Slušňák doc. Miroslav Ševčík

Je docent Miroslav Ševčík, na rozdíl od prezidenta Petra Pavla, jediným slušňákem mezi bývalými komunisty?

Docent Š. mě od první chvíle, kdy jsem ho spatřil, čímsi fascinoval. Nedokázal jsem však přes veškerou svoji snahu přijít, co to vlastně je. Mohu však potvrdit, že kdekoliv se ocitl, tam se nápadně odlišoval od ostatních lidí právě oním nepojmenovatelným, jak by napsal Beckett, aspektem, či, chce-li někdo, charakterem své bytosti, nebo rovnou své existence takové.

Začal jsem se proto, v rámci svých možností, o docenta Š., blíže zajímat v touze odhalit onu dosud skrytou a tajemnou osobnostní kvalitu, jejímž byl evidentně nositelem, už jen proto, že takový člověk jako on je zcela unikátním jevem. Předpokládal jsem (a to, jak se později ukázalo, velmi správně), že poznání této osobnostní kvality docenta Š. by mohlo být zároveň klíčem k poznání přirozeného světa, jehož vlastní obsah nám dosud uniká, toho přirozeného světa, o němž jsem tolikrát rozmlouval za zpěvu cikád v rámci bytostného napětí se známou filozofkou Hogenovou, dlouholetou členkou KSČ.

Začal jsem se proto na docenta Š. vyptávat. Ukázalo se, že ohledně docenta Š. jsou lidé nadobyčej sdílní.

„Velmi, milý a příjemný člověk. Pokorný a přející, opravdu fér chlap,“ tvrdili všichni unisono a všichni jedním dechem dodávali, „dokonce zachránil lidský život, když si na auto nasadil modrý maják a jel na dálnici v protisměru, protože jeho spolujezdkyni se udělalo nevolno a potřebovala vyhledat lékařskou pomoc.“

Obrázek jsem si tedy udělal o docentu Š. skvělý. Už jsem začínal tušit, co je na tomto muži tak fascinujícího. Ale aby se moje tušení definitivně potvrdilo, musel jsem se na to docenta Š. zeptat osobně.

A tak jsem jednoho dne zaklepal na dveře děkanské kanceláře a vešel dovnitř. Docent Š. mi okamžitě přichystal místo k sezení a zajistil veškerý myslitelný komfort.

Když se tak stalo, už jsem na nic nečekal a rovnou mu řekl: „Víte, pane docente, co si o vás myslím? Myslím si, že máte čisté vědomí, což je dnes věc naprosto nevídaná. Když jsem vás poprvé spatřil, hned mě to uhodilo do očí, jen jsem tehdy přesně nevěděl, že je to právě čisté svědomí co vás odlišuje, řečeno, s mírnou nadsázkou, od obyčejného lidského stáda.

Řekněte mi, prosím, je to tak, nemýlím se?

Máte čisté svědomí?“

Docent Š. s úsměvem přikývl: „Ano, mám čisté svědomí, čímž se skutečně liším od spousty jiných lidí, ne-li rovnou od všech. Samozřejmě, že si své čisté svědomí pěstuji, samo od sebe vám čisté svědomí nenaroste.“

„To je fantastické!“ vydechl jsem, protože se moje tušení zcela potvrdilo.

Docent Š. pokračoval dál: „Vezměte si třeba moje členství v KSČ. Tenkrát znamenalo být komunistou docela něco jiného dnes, kdy se dostal třicet let po listopadu komunista na Hrad. Když jsem vstupoval do KSČ, byl komunista totéž, co dnešní disidenti, tedy někdo, kdo bojuje za svobodu.

Proto jsem se vstupem do KSČ neváhal ani chvilku, jelikož jsem věděl, že v roce 1984 je to jediná cesta, jak si uchovat čisté svědomí a z toho důvodu se nemusím za nic omlouvat. Ostatně já se nikdy za nic neomlouvám, protože mám čisté svědomí.

A víte, že jsem málem spolupracoval i s vojenskou rozvědkou jako ten komunista, co je teď na Hradě?“

„Opravdu?“ vydechl jsem.

Děkan Š. se usmál: „Ano, opravdu. Málem jsem s nimi spolupracoval, jenže mi do toho vlezla teta. Emigrovala totiž. A oni to zjistili. Ale už bylo pozdě, protože na obchodní akademii v Praze, tedy velmi výběrovou a elitní školu, kde se studoval zahraniční obchod, jsem se totiž dostal i s tetou na Západě.

A i v tomto mám čisté svědomí, protože jsem o tetě na Západě nic neviděl, tedy nemohl jsem vojenské zpravodajce podvést, když jsem jim nabízel své služby.“

„To je skvělé! Takové čisté svědomí!“ zvolal jsem obdivně.

A docent Š. mluvil dál: „Ještě v prosinci 1989 jsem se účastnil mimořádného sjezdu KSČ a v únoru 1990 jsem spolu z dalšími dvěma bývalými komunisty už oficiálně založil Liberální institut, abychom mohli rozvíjet a aplikovat zásady klasického liberalismu, což jsme taky udělali při kuponové privatizaci, protože jedním z těch bývalých komunistů byl Tomáš Ježek, pracovník Prognostického ústavu, stejně jako Václav Klaus.

A opět mám čisté svědomí, protože jsem byl při kuponové privatizaci jako bývalý komunista úspěšný, takže jsem se nedopustil žádného podvodu, když jsem se zároveň prohlásil i za liberála.“

„To je síla!“ vykřikl jsem opět obdivně.

A docent Š. pokračoval: „A tak kráčím životem s čistým svědomím. Třeba tadyhle ta medaile z Institutu Václava Klause.

Víte, za co jsem ji dostal?

Dostal jsem ji za dlouhodobý rozvoj společenský věd, za prosazování myšlenek svobody, volného trhu, tradičních konzervativních hodnot a politické demokracie.

A zase mám čisté svědomí, protože přesně s tím, že za to všechno budu bojovat, jsem vstupoval do KSČ, čímž se můj životní kruh uzavírá a já mám zase čisté svědomí!“

Odcházel jsem od docenta Š. s oním povznášejícím pocitem, který máte vždy, ačkoliv jen velmi vzácně, když potkáte někoho, kdo vzal Kantův mravní imperativ doslova a podle toho se i chová (de facto znám už jen jednoho takového člověka a to již zmiňovanou filozofku Hogenovou).

A tak tam docent Š. žije se svým čistým svědomím den a žije druhý, žije tam rok a žije druhý, žije tam celé věky a pořád a pořád čeká, až k němu přijdete na návštěvu, aby vám to čisté svědomí mohl ukázat.