Šikana a buzerace českých řidičů pokračuje a sílí

Ve všech médiích běží geobbelsovká propaganda, jakou civilizovaný svět neviděl. Čeští řidiči víc zabíjeli a víc chlastali. Svině! Hrr na ně! Omlátit jim hlavy o ta jejich fára!

            Není většího utrpení, než být českým řidičem, věčně šikanovaným a buzerovaným!

             Jsem strašně velkým cestovatelem. Vždy někam jedu, tam se nažeru k prasknutí a zase jedu zpátky. Proto jsem teď jel stopadesátkou z města N. do města N, které je od prvního města N. k nerozeznání, tak jsou si tato města dokonale podobná. Silnice byly krásně průjezdné, nikde se netvořily byť jen náznaky nějakých kolon.

            Jediné auto, které jsem za celou dobu viděl, bylo černé SUV přede mnou. Udržoval jsem od něj bezpečnou vzdálenost, to jest asi pět metrů. Když přidal on, přidal jsem i já, přesvědčen, že ten, kdo sedí za jeho volantem, dobře ví, co dělá a proto, když přidá plyn, má k tomu dost pádný důvod.

            Do cíle mé cesty zbývalo mi už jen třicet kilometrů, tedy sotva čtvrthodiny pohodové jízdy. Už jsem si představoval, jak vjíždím do N. a pohodlně zaparkuji, neboť nedávno zprovoznili tam patnáctipodlažní, opravdu luxusní, parkovací dům, který je naprosto věrnou kopií Notre-Dame .

            A jak tak sním, vidím, že auto přede mnou prudce brzdí, ačkoliv jsme se nacházeli na zcela rovném a přehledném úseku silnice II. třídy.

            Dupnu na brzdu, pásy se mi ostře zařežou do těla, brzdy kvílí a pneumatiky piští, jako podsvinče, které právě podřezávají, mám co dělat, abych nedostal smyk a nepřevrátil se na střechu, udělal jsem to ze sto padesáti na nulu snad ani ne za deset sekund, ale i tak mne od auta, které je přede mnou, po zastavení dělí sotva třicet centimetrů.

            Krev ve mně pochopitelně vře. Popadnu železnou tyč, kterou si v autě vozím právě pro takovéto případy a vyletím ven.

            „Pičo, jsi normální?!

Vždyť jsem se mohl zabít!“ řvu jak pominutý, protože v autě samozřejmě sedí ženská s dvěma dětmi předškolního věku, Julinkou a Matýskem.

            Už se rozmachuji, že jí železnou tyčí rozmlátím její auto, aby si zapamatovala, že takové sviňárny na silnici nepatří, ale ženská vykřikne: „To ne já!

            To žáby!

            Tam!“

            Ukáže rukou před sebe a její obličej je tak vyděšený, že najednou nemám to srdce jí auto rozmlátit a skutečně se ohlédnu tam, kam ukazuje.

            A v tu chvíli mi všechen rozum zůstane stát.

            Přes silnici si to šine asi pět žab, kvůli kterým dal jakýsi ekokokot, jak já jim říkám, k cestě značku omezující rychlost na třicet kilometrů v hodině a doplněnou upozorněním: „Pozor, tah žab!“

            Už jsem mohl být dávno v N., ale kvůli pěti pitomým žábám jsem div nerozšrotoval auto i sebe.

            Je toto normální!?

            Vrhnu se na žáby a v mžiku je železnou tyčí rozmlátím na krvavou kaši.

            Pak se vrátím k ženské a řeknu ji: „Neměla jste vůbec brzdit. Žáby, křečci a chodci nejsou víc než člověk, nemají přednost.“

            „Ale je tady přece ta značka,“ pípne ženská.

            „Značka tady je, ale policajti ne, to vás v autoškole neučili?“ řeknu a zalezu si do svého auta.

            Ženská se rozjede, já taky, je ironií osudu, že sotva po kilometru odbočuje doprava a mizí mi navždy z dohledu.

            Já chvíli na to vjíždím do města N. a pohodlně v něm parkuji, ale těch pět minut života, o které mne okradla buzerace a šikanování, ty už mi pochopitelně nikdo nikdy nevrátí.