Sametovou revoluci nám ukradl Havel

Možná Babiš taky krade jako všichni ostatní, ale největší polistopadové krádeže se dopustil Václav Havel, který nám ukradl sametovou revoluci přímo před nosem

            Byl studený, listopadový den a hodiny odbíjely třináctou. S bradou přitisknutou k hrudi, abych unikl studenému severnímu větru, jsem rychle proklouzl dveřmi zeleniny, ale ne dost rychle, abych zabránil několika sněhovým vločkám vniknout dovnitř.

            Ale zelinář si toho nevšiml, četl si Československý sport tak náruživě, že si nevšiml ani mě.

            Čekal jsem, a když konečně otočil stránku, aby pokračoval ve čtení, ozval jsem se.

            „Dobrý den,“ řekl jsem.

            Zelinář zvedl oči od novin a zeptal se: „Co je?“

            „Dejte mi dvě kila mandarinek,“ požádal jsem jej.

            „Zbláznil jste se?

            Kde bych vzal mandarinky?“ opáčil bohorovně zelinář.

            „Viděl jsem, jak je před půlhodinou vykládáte z auta. Z modré avie,“ odpověděl jsem.

            Zelinář se usmál: „Říkám vám, že mandarinky nejsou.

            Nebo myslíte, že vám lžu?

To se vám jen něco zdálo.

Další přání?“

„Dejte mi tedy dvě kila pomerančů, když nemáte mandarinky,“ řekl jsem.

Zelinář se nepřestával usmívat: „Pomeranče taky nejsou, to se vám taky jen zdálo.

Ale můžu vám dát cibuli.

Nebo mrkev.

Ty ještě mám.“

„Cibuli, ani mrkev nechci, chtěl jsem mandarinky, nebo pomeranče,“ odmítl jsem zelinářovu nabídku.

„Další zboží má přijít koncem týdne. Ale v kolik, to vám neřeknu, víte, jak to chodí,“ pokrčil zelinář omluvně rameny a opět se zahloubal do novin, čta nahlas, „Sparta-Inter 6:2, no ti je seřezali!“

Vyšel jsem zase ven. Vítr chrstl mi do obličeje hrst vloček, promnul jsem si oči a všiml si ve výloze zeleniny plakátu, který jsem prve nejspíše přehlédl.

Vedoucí zeleniny umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo: „Havel na Hrad!“

„Proč to udělal?

Co tím chtěl sdělit světu?“

Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku Havla na Hradě?

Jde jeho zapálení tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost?“ napadlo mne okamžitě a navzdory studenému větru a chumelenici jsem si musel na tyto palčivé otázky sám hned odpovědět, „myslím, že u drtivé většiny zelinářů lze právem předpokládat, že o textu hesel ve svých výkladech celkem nepřemýšlejí, natož aby jimi vyslovovali něco ze svého názoru na svět.

To heslo přivezli našemu zelináři z podniku, nebo odjinud spolu s cibulí a mrkví a on je dal do výkladu prostě proto, že se to tak už léta dělá, že to dělají všichni, že to tak musí být. Kdyby to neudělal, mohl by mít potíže; mohli by mu vyčíst, že nemá ,výzdobu´; někdo, třeba nějaký nespokojený zákazník, by ho mohl dokonce nařknout z toho, že není loajální.

Udělal to proto, že to patří k věci, chce-li člověk v životě obstát; že je to jedna z tisíce ,maličkostí, které mu zajišťují relativně klidný život ,v souladu se společností´. Jak vidět, sémantický obsah vystaveného hesla ,Havel na Hrad!´ je zelináři lhostejný, a dává-li své heslo do výkladu, nedává ho tam proto, že by osobně toužil právě s jeho myšlenkou seznámit veřejnost.

To ovšem neznamená, že jeho počin nemá žádný motiv a smysl a že se svým heslem nikomu nic nesděluje. To heslo má funkci znaku a jako takové obsahuje sice skryté, ale zcela určité sdělení.

Verbálně by je bylo možné vyjádřit takto: ,Já, zelinář XY, jsem zde a vím, co mám dělat; chovám se tak, jak je ode mne očekáváno; je na mne spolehnutí a nelze mi nic vytknout; jsem poslušný, a mám proto právo na klidný život.´ Toto sdělení má přirozeně svého adresáta: je namířeno ,k široké veřejnosti´, k veřejnému mínění a je zároveň štítem, kterým se zelinář kryje před případnými udavači.

Svým skutečným významem je tedy heslo zakotveno přímo v zelinářově lidské existenci: zrcadlí jeho životní zájem.

Jaký to je však zájem?

Všimněme si: kdyby nařídili zelináři dát do výkladu heslo ,Bojím se, a proto jsem bezvýhradně poslušný´, nechoval by se k jeho sémantickému obsahu zdaleka tak laxně, přesto, že by se tento obsah tentokrát zcela kryl se skrytým významem hesla.

Zelinář by se pravděpodobně zdráhal umístit do své výkladní skříně takto nedvojsmyslnou zprávu o svém ponížení, bylo by mu to trapné, styděl by se. Pochopitelně: je přece člověkem, a má tudíž pocit lidské důstojnosti.

Aby byla tato komplikace překonána, musí mít jeho vyznání loajality formu znaku, poukazujícího aspoň svým textovým povrchem k jakýmsi vyšším polohám nezištného přesvědčení.

Zelináři se musí dát možnost, aby si řekl: ,Vždyť proč by koneckonců neměl jít Havel na Hrad?´“

Tok mých myšlenek byl však přerušen mužem v civilu, který právě vycházel ze zeleniny, hloubaje nad plakátem ve výkladu, nevšiml jsem si, že před zeleninou zastavilo auto zahraniční značky, ze kterého tento muž vystoupil.

Toho muže, jsem poznal. Byl to jeden automechanik a v síťovce si nesl mandarinky a pomeranče. Hodil je do auta zahraniční značky, pak do něj sám nastoupil a odjel.

„Letos ta zima přišla brzy, vánoce bude na blátě,“ pomyslel jsem si, protože jsem před výlohou zeleniny mezitím docela promrzl. Zamířil jsem proto na náměstí, kde v podloubí začali lidé včera večer, po televizních novinách, zapalovat svíčky. Prý kvůli studentům, které zmlátili v Praze.

Svíčky tam pořád hořely, poklekl jsem k nim a natáhl nad jejich plameny ruce. Nebylo to, jako bych do sebe hodil velký rum, ale přece jsem jen cítil teplo, které stoupalo z jejich mihotavých plamínků, ale možná to byla jen autosugesce, nic víc.