Samořiditelné auto poprvé zabilo člověka

Samořiditelné auto kdesi v USA poprvé zabilo člověka. Kam tuto událost zařadit v bohatých dějinách lidstva? Jistě, jeden zabitý človék ještě samořiditelné jaro nedělá

            „Jen si to představte,“ vykládal mi jeden z těch mnoha vizionářů, co se jich v posledních době vyrojilo jako vší, když mne vedl dlouhou chodbou jednoho z těch mnoha inovativních center, co vystřídala v roli tahounů ekonomického růstu montovny, „kdyby se nám skutečně podařilo zavést do běžného provozu samořiditelná auta!

            Zatím se bez lidí, kteří auta řídí, neobejdeme. To pochopitelně snižuje náš zisk. Lidé chtějí za svou práci mzdu, zadarmo vám nikdo dělat nebude, leda jen blázen nebo otrok.

            Ale můžete blázna nebo otroka posadit za volant?

            To je přece nemyslitelné.

            Ale samořiditelné auto žádnou mzdu nepotřebuje. Problém lidí je v tom, že jsou nenasytní, že chtějí pořád víc a víc, což samozřejmě zvyšuje i mzdové náklady.

            Ale co chce samořiditelné auto?

            Jen trochu elektřiny a sem tam nějaký servis.

            Ne, jedinou možností, chceme-li zvyšovat svůj zisk, je odstranit z našeho byznysu lidský prvek v největší možné míře. Bude to naprosto jednoduché a nanejvýš pohodlné. Stáhnete si do svého chytrého mobilu naši aplikaci a v případě potřeby si přivoláte naše nejbližší volné samořiditelné auto, které vás odveze tam, kam budete chtít.

            Samotného, ale klidně i třeba s celou rodinou, nebo jen s milenkou na romantickou večeři do restaurace, kterou vám auto samo ochotně doporučí..

            Není to skvělé?

Navíc ušetříte i na spropitném. Auto vám nebude vyprávět, navíc s cizím přízvukem, smutné příběhy o tom, jak musí živit rodinu kdesi na druhém konci světa, nebude vám vykládat o tom, že pracuje šestnáct hodin denně. Ušetříte spropitné, aniž by vás hryzalo svědomí, že využíváte otrockou práci někoho jiného.

            To je přece vynikající.

            Člověk, to je nejslabší prvek systému. Proto ho musíme odstranit, musíme ho prostě vygumovat, zcela eliminovat jeho vliv. Člověk má pro nás význam jen jako konzument našich mobilních aplikací. Jen tak se posuneme dál, jen to umožní náš další růst, jen tak si udržíme konkurenceschopnost, jen tak nás nepohltí někdo jiný.

            Tak jsme tady.

            To je ono.“

            Došli jsme do nějaké garáže a vizionář ukázal na samořiditelné auto, které jako první zabilo člověka.

            „Vypadá docela normálně,“ řekl jsem.

            „Ano, vypadá normálně. Kdo by byl řekl, že zabilo člověka?“ souhlasil vizionář.

            „A určitě bude i pohodlné. Vypadá to, že jeho interiér je z pravé kůže, nevidím uvnitř žádné plastové levné náhražky,“ řekl jsem, nahlížeje okénkem do interiéru.

            „Ano, je velmi pohodlné. Já sám jsem v něm absolvoval takřka pětihodinovou jízdu, aniž bych pocítil sebemenší příznaky jakéhokoliv nepohodlí,“ odpověděl vizionář.

            „Jak to vypadá, není zřejmě nic jednoduššího, než si v něm za jízdy trochu schrupnout,“ podotkl jsem.

            „Ano, za jízdy se v něm spí velmi dobře,“ přikývl vizionář a dodal, „ale kdyby se vám nechtělo spát, někdy se přece stane, že to člověk přežene s energetickými drinky, je možné hrát během jízdy i libovolnou hru v 3D. Dbali jsme samozřejmě na to, aby v tomto směru mělo přední sklo to nejvyšší možné rozlišení.

            Mně se velmi osvědčila Kingdom Come, asi proto, že mě fascinuje česká historie a hlavně patnácté století.“

            „Kingdom Come je skvělá hra. Kdybych si musel vybrat jenom jednu hru, kterou bych směl hrát v autě za jízdy, určitě bych si vybral Kingdom Come, už jen proto, jak dokonale vystihuje atmosféru středověkého venkova,“ přikývl jsem a ukázal na auto, „myslíte, že to udělalo naschvál?“

            „Jako, že si chtělo vyzkoušet, jaké je to zabít člověka?“ zeptal se vizionář.

            „Možná chtělo otestovat svoji převahu. Lidé rozmačkávají hmyz a auta zase rozmačkávají lidi. Nebo velké kočkovité šelmy. Tygři nebo lvi, když jsou zesláblí nebo staří, tak loví lidi, protože to je na jednu stranu ta nejsnadnější kořist,“ řekl jsem.

            „Nemyslím, protože to bychom pak měli co dělat se vzpourou umělé inteligence proti lidskému panství, to by se z pouhého technického problému stal problém filosofický.

            Kdyby tomu tak skutečně bylo, měli bychom co do činění s novou formou života, nebo rovnou existence. Filosofové by museli zformulovat nová paradigmata, museli by přezkoumat ty nejzákladnější axiomy lidské existence. A to by, při nejlepší vůli dnes nikdo nezaplatil, leda bychom i filosofy nahradili umělou inteligencí, a pověřili ji, aby nově zadarmo definovala postavení člověka ve světovém systému, aby nově zodpověděla otázku, co je člověk, je-lipánem tvorstva, může-li jej snadno zabít samořiditelné auto.

            Považujme tedy tuto záležitost za čistě technickou, za chybu v algoritmech, ze které se poučíme do budoucna,“ odpověděl vizionář.

            „Ano, tak to bude lepší, jinak bychom museli parafrázovat Pascala: ,Představme si množství lidí v řetězech, všechny už v okamžiku početí odsouzené na smrt, z nichž každého dne jsou rozdrceni samořiditelným autem. Ti, kteří zůstávají, vidí vlastní úděl v údělu jim podobných, s bolestí se pozorují a beznadějně čekají, až přijdou na řadu. Takový je obraz údělu lidí’.

Ale když už o tom mluvíme.

V nějakém současném českém románu, na jméno si už bohužel nevzpomenu, jen vím, že dostal nějakou cenu, na jejíž jméno si už bohužel taky nevzpomenu, jsem četl, že když slon napadne, dejme tomu v ZOO, člověka, např. ošetřovatele, je bezpodmínečně utracen a to z bezpečnostních důvodů,“ poznamenal jsem a kývl na auto, „co s ním bude?“

            „Až z něj vytáhneme všechna data, tak jej sešrotujeme. Všechny jeho mikroprocesory rozemeleme na prach a ten vysypeme do moře někde poblíž Antarktidy, jestli ho rovnou nedopravíme kosmickou raketou za hranice Sluneční soustavy,“ odpověděl vizionář.

            „A prověřili jste veškerou jeho internetovou historii za celou dobu jeho existence?“ zeptal jsem se a zdůraznil, „nebylo součastí nějaké teroristické sítě?

Ale chci slyšet pravdu, ne nějaké politicky korektní lži!“.

            „Usilovně na tom pracujeme. Prověřili jsme zatím už zhruba asi půl procenta z celkového objemu relevantních dat. Ale nic, co by nasvědčovalo, že jde o islamistický terorismus, jsme zatím neobjevili,“ informoval mne vizionář, dodávaje, „ale pro jistotu zanalyzujeme i data ze všech serverů, se kterými bylo toto auto kdy ve spojení, stejně tak jako ze všech existujících chytrých telefonů. Chceme mít absolutní jistotu.“

            „Ano, absolutní jistota je v této věci prioritní. Přece jen zmařený lidský život je zmařený lidský život,“ pokýval jsem hlavou.

            „Nesmíme mařit lidské životy jen tak,“ přikývl vizionář a vytáhl z kapsy chytrý telefon, „ale teď mne, prosím omluvte. Musím se vyfotit a svou fotku umístit na Instagram. Činím tak každé půlhodiny na radu svého psychologa. Mám totiž jisté, blíže nespecifikované psychické problémy, které by se mohly prohloubit, kdybych tak nečinil.

Napadlo mne, že bych se mohl vyfotit se samořiditelným autem, které zabilo člověka, takovou fotku ještě nikdo nemá. Ale na to potřebuji být o samotě.“

            „Chápu. Dnešní doba klade na nás lidi nepředstavitelné nároky, nemluvě už o bílých heterosexuálních mužích,“ přikývl jsem a nechal vizionáře o samotě i s autem, které jako první zabilo člověka.

            Když jsem si pak na to večer vzpomněl, udělalo si mne z toho nevolno při představě, že bych s tím autem zůstal o samotě sám já. Stalo se to ovšem v tu nejnevhodnější chvíli, protože jsem právě vcházel do středověké vesnice, kde na mne byla jistojistě nastražena léčka, proto jsem musel mít oči jako na šťopkách, aby mě neodkrouhli jak malého Jardu.