Sláva, prezident Zeman se nenachází v chorobném stavu!

Tedy, když nebudeme počítat Ovčáčka. No jo, Ovčáček! To je případ sám pro sebe, z něho by měl Chocholoušek radost 

            Po několika dlouhých hodinách napjatého čekání, během kterých jsem hleděl z okna chodby na nemocniční dvůr, konečně vyšel lékař, kterým nebyl nikdo jiný než prof.Z., ven.

            „Tak co?

            Mluvte, proboha!?“ vrhl jsem se na něj.

            „Vypadá to, že jeho stav není chorobný ani trochu, že to všechno byly asi opravdu jen fámy,“ odvětil lékař a unaveně se usmál, „opravdu ne.“

            „Chválabohu!“ zvolal jsem, ale pak mne přece jen přepadla pochybnost, „víte to určitě?

            Je to velmi důležité, nejen kvůli Ústavě, i když kvůli té ústavě taky, zatracená Ústava!

            V poslední době sice omezil kouření, dokážete si jistě představit, jaká to musí být pro jeho organismus blahodárná, třebaže nečekaná, změna.

Ale někdy mi připadá, nu, mám-li mluvit před vámi, jeho ošetřujícím lékařem, docela otevřeně, připadá mi jako zamilovaný. Hledí před sebe, usmívá se, ale ne jak vždycky předtím, teď se usmívá úplně jinak, nic neříká, a když se ho zeptám, na co myslí, tak se mne zeptá, na co jsem se ho ptal.

            Teď za mnou dokonce přišel, sám od sebe, ať ho sedmnáctého listopadu nikam netahám, že už se po demonstracích nachodil více než dost, a že to teď už ani stejně nemá cenu chodit na demonstrace, když nedostanete pořádně obuškem, jako se nadostával on, když byl mladší, že si raději udělá pěkný romantický večer se svíčkami. Že se na ně bude dívat, jak hoří, a že až dohoří, tak půjde spát, ani nějakou moudrou knihu, nebo dvě si před spaním nepřečte.

            Můžete opravdu vyloučit, že jeho stav není chorobný?“

            „Provedli jsme všechna možná vyšetření těmi nejmodernějšími přístroji.

            A nenašli jsme nic, co by nasvědčovalo tomu, že jeho stav je chorobný. Věřte mi, živím se jako lékař dobře už čtyřicet let, nelhal bych vám, ostatně nemám to v povaze, klidně se zeptejte mojí ženy, ta vám to potvrdí.

            Úplatky sice beru, ale jen drobné pozornosti, a pouze proto, abych neurazil.

            Když někdo bere úplatky, neznamená to nutně, že v zásadních věcech musí lhát,“ ujišťoval mne profesor.

            „Ještě, že jste to připomněl!

            Tady máte, berte, jinak, mně urazíte, je domácí, padesátiprocentní,“ strčil profesorovi do ruky flašku slivovice a dodal, „takže, říkáte, že je víceméně v pořádku?“

            „Myslím, že ano,“ odpověděl profesor a dodal, „to nemuselo být.

            Zrovna tuhle nám zase zvýšili platy.

            Nevíte, co je to zač, ten ministr zdravotnictví?“

            „Nevím, opravdu ne, do těchto věcí, jako je třeba složení, mu nemluvím, to nechávám na něm, je přece jen ústavní činitel,“ odpověděl jsem zase já a plácl profesora po zádech, „jen nechte být, pane profesore!

            Dobrého obvoďáka, aby si dnes člověk platil zlatem!

            Tuhle jsem nakoukl schválně u jednoho obvoďáka do čekárny a byla tak narvaná, že tam snad opravdu čekalo všech deset spodních miliónů, hehe!

            Jen považte, co za vzduch musí být v takové čekárně!

            Kdežto tady u vás je všechno takové čisté a útulné, a taky světlé a vzdušné, ani nevíte, jak se mi u vás dobře čekalo.

            Ale když jsme u toho, proč tady vlastně není?

            Vyšel jste přece sám.

            Ano, určitě jste vyšel sám!

            Toho bych si přece všiml, kdyby vyšel s vámi.“

            Profesor mi jako chlap řekl rovnou na rovinu přímo do očí: „Pan prezident se právě probouzí z hluboké narkózy, omluvte ho, prosím, ještě to chvíli potrvá.“

            „Pan prezident se probouzí z hluboké narkózy?“ podivil jsem se tomu, co mi právě sdělil profesor, „poslyšte, nejsem lékař, houby se v tom vyznám, ale nechtěl jste říct, že se pan prezident právě probouzí z hluboké hypnózy, a ne narkózy?“

            „Promiňte, samozřejmě, že hypnózy, a ne narkózy.

            Ta moje hlava!“ uhodil se profesor do hlavy, omlouvaje se, „promiňte, pořád si to pletu, narkózu s hypnózou.

            Samozřejmě, že jsme pana prezidenta uvedli do hluboké hypnózy, respektive hypnotického spánku, abych se vyjádřil přesně, ne narkózy.

            Kdepak narkóza!

            Bylo to nutné, kvůli jednomu obzvláště speciálnímu vyšetření.“

            „Mně to bylo hned divné.

            Na co byste museli uvádět pana prezidenta do hluboké narkózy, pan prezident není přece Havel, ten byl v narkóze furt, ten jo.

A kdy by se tak pan prezident mohl probrat?

            Příští týden jde zase k Soukupovi, ten chlap mu nedá pokoj, pořád se ho na něco ptá.

Dotěrnější veš jsem opravdu neviděl!“ div jsem si neodplivl.

„To už by se pan prezident mohl z hypnózy probrat,“ uklidnil mne profesor, načež se zeptal, „ještě nějaké přání?“

„Ještě bych si vzal tak čtyřicet deka tlačenky.

Při tom čekání mi přece jen nějak vyhládlo, já vím, rychleji to nejde.

Prosil bych nějakou libovější, jestli máte, hned jak přijedeme na Hrad, dám si ji s octem a s cibulí,“ poprosil jsem profesora.

„Určitě tam najdeme i něco libovějšího.

Hned to přinesu, to si pošmáknete,“ zmizel profesor zase za dveřmi, ale počítám, že by každou chvíli měl být zpátky i s tlačenkou, a kdoví, možná už s panem prezidentem, jestli se už probere, poslední dobou dělá opravdu nevídané pokroky, jeho progres je neuvěřitelný, jako by snad ani nebyl z inkubátoru!