objevit v zapomenutých rodinných albech, či v tajemné hloubi všelijakých, ba dokonce i soukromých archívů, je možné spatřit naše město, jež je docela prosté aut!

Ano, na těch starých fotografiích nejsou na ulicích žádná auta, nebo je na nich tak málo aut, že jejich počet nám musí nyní připadat docela nicotný.

Hledíce na takovou zažloutlou fotografii, dokonce váháme nad tím, zda je to opravdu fotografie našeho města, zda se do archívu či do rodinného alba nezatoulala fotografie nějakého jiného města.

Tam, kde jsou dnes plná parkoviště, tam je zeleň, či jen volné, nápadně nevyužité prostranství, kterému se v těch v dávných časech říkalo veřejný prostor, a které údajně sloužilo lidem, nikoliv autům, jako teď. Ale kdoví, samozřejmě, jestli tomu tak skutečně bylo, jestli to není jen mýtus, protože dnes slouží veškerá volná plocha jen k parkování, a stěží lze chápat, že by tomu kdy bylo jinak.

Nu, ovšem, náš dnešní život je definován a formován auty, která protékají naším městem. Ona, jejich mohutná řeka, stala se hlavní dominantou naše města.

Nemáme-li co u nás co dělat, jdeme k silnici a pozorujeme prostě auta.

Ach, kolik zábavy dokáže poskytnout ten nekonečný proud!

Je to, jako bychom v nějaké džungli pozorovali ta nejexotičtější zvířata v jejich přirozeném prostředí, nikoliv v ZOO, kde všechna zvířata klamou tělem, jako každý, kdo se ocitne v zajetí a ví, že je denně pozorován mořem zvědavých očí, které si za to zaplatily a proto se dožadují tomu odpovídajících zážitků.

My však za to, že můžeme pozorovat auta v jejich nejpřirozenějším prostředí, to jest v centru našeho města, nemusíme platit vůbec nic.

Auta sama od sebe přitékají do našeho města, sama od sebe v něm popojíždějí, hezky co nejpomaleji, abychom si mohli důkladně prohlédnout lidi, kteří v nich sedí.

Ale jsou to ještě lidé?

Není to už jen samozřejmá výbava aut, která se s nimi prodává stejně tak, jako například přehrávač či autorádio nebo airbagy?

Nejzajímavější je ovšem pozorovat auta, která mají ve své výbavě ženy.

Už dávno jsme si u nás všimli, že není záhadnějšího tvora na světě, než je žena za volantem!

Jak se tváří, jaká nesmírná metafyzická hloubka se jí zračí ve tváři, když řídí auto, v němž kamsi v dál, k nekonečným a širým obzorům převáží své děti.

A na straně druhé, není na světě bezstarostnějšího tvora než ženy, která nejenže řídí auto, ale ještě přitom s někým telefonuje.

„Kéž bychom slyšeli, co vykládá do telefonu!“ myslíme si vždy, když spatříme za čelním sklem rozesmátou telefonující řidičku.

Málokdy odcházíme do řeky aut do svých domovů, abychom cítili neklid a nepokoj ve svých duších, to nekonečné plynutí má v sobě cosi konejšivě umrtvujícího. Hledíme na auta protékající naším městem a do duše se nám vkládá mír a pokoj, zmocňuje se nás otupělost, která nám umožňuje snášet mnohem snadněji ono utrpení, kterým jsou jinak naše životy naplněny měrou vrchovatou, ažaž.

Snad jen kolem půlnoci, či v neděli nad ránem zmírní se provoz tak, že se odhalí takřka celé, dočasně vyschlé řečiště, kterým auta protékají. V tu chvíli neproteče přes naše město víc jak deset aut za minutu, vzduch se pročistí a nejednou je takové ticho, že jsou slyšet i letadla, která přelétávají nad naším městem, nad nímž vede i hlavní letecký koridor ze severu Evropy na jih.

„Letadla, kde se tady berou?“ divíme se pokaždé, protože je to pro nás náramný nezvyk, slyšet jejich hřmění.

Ale to netrvá nikdy dlouho, jen pár okamžiků, protože brzy průtok aut zesílí, rychle se dostávající ke svým normálním hodnotám.

Ovšem i v našem městě se už několik desítek let mluví o obchvatu, který by proud aut od našeho města zcela odklonil, učinil je tichým a mrtvým, vydaným napospas hřmění letadel, pokud by ovšem od našeho města neodklonili i jejich koridor.

Přáli jsme si samozřejmě vždy v našem městě tento obchvat, jsouce přesvědčeni, že by přesunutí proudu aut o pár kilometrů dál na jiné místo, našemu město značně ulehčilo.

„Ať si to užijí i jiní, tolik aut za den!“ argumentovali jsme tolik let.

Ale chceme to ještě, toužíme po tom stále, aby byl tento obchvat skutečně vybudován?

Co když se jednoho rána probudíme a v našem městě opravdu nebude ani jedno auto, ani jeden kamión?

Hnáni podmíněným reflexem poběžíme do centra, ale tam budou jen pěší lidé, bezradně a zmateně se rozhlížející kolem sebe, jako by se ocitli ve zcela jiném, neznámém světě, světě bez aut, která tolik let a tak zásadním způsobem formovala život v našem městě.

Ale bude to ještě naše město, když jím už nebudou protékat žádná auta?

Co budeme dělat, čím se budeme otupovat, nebudeme-li již moci pozorovat auta, lidské tvory v nich sedící a jedoucí ze severu na jih, či z jihu na sever?

Nebude tento obchvat pro naše město smrtelnou ranou, stejnou smrtelnou ranou, jako je v jakémkoliv jiném městě zákaz vjezdu aut do jeho centra?

„Měli bychom uvážit, zda obchvat skutečně potřebujeme,“ ozývají se stále častěji hlasy těch, kteří si začínají uvědomovat, jaké skutečné tragické následky by mělo to, kdyby přes naše město náhle přestalo jezdit třináct miliónů aut ročně, kteří začínají chápat, že by to byl nechtěný a ve všech ohledech katastrofální návrat do oněch časů, ze kterých pocházejí zažloutlé fotografie.

Proslýchá se však, že stavba obchvatu je už schválena, a že by se mělo začít po zimě, hned jak sleze poslední sníh, a v dalším roce by už měla auta naše město obtékat, jak o tom rozhodli anonymní úředníci.

Ale my se v našem městě ještě nevzdáváme.

Ti nejaktivnější z nás požadují vypsaní obecního referenda o obchvatu, abychom o tom, zda jej opravdu potřebujeme, rozhodli skutečně my, občané.

„Přijdeme-li v našem městě o auta, přijdeme o všechno! Pokud nebude naše město již na hlavním tahu, ztratí svůj strategický význam a začne upadat.

Auta, to je život, to je prosperita, obchvat, to je zkáza, to je smrt!“ argumentují logicky tito aktivisté a dle všeho mají na své straně už většinu našeho města, kterému se tak pomocí přímé demokracie snad podaří odvrátit neblahý osud, který pro něj přichystala úřednická zvůle.