Satan přichází o Štědrém večeru

Je zcela zbytečné spekulovat, co by se s námi stalo a co by s námi bylo, kdyby se před více jak dvěma tisíci let nenarodil v betlémské chlévě Spasitel, protože On se před dvěma tisíci lety narodil, tak prosté a jednoduché to je

            Dobytek lhostejně přežvykuje, je mu úplně jedno, že rodím, že právě přivádím na svět Satana, a proto Spasitele, plod života svého, já blahoslavená mezi všemi ženami, které se svíjí v porodních bolestech.

            Ale proč by to dobytek mělo zajímat, když nemá žádnou duši?

            Dříve či později ho kdosi podřeže tak, jak to lidem přikázal onen zlý duch, jenž sám sebe nazval Hospodinem, a tím se vše pro něj, pro dobytek, skončí.

            Ale lidé, to je jiná káva, i když v tento den, v den příchodu Satana, podobají se dobytku více než kdy jindy.

            Jenže lidé mají duši!

            Nebo aspoň si to myslí.

            Duši, haha!

            Kdybych se nesvíjela bolestí, tak bych se jistě svíjela smíchy.

            Lidé mají duši a tím se prý liší od dobytku, haha, ti lidé, kteří dnes, na štědrý den, přežvykují stejně tak jako dobytek, mají prý duši, haha!

            Ale o tu duši právě teď jde.

            A taky o život věčný.

            Ten, kterého právě přivádím na svět, bude lidem slibovat život věčný.

            A oni mu uvěří, Satanovi není možné neuvěřit, není možné neuvěřit tomu, kdo nepřináší naději!

            Kdo by nechtěl žít věčně, blaženě se rochnit v nebi?

            Ač nemá duši, je i ten přežvykující dobytek moudřejší než lidi, zcela smířen se svým osudem. To jen člověk, který sežral jablko poznání, je věčně nespokojený a proto i život věčný pro něj nebude ničím než tím nejstrašlivějším peklem.

            Vidím, jak se ke mně sklání Josef, jeho vousatá tvář se chvěje vzrušením.

            „Bolí to hodně?

            Slyšíš, bolí to?“ ptá se mě

            „Bolí to dost,“ odpovídám mu zpola nepřítomně.

            „To je dobře!

            Utrpení očišťuje duši.

            Bez bolesti není spásy!“ zasvítí mu oči a pak se mi jeho obličej docela rozmaže.

            Dobytek lhostejně přežvykuje, chlévem se za chvíli ozve křik toho, který obloudí lidi a tak je učiní šťastnými, toho, který je přivede do nebe, protože nebe je království Satanovo, kdežto bůh sídlí v pekle. 

            Ne, nepomátla jsem se na rozumu, jak se to ženám při porodu stává, když se jim hormony navalí do mozku, nepomátla jsem se, protože jsem blahoslavená mezi ženami a požehnaný je plod života mého...

            Nebyla jsem už dávno neposkvrněnou, aspoň fyzicky ne, když se mi letos na jaře zjevil anděl. Na to jsem byla příliš nevinná, a na to byli moji rodiče příliš chudí. Abych byla neposkvrněnou. Sotva jsem dospěla do toho věku, v němž se děvčátka začínají měnit v ženy, a tady u nás, ve svaté zemi, tento okamžik přichází velmi brzy, začali se na mne muži dívat tím svým slintajícím pohledem.

            Není větších prasáků mezi muži než tady u nás ve Svaté zemi, všichni Semité jsou jen nadržená hovada a nic víc!

            Všichni ti proroci, kteří se táhnou dějinami semitských národů jako chrchle, nejsou nic než jen úchylové ovládaní testosteronem, který se přelil do jejich proroctví, jejich svatost, to je jen potlačování zvířecího chtíče ze strachu před bohem, který je ovšem jen plodem právě této potlačované a hypertrofované sexuality, a z tohoto začarovaného kruhu není pro obřezané muže cesty ven.

            I svatý Pavel by se nijak nezadal se stejně vousatým Mohamedem, ba ve zvrhlosti svých choutek by ho i předčil a přece je uctíván jako svatý, přestože byl posedlý Ďáblem...

            A všichni ti svatí a ctihodní muži, kteří nedělali nic jiného, než si slinili prsty, aby se jim lépe obracely svitky tóry, si samozřejmě nechtěli nechat ujít příležitost k vyprázdnění, k tomu, aby mne postříkali svým spermatem, slastně u toho hýkajíce, oni, kteří znali tóru nazpaměť a jejichž manželky bez přestání rodily.

            Nebyla jsem extrémně krásná, ani ochlupení v podpaždí neměla jsem tak husté, jako mají některé ženy, jež jsou považovány za krásné, ale v mém obličeji bylo cosi ďábelsky nevinného a to ta prasata samozřejmě přitahovalo nejvíc.

            A moji rodiče?

            Kde jsou peníze, tam je i vůle!

            Bez mrknutí mne obětovali, stejně jako by Abraham bez mrknutí oka obětoval svoje syna, jen aby ze strachu osvědčil svou věrnost, obětovali mne pro dobro své a dobro mých sourozenců, kterých bylo tolik, že na tom nebylo nic divného, my Semité se přece množíme jako myši. Ta hekající zvířata se na mne střídala, a nikdo z nich nevystříkl své sémě mimo mé lůno, protože by to byl hřích, skrápět semenem zemi...

            Ale copak záleží na nějakém tělu, notabene na tělu sotva jedenáctiletého děvčete?

            Ve skutečnosti jsem samozřejmě neposkvrněnou byla, ačkoliv titíž svatí muži, již mne prznili, se v okamžiku, kdy se zase oblékli do svých hadrů, měnili v přísné mravokárce. Ale já jsem s nimi nesmilnila, já jsem jen živila svou rodinu, mne neovládal žádný zvířecí chtíč, a to, co jsem u toho cítila, to nebyla slast, to byl spíš hnus.

            Řekněte sami, jak jsem mohla hřešit, když jsem u toho cítila hnus?

            Ale hříšníci jsem samozřejmě byla a jediné, co mne zachránilo před ukamenováním, bylo právě to, že jsem byla hříšnice a proto mohla ta prasata se mnou obcovat, ve chvíli, kdybych se jim vzepřela, kdybych jim odepřela tu jejich chvilkovou slast, ten pohled skrz škvíru mé pochvy do nebe, kdybych chtěla být ctnostnou, v tu chvíli by mě bez milosti ukamenovali jako hříšnou...

            Jaký div, že to tak dlouho zůstalo bez následků. I rodiče to považovali za zázrak a děkovali bohu za to, neboť ve chvíli, kdy bych otěhotněla, přišli by o vydatný zdroj svých příjmů, vůbec netušíce, že mne počali neposkvrněně, že byli při onom svém pohlavním styku samotným bohem zbaveni dědičného hříchu.

            Ale nakonec se přece jen ucho utrhlo...

            Byl hnusný jarní den, měla jsem už čtyřiadvacet hodin krvácet a nekrvácela.

            „Pořád nic?“ ptala se mne starostlivě matka.

            „Nic, maminko,“ odpověděla.

            „Sakra, aby to ještě bylo to!“ zaklela matka a obořila se na mě, „neříkala jsem ti, aby sis u toho dávala pozor?“

            „Jak si má u toho dávat pozor?“ zastal se mne otec, ale ani on nebyl dvakrát nadšený, „ještě rok, dva a mohli jsme si koupit auto!“

            Ale co jsem měla dělat?

            Jak jsem mohla tomu zabránit.

            „Já bych tě...,

Vždycky to jde nějak udělat!

To vás ve škole neučili?“ ohnala se po mně matka.

„Neučili,“ odpověděla jsem.

„Nebuď drzá!

Mohla jsem jezdit na nákupy autem a ty ses nechala přivést do jiného stavu!

Ale ještě není všechno ztracené, ještě se s tím dá něco dělat!“ ožila matka nadějí.

Udělalo se mi špatně, musela jsem ven z té místnosti, kde se nás tísnilo nejmíň deset a to bylo ještě štěstí, že prarodiče už rok, nebo dva nežili, to by nás tam bylo ještě víc.

Šla jsem a šla, nic nevnímala, až jsem se ocitla v extravilánu naší vesnice. Všude kolem mne se rozkládala zaslíbená země, země svatá, ale já ji nenáviděla víc než kdy předtím.

Sedla jsem si a natáhla se na zem. Byla ještě studená, ale to mi nevadilo. Nespala jsem, ale přesto se mi zjevil anděl. Byl tak sličný, že to nemohl být nikdo jiný než Lucifer, protože blonďáka, natož androgynního, bys tady v té naši zasrané svaté zemi sotva pohledal a inteligenta taky.

„Budeš mít dítě,“ řekl mi Lucifer.

„Já vím,“ řekla jsem.

„Jak to víš?

Měl jsem ti to oznámit,“ podivil se.

„Nejsem blbá, nejsem bezpohlavní jako ty, nemám krámy,“ odpověděla jsem.

„No, dobře,“ mávl křídly Lucifer, dodávaje, „a ještě ti mám vyřídit, že toho, koho porodíš, budou nazývat Pánem, protože zvítězí nad smrtí.“

„Nad smrtí může zvítězit jenom Satan, protože smrt, to je přece bůh,“ namítla.

„Jo, bude to Satan, Náš Pán,“ přikývl Lucifer.

„Máma chce, abych šla na výškrab,“ řekla jsem.

„Neboj se ničeho a vrať se domů,“ nařídil mi Lucifer a já ho poslechla, protože andělé by se měli poslouchat.

Přišla jsem domů a tam už čekal Josef, nebo se tak našim aspoň představil, starší, už notně opelichaný muž, v jehož tváři se zračilo cosi fanatického.

„Tady pan Josef si tě chce vzít,“ řekla matka a ukázala na stůl, na kterém ležely peníze.

„Odvedu si tě teď hned.

Neboj, uživím tě, jsem tesař a lidi teď staví jako urvaní, kdo může, bere si hypotéku, města i vesnice rozrůstají se jako divé, po tesařích je náramná sháňka, beru si čtyři sta na hodinu, čistého samozřejmě, dělám na černo, to se ví,“ vzal mě Josef za bradu a usmál se, všechny zuby měl zlaté.

„Jak můžete být tesař, když nemáte mozoly?“ namítla jsem, protože Josef neměl žádné mozoly, jaké mívají tesaři, vypadalo to, že spíš dělá v nějaké neziskovce, snad i v samotném Člověku v tísni.

„Kušuj, Marie!“ okřikla mne matka a požehnala mi, „žehnám ti i tvému ženichovi.

Žijte spolu šťastně!“

A tak jsem vypadla z rodičovského domu, stala se Josefovou zákonnou ženou.

Ale Josef se mne ani nedotkl a mluvil o mně výhradně jako o Královně. Nikdy jsem ho neviděla pracovat, ale peněz měl pořád u sebe dost.

„Odkud jsou ty peníze?

Vždyť vůbec nepracuješ a bohatství může vzniknout jedině z práce,“ ptala jsem se jej kolikrát.

„Ty peníze jsou ze zahraničí,“ odpověděl a pokaždé tajuplně dodal, „co je božího bohu, ďas to spral, ale co je Ďáblovo, Ďáblu!“

Krom toho se Josef bez přestání klaněl mému rostoucímu břichu, hleděl na něj nábožně, uctíval jej, houpaje nad ním zapálenou kadidelnicí. Přitom jsme byli pořád na cestě, střídali místa pobytu, bylo to pro mě, to se ví, trochu unavující.

„Proč nezůstaneme na jednom místě?“ zeptala jsem se jednou Josefa.

„Protože jsme uprchlíci,“ odpověděl mi Josef.

A tak jsme doputovali až sem, do Betléma, domu chleba, kde jsme se konečně zastavili, ovšem jen proto, že už jsem měla rodit. Byla to otřesná díra. Ač se blížil konec roku, byla v Betlémě tma a ticho, nikde nic nesvítilo, neblikalo, nikdy neřvaly žádné koledy. Na ulicích nestálo ani jedno jediné auto, jako by snad tady ani lidi nevycházeli ze svých baráků, jenže za okny domů nebyly vidět žádné televizní obrazovky, byla v nich zase jen naprostá tma.

„Proboha, proč mám rodit v takové díře, kde je tma a ticho?“ podivila jsem se.

„Aby se vyplnila proroctví, že se Mesiáš narodí v domě chleba a Tvůj syn, královno, nasytí všechny chlebem!

Půjdou za ním jako ovce na porážku, hehe!

Kde jinde bys měla rodit než v Betlémě!

Jedině Satan může být Kristem, neboť Satan je všechno hezké a pěkné, pohodlné a příjemné.

Kdyby sis měla vybrat nebe, kde by byl sice bůh, ale všechno by tě tam nesnesitelně svědilo, nebo peklo, kde by bůh sice nebyl, ale zažívala bys tam nadpozemskou slast, co by sis vybrala?

Proto vždy lidé půjdou za Satanem, proto v něj vždy uvěří!

Satan nemůže nebýt Kristem, proto se tvé dítě musí jmenovat Ježíš!“ vykládal mi Josef, zatímco mnou už projížděly první předporodní stahy.

„Ale co když to bude holčička?“ řekla jsem.

„Tím líp, aspoň bude zaručena genderová rovnost, hehe!“ zasmál se Josef a vylomil dveře jakéhosi chléva, do kterého mne zatáhl, aby mne tam položil na shnilou slámu.

Byla to holčička, porodila jsem v Betlémě, za naprostého nezájmu dobytka, zdravou holčičku.

Josef hbitě překousl a zavázal pupeční šňůru a zdvihl ten nepatrný uzlíček vysoko nad hlavu.

„Ty jsi Náš Pán, Satan!“ zvolal zvučným hlasem, oslovujíc dcerušku jako chlapce, „jsi-li ten, kdo jsi, vrhni se dolů, dokaž to!“

A tu se dítě opravdu samo od sebe vrhlo dolů na zem, a když na ni dopadlo, bylo najednou všude plno světla a mé děťátko začalo mocně říhat, jako by právě přežrané vstalo od štědrovečerní večeře.

„Pane můj, Satane!

Smiluj se nad námi!

Ty, Spasiteli, všeho světa,

spas nás a slyš

hlasy naše!

Dej nám všem, Satane,

hojnost a pokoj na zemi.

Smiluj se, Pane!

Smiluj se, Pane!

Smiluj se, Pane!“

A když do řekl, zdálo se mi, že kromě říhání někde, docela blízko slyším rolničky, ale kde by se tady, u nás ve svaté zemi, vzaly sáně s rolničkami, ale asi to byly jen pekelné zvony z kostelní věže zvoucí na půlnoční mši…