Slavný soude, Klausův podpis pod Lisabonskou smlouvou je protiústavní, zruš ho!

Je protiústavní, protože prezident prof. Václav Klaus, držitel mnoha čestných doktorátů, učitel von Hayekův i Friedmanův, byl k němu donucen hanebnou lstí a ještě hanebnějším úskokem!

Havel si za svého nástupce na Hradě vybral prof. Klause.

„Je to dobrá volba. Klaus je slaboch, co mu dáte, to podepíše!“ vysvětlil Havel svoji volbu těm, co těchto věcech rozhodují.

A ti, co o tom rozhodují, dali na Havla, a udělali Klause prezidentem.

Jenže to se náramně spletli!

Klaus měl jistě svoje mouchy, ale slaboch nebyl, respektive slaboch byl jen poloviční.

Když jste před něj položili nějakou jeho knihu, tak to podepsal, to ano. Ale když před něj ti, co o těchto věcech rozhodují, položili Lisabonskou smlouvu, tak nepodepsal.

„Ne a ne! Nepodepíšu! Ani kdybyste mě vedli na popraviště z pravého ořechového dřeva, tak nepodepíšu!“ vzepřel se Klaus jako bájný mezek.

Co teď?

„Musíte tlačit na Jakla!“ poradil kdosi těm, co o takových věcech rozhodují.

A tak se stalo, že Jakl přišel jednoho rána za Klausem a zkusil to nejdříve po zlém.

„Podepiš to, nebo tě uškrtím, protože je to v souladu s ústavou! Právu se věnuji už dvacet pět let, sám jsem napsal několik zákonů a všechny byly v souladu s ústavou!“ vyštěkl na něj.

Ale kampak na Klause ve zlém!

„Nepodepíšu to! Livia mi dala krk na nůž, že když to podepíšu, tak se můžu sbalit a vypadnout z baráku!“ řekl Klaus a pokračoval, „a starší syn mi řekl, že když to podepíšu, tak se mě veřejně zřekne.

Ne, to já nemůžu podepsat, protože jsem zastánce tradiční rodiny!

Klidně si mě uškrťte!“

Jakl samozřejmě Klause uškrtit nemohl, protože se mu na Hradě líbilo. Potřeboval si našetřit na stáří, a na to byl Hrad to nejvhodnější místo, protože si tam Jakl připadal jako v hospodě, jen s tím rozdílem, že ho po zavíračce nikdo netahal zpod stolu a nevyhazoval na mráz a taky mohl na Hradě močit s Hájkem do společného kbelíku.

A tak to musel zkusit po dobrém.

„Tak nepodepíšeš?“ zeptal se o poznání mírněji.

„Ne, nepodepíšu. To raději odstoupím. Svědomí a čest má člověk už jen jednu. A já svoje svědomí a svoji čest zaprodal už v Prognostickém ústavu. Teď už nemůžu uhnout,“ řekl skálopevně Klaus.

„Fajn, dobře, chápu,“ procedil Jákl a políbil Klause zrovna tak, jako políbil kdysi Jidáš Ježíše, „ale teď poslouchej, co ti řeknu.

Když nepodepíšeš a odstoupíš, tak už nikdy nenapíšeš žádné zápisky z cest.

Rozumíš mi dobře?

Národ bude ochuzený o tvoje zápisky z cest a já ti říkám, že jediné, co drží tento národ nad hladinou, jsou tvoje zápisky z cest. Bez tvých zápisků z cest by národ definitivně propadl havlovské blbé náladě.

Lidé stojí na tvé zápisky z cest nekonečně dlouhé fronty. A ty fronty, to je forma odporu proti havlismu, to je protest proti nepolitické politice. Lidé stojí ve frontě před knihkupectvími, aby nenásilnou formou vyjádřili svůj nesouhlas s havlovskou lží a nenávistí, která se maskuje jako pravda a láska.

Řeknu ti to na rovinu, kamaráde. Ty seš ikona boje za svobodu, něco jako Che Guevera, ale ne levicový, nýbrž pravicový.

A já se tě ptám: ,Čeho dosáhneš tím, že odstoupíš?'

Nedosáhneš tím ničeho, jenom sám sebe umlčíš!

Jenže národ žíznivě čeká na každé tvé slovo, které je pro něj krůpějí každodenní naděje.

Ty to musíš podepsat!

Musíš to podepsat kvůli národu, který ti věří, který se modlí, abys byl jeho prezidentem!

Havel, všechna ta verbež, která tě kritizuje, počítá s tím, že nepodepíšeš, že odstoupíš, protože jsi příliš na zásadový na to, abys podepsal. Ty jsi ta poslední překážka, která jim stojí v cestě k absolutní moci!

Nedovol, aby zvítězili, aby uvrhli národ to té nejčernější tmy, aby jej uvrhli do žaláře, v němž národu pohasne i poslední plamínek naděje, kterým jsi ty.“

Co měl nebohý Klaus dělat, jsa poslední nadějí národa?

Nepodepsat, odstoupit a tím připravit český národ o poslední naději.

A tak podepsal…

„Dějiny ukážou, že je to to nejlepší, co mohu v danou chvíli pro svůj národ udělat, když podepisuji tuto smlouvu, neboť tak činím, abych mohl pokračovat v psaní mým národem milovaných zápisků z cest,“ prohlásil Klaus při podpisu Lisabonské smlouvy, načež si schoval propisku do kapsy.

Jenže Jaklovi to nebylo nic platné, že zůstal na Hradě ještě dalších pět roků, protože jeho úspory z těch časů hojnosti mu stejně sežrala slavná Nemesis, jež za tím účelem vzala na sebe podobu inflace...