Se státním pohřbem Karla Gotta nemám žádný problém, i když nebude

Včera tady pan učitel Nožička, vždy pohotově držící prst na tepu doby, tepal a pranýřoval ty, kteří měli, dle něho, problém se státním pohřbem Karla Gotta. To ale není ani trochu můj případ

            Žena měla již brzy rodit a já, jako každý správný muž chtěl být u toho, jinak bych se snad hanbou propadl a nevystrčil nos na facebook. Když přišly první stahy, na nic jsem nečekal, naložil ji do auta a pelášil do nemocnice. Zdrželi jsme se ale v kolonách, lidé se právě vraceli z večerních nákupů, a do porodnice tak dorazili na poslední chvíli.

            Rychle jsem se oblékl do nemocničního mundúru a spěchal na porodní sál, kde už si žena hověla v bazénku, už od začátku, hned co jsme zveřejnili, že budeme mít miminko, jsme měli totiž jasno v tom, že chceme rodit do vody.

            Zprvu to vypadalo, že porod bude hladký. Žena se svíjela v porodních bolestech a sehraný porodní tým působil nanejvýš klidným dojmem. Ale pak se, jako na potvoru, objevily jakési komplikace. Ženu vyzvedli z bazénku a přemístili ji na porodní lůžko. Zahlédl jsem přitom nechtě její docela vyholenou pochvu a z toho pohledu se mi udělalo tak nevolno, až jsem se omdlel.

            Probral jsem se až na chodbě porodnice, bylo krátce po půlnoci.

            „Nebojte, všechno dobře dopadne. Vaše žena i vaše dítě budou v pořádku,“ konejšil mne narychlo přivolaný nemocniční psycholog.

            Jeho řeči mne opravdu uklidnily, ale trvalo ještě aspoň hodinu, než z porodního sálu vyšel porodník.

            Vyskočil jsem a hnal se mu vstříc v ústrety. Když jsem byl krok od něho, sundal si lékař roušku, kterou měl ve tváři a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

            Zdeptanějšího a smutkem zdrcenějšího člověka jsem dosud neviděl.

            Popadl jsem ho za ramena a, třesa jím, zařval na celou porodnici: „Co je s mojí ženou?!

            Co je s dítětem, ty vrahu, tys je zabil!“

            „Vaše žena i dítě jsou v pořádku, zachránili jsme, byl to tvrdý a nelítostný boj, ale zvítězili jsme v něm.

            Můžete být na svou ženu hrdý,“ řekl porodník a podal mi mobil, který držel v ruce, a kterého jsem si všiml až teď, „tady!

            To je konec!

Bože!“

            Vzal jsem si mobil, podíval se na něj, aby mi s ním vzápětí klesla ruka.

            „To není možné!“ vydechl jsem a dodal, „je to pravda?“

            „Tentokrát ano,“ vzdychl porodník a dodal, „ptal jsem se na to kolegů. Kdyby žil, kdyby se léčil, strašně by trpěl. Teď už netrpí, ale zase trpíme my.“

            Lékař si sedl na židli, na které jsem před chvíli seděl já. I jindy tak hovorný psycholog mlčel, když jsem mu podal mobil a on se dozvěděl, co se stalo.

            Já jsem však sotva dokázal potlačit radost z toho, že dítě i žena jsou v pořádku, že můžu být na ně hrdý, ale zároveň jsem chápal, že to teď nikoho nezajímá, že i když to všechno okamžitě zveřejním, nedočkám se žádných obdivných komentářů, protože všichni teď řeší to, co porodníka tak zdrtilo.

            Bylo však zde i něco jiného, o čem jsem, jako čestný člověk, nemohl mlčet.

            „Upřímnou soustrast, pane doktore,“ řekl jsem, abych vzápětí dodal, „ale on pro mne nikdy nebyl zpěvák číslo jedna, promiňte, že to říkám tak otevřeně, ale tím přece jeho památku nijak neumenšuji.

            Víte, já jsem byl vždy víc na dechovku.

            Pro mne je zpěvák číslo Josef Zíma.

            Ale se státním pohřbem samozřejmě problém nemám. Dobře si uvědomuji, co znamenal pro drtivou většinu národa. Škoda jen, že katedrála svatého Víta, která by poslednímu rozloučení s ním nejvíce slušela, není nafukovací a stejně tak i doprava v Praze, která nejspíše zase zkolabuje a stejně tak nejspíše klekne i mobilní síť.

            Ale to jsou věci, o kterých rozhoduje vyšší moc, a proto s nimi nic nenaděláme.

            Ještě jednou upřímnou soustrast, zdá se, že vás jeho písně provázely životem od narození.“

            Potřásl jsem porodníkovi rukou, kterou měl dosud v gumových rukavicích.

            „Děkuji vám, moc vám děkuji.

            Velmi si vážím toho, že nemáte problém se státním pohřbem, i když máte raději Josefa Zímu, taková velkorysost a tolerance jsou opravdu obdivuhodné, můžete být na sebe hrdý,“ děkoval mi v slzách porodník.

            Byl jsem zde ovšem kvůli něčemu jinému, a tak jsem zeptal: „Mohu vidět ženu a taky dítě?“

            Porodník se na mě podíval, jako by se nevěděl, na co se ho ptám, ale pak řekl: „Ach ano, vždyť jsme právě vaši ženu i dítě zachránili!

            Teď to ale ještě není možné.

            Až ráno, až se rozední.

            Ustelu vám u sebe v pracovně, můžete si tam lehnout a trochu se prospat.“

            „Děkuji, ale co vy?“ namítl jsem.

            „Já bych stejně teď neusnul.

            Budu se až rána dívat na mobil, co je nového, budu číst komentáře, a taky si budu pouštět jeho písničky, potichu ovšem, abych nikoho nevzbudil, a vzpomínat na všechno to krásné, co jsem s nimi prožil.

            Až se rozední, tak vás vzbudím, co kdyby ho bůh přece jen vzkřísil...“

            Porodník se odmlčel, hledě před sebe, žmoulaje v ruce mobil.

            Psycholog mě posunkem naznačil, abych jej nerušil a šel za ním.

            „Ustelu vám ve své pracovně,“ řekl mi, když jsme kráčeli chodbami porodnice, kde už všichni, včetně rodiček hleděli nevěřícně na své mobily, „takových lidí, co se jim zhroutil svět, bude teď hodně. Potrvá dlouho, než se lid z toho vzpamatuje a život se vrátí do normálních kolejí.

            Tipoval bych, že dřív jak týden po státním pohřbu to nebude, a už jsme tady!“

            Vešli jsme do moderně zařízené pracovny, kde mi psycholog ustlal na zemi.

            Lehl jsem a okamžité usnul. Zdálo se mi, že jsem malý kluk, že mám celý život teprve před sebou, zrovna jako moje dítě, které se narodilo krátce po půlnoci, těch pár hodin, co zbývalo, do rozednění mi tak ve spánku uteklo rychle jako život toho, který už nežil.