Skrytá pandemie, o které mainstreamová média mlčí

S nynější, z prstu vycucanou a mediálně halasně propagovanou pandemie, souběžně probíhá i další, mnohem fatálnější pandemie, o které se nikde nepíše, ani nemluví

            Musel jsem se smát, hezky ze široka, když mi bylo do očí řečeno, že jsem trapný.

            „Já a trapný, to musí být nějaký omyl! Museli jste si mne s někým splést! Já jsem nikdy nebyl netrapný, ani jednou jsem nebyl trapný, jen se na mě podívejte!

            Už jen to, že jsem člověk, zcela vylučuje to, abych byl trapný!

            Řekněte samy, když se nad tím důkladně zamyslíte, zda může být člověk trapný!

            Ale kdybyste se nad tím důkladně zamyslely, nemohly byste nikdy říct, že jsem trapný!

            To je prostě k smíchu, haha!“

            Ale stromy, které mi to řekly, ani náznakem neodvolaly své tvrzení, dál tupě stály na místě, ba co víc, nepřestaly rašit, dávajíce mi tak příliš okatě najevo své pohrdání, noříce své kořeny hlouběji a hlouběji do půdy, plné všelijakého edafonu.

            Nezbývalo mi, než vzít pilu a všechny ty stromy na místě pokácet. Ostatně, všechno to byly jilmy a všechny byly, tak jako tak, zpola seschlé, všechny mi mohly na kolenou děkovat, že jsem je ušetřil trápení. Byly napadeny nějakou chorobou, nejspíše houbového původu. Co vím, tyhle ty houby, zvláště jsou-li mikroskopické, se s ničím nemažou. Rozloží napadený organismus a basta.

            Tato choroba přeskakuje ze stromu na strom jako veverka. Není jiné humánní řešení, než stromy pokácet, nemají-li docela seschnout. Za tři hodiny jsem měl hotovo. Na zemi se válely dobré tři tucty poražených kmenů, které jsem i částečně odvětvil, než mi konečně došel benzín. Ale i tak se mi podařilo odvést kus poctivé práce, na kterou jsem byl patřičně hrdý.

            Obyvatelé vesnice, jejíž katastr začínal pouhých osmnáct set metrů od prvního poraženého stromu, mne vítali s jásotem.

            „Porazil jste je?“ tázali se mne, jako bychom všichni, já, oni ba i mrtví na hřbitově, ostatně velmi malebném, byli jen okrajové postavy z nějakého nikdy nenapsaného románu na pokračování.

            „Porazil jsem je. Všechny do jednoho. A taky částečně odvětvil. Říká se přece, zploď parchanta, rozboř dům, poraz strom, a věčně živ budeš!“ odpovídal jsem vesničanům.

            „Ano, to se říká!“ přitakávali mi vesničané, radostně mi klepaje na čelo svými vyšmajdanými dřeváky, „sláva bohu na výsostech i v těch nejhlubších, vskutku bezedných propastech smrti. To jejich chřadnutí, to jejich odumírání, to nám lezlo na nervy, ani nevíte jak!

            Denně jsme to měli na očích, denně jsme se kvůli tomu propadali do depresí, modlili se, aby to všechno už co nejdříve seschlo, aby je ta choroba už konečně sežrala.

            Ale ta choroba si dávala načas. Listí jim sice žloutlo, ale ne tak rychle, jak bychom si přáli. Táhlo se to, to jejich umírání, dlouhé roky se to táhlo, a nejmíň rok by to jistě ještě trvalo.

            Ale co jsme mohli dělat, když ty stromy nejsou v katastru naší vesnice?!

            Vysvobodil jste nás z pekla, království vašeho pana Otce jistě nebude z tohoto světa, můžete-li se volně pohybovat mezi katastry obcí!“

            „Ano, máte pravdu. Království mého Otce není z tohoto světa, neboť jsem alfa i omega, první i poslední, co jste na tomto světě spatřili a co na tomto světě spatříte,“ odpověděl jsem vesničanům zcela po pravdě, neměl jsem to srdce, abych těm prostým, avšak evidentně selským rozumem nadmíru obdařeným lidem, lhal do jejich šikmých očí.

            Po těchto mých slovech padli přede mnou vesničané do bláta načechraného nočním deštěm, jehož pach byl tu a tam ještě cítit ve vzduchu, i když se už dávno nad námi mihotalo Slunce, zdroj takřka veškerého světla, jež nás zalévalo svým fyziologickým roztokem, z něhož tyli i mnou poražené, třebaže nemocné stromy.

            „Nech nás, plačící a trpící, přijíti k sobě!“ zvolali vesničané přidušeně, neboť měli obličeje zabořené v blátě, a když se nadechli, přidali k tomu dovětek, „a dej nám poklad, který máš pro nás připraven v nebi!“

            „Pravím vám, že ještě dnes budete se mnou v království mého Otce,“ slíbil jsem jim.

            Vesničané vstali ze země a už se, po mém ujištění, chovali normálně.

            „Asi se nezdržíte na noc,“ ptali se mě.

            „Kdepak. Ještě spousta stromů čeká na své pokácení,“ odpověděl jsem jim.

            „Jo, je toho teď hodně, ta choroba si ty jilmy úplně maže na chleba, a žádná vakcína na to nezabírá. Nás už jste našeho soužení zbavil, díky bohu, nemůžeme vás zdržovat, ať i jinde se dočkají konce svého nelidského utrpení. Ale přece jen malinkou chviličku počkejte, dáme vám své požehnání,“ žádali mne vesničané a v jejich tvářích se jim zračila ta upřímnost, kterou lze vidět už jen na venkově, kde všechno, ba i polibky pracně vydržovaných milostnic, vonní ornicí prolezlou žížalami skrznaskrz.

            „Proti požehnání nemůžu samozřejmě nic namítat!“ ujistil jsem vesničany o své neobyčejné ochotě nechat si od nich požehnat.

            Vesničané kolem mne vytvořili kruh, hodili na mne žehnací síť, a ten nejmoudřejší z nich, žena s plnými ňadry a v nejlepších letech, mi v duchu požehnala: „Žehnáme Ti, Náš Pane, neboť i my jsme Tvým stádem, aby všechno, co učiníš, bylo i pro nás dobré! A žehnáme i Tvé pile, aby nás zbavila všeho zlého, najmě nemocných stromů. Buď vůle naše, jak v podzemí, tak v podnebí, amen!“

            Kdosi mne vysvobodil ze žehnací sítě a vesničané mě vyprovodili k odvěkým hranicím katastru své vesnice.

            „Nuž, nyní odcházím, ale jen proto, abych se vrátil. A se mnou přijde i nový zákon, přesněji Nový světový řád, který potrvá tisíc let a když uplyne těchto tisíc let, nebude na tomto světě již žádný nemocný strom, protože všechny stromy jsou nemocné, napadené chorobou.

            Budete si to pamatovat, co jsem teď řekl?“ pravil jsem.

            Vesničané přikývli: „Budeme si to pamatovat.

Nyní odcházíš, ale jen proto, aby ses vrátil, Pane. A s tebou přijde i nový zákon, přesněji Nový světový řád, který potrvá tisíc let a když uplyne těchto tisíc let, nebude na tomto světě již žádný nemocný strom, protože všechny stromy jsou nemocné, napadené chorobou.

Budeme si to pamatovat do písmenka!“

„Amen! Nikdo neví ani dne, ani hodiny, kdy se ozve moje pila!“ připomněl jsem ještě vesničanům a opustil jsem katastr vesnice.

Mým prvořadým úkolem teď bylo, abych někde, jedno kde, sehnal benzín do pily (oleje mám dost), protože nemocných, chorobou napadených stromů, je spousta, a já jsem jen jeden, není už ve mně nikdo mimo mne!