Sametová revoluce byla a pořád je kolosální podvod

Je to tak, jak už dnes napsala s. europoslankyně Konečná. Komunisté převzali v únoru 1948 zemi zpustošenou Masarykem, aby ji zvelebili jen proto, aby nám ji havloidi po Listopadu zase totálně zpustošili

            17. listopadu 1989 jsem byl na Národní třídě, jako mnozí dnes. Nalézal jsem se totiž v jednom bytě, jehož vysoká okna vedla právě na Národní třídu, ostatně i stropy v tomto bytě byly nebývale vysoko, dřív se tak domy prostě stavěly, s vysokými stropy, ačkoliv lidé byli tehdy, jak dokazují antropologické výzkumy, o dost menší než teď.

            Ostatně i kostely se dnes staví o dost nižší, pokud se tedy vůbec stavějí, než dřív. Taky mnohem víc, a snad jste si toho rovněž všimli, připomínají mešity než Chrámy Páně, jsou prostě rozpláclé a pokud možno bez zvonic. Má to ovšem svůj dost dobrý důvod, který již brzy vyjde najevo, ale vraťme se teď zase do minulosti.

            17. listopadu 1989 jsem byl na Národní třídě, jako mnozí dnes. Ten byt byl samozřejmě konspirační, nemá smysl uvádět jeho adresu. Ale můžu jen zopakovat to, co už jsem jemně naznačil, že výhled z tohoto bytu jsme měli na Národní třídu opravdu perfektní. Hlavně pak na tramvaje na jejíchž vypouklých střechách jsme byli schopni rozpoznat každý detail, každý škrábanec, nebo i klofanec od vandalských ptáků, zejména vrabců.

            Říkám měli, protože se nás v tomto bytě nacházelo víc. Jména osob, které tam se mnou byly, vám nic neřeknou, jsou totiž stále, i po třiceti letech, krycí. Ale abych dokreslil to, o jak důležité osoby šlo, tak vám řeknu, že i jejich pravá jména byla ještě pořád falešná a to hned v několika vrstvách, takže skutečná jména těchto osob znalo opravdu jen několik málo lidí na celém světě.

            „Říkejte si, co chcete, ale nejlepší kaviár je ten ázerbájdžánský, protože nikde jinde nejsou jeseteři tak dobře krmeni jako u přístavních mol v Baku. V létě jsem tam byl na dovolené a řeknu vám, soudruzi, takové jesetery, to jste neviděli. Kdybych vám měl vykládat, jací to jsou jeseteři, tak tady sedíme až do rána a neděláme nic jiného.

            Nezlobte se mne, ale tohleto není žádný kaviár, tím si krmte soudružky a soudruhy z ÚV, ti vám to sežerou i s navijákem, ti v životě v Baku nebyli, ale ne mě,“ říkal jsem zrovna, odstrkuje od sebe plechovku s kaviárem nevalné chuti a konzistence, to si dobře pamatuji, i po těch letech, která mezitím utekly, když jedna z těch osob, jež v tomto bytě byly se mnou a jež stála u okna, kouříc kubánský doutník, zvolala, „tak už jsou tady!“

            Všichni jsme se nahrnuli k oknům a opravdu v tu chvíli vcházel na Národní třídu průvod povětšinou mladých lidí.

            „Páni, těch je! Jako máku! Přiznám se, že jsem nečekal, že budeme mít až takový úspěch,“ pronesl kdosi.

            Průvod se přiblížil natolik, že jsme rozeznávali obličeje lidí v jeho čele.

            „Proboha, tam vidíte! Třetí zleva, není to Zeman?“ vykřikl jsem najednou zděšeně, protože se mi zdálo, že jsem v první řadě zahlédl Zemana.

            „Do prdele práce, je to Zeman. Ten chlap se absolutně nedokáže ovládat, musí se vesrat všude. Aby nám ho ještě tak červené barety omylem zmlátili, ty vole, kde pak seženem tak rychle náhradu na Letnou!“ zaklel kdosi, kdo byl opravdu hodně vysoko postavený.

            Ale já už na nic nečekal, duchapřítomně drapl vysílačku a začal do ní helekat: „No, Lojzo, to jsem já, slyšíš mě! Průser jak mraky. Zeman se asi zase ožral, je jak dělo a vesral se nám do první řady. Řekni, prosím tě, klukům v civilu, ať ho někam odklidí. Jo, třetí zleva v první v řadě, má našikmo hlavu. Poznají ho hned, bude jim nadávat do hlupáků. Díky. Jo, jinak to řežte hlava nehlava, jsou to všechno stejně mamánci, kteří studují za dělnické peníze. Pořádně jim naložte, žadný sraní, je to naposled, tak si to užijte.

            Jo, soudruzi jsou v pořádku. Žereme kaviár, zrovna jsem jim říkal, že nejlepší je ázerbájdžánský. Jo, Lojzo, když už tě mám na drátě, pošli nám sem nějaké šampaňské a taky nějaké děvky, jo, klidně to můžou být zahraniční studentky z rozvojových zemí, když je dnes ten den studentstva.“

            Chvilku na to soudruzi v civilu odklidili Zemana z první řady, zatímco Národní třída se stále plnila nic netušícími demonstranty.

            „Tak, dnes máme vyprodáno, jak Gott v Lucerně, když měl padesát, to byl moc pěkný konzert,“ řekl jsem spokojeně, když se Národní třída zaplnila do posledního místečka a podíval se na hodinky, „tak soudruzi, teď máme za pět minut osm, v osm by měli začít skandovat, že mají holé ruce.“

            A jako na povel se přesně v osm hodin ozvalo z tisíců lidských hrdel: „Máme holé ruce! Máme holé ruce!“

            „Úžasné. My sice u nás mlátíme černochy, ale tohle je opravdu fantastické, tyhle vaše spartakiády,“ rozplýval se Nixon (jejda, teď prozradil identitu jedné z přítomných osob, tak to už můžu rovnou říct, že tam byl i Andropov, který ve skutečnosti nezemřel, ale řídil rozpad SSSR jako vodič Gorbačova, a skutečně zemřel teprve předloni a pochovaný je na Floridě) a pak mne se slzami v očích požádal, „mohl byste mně, starému válečnému štváči, splnit jedno malé přání?

Víte, když jsem byl ještě v Bílém domě, chodil za mnou často Miloš Forman, a ten mi zpíval vaši hymnu. A když už jsem nebyl v Bílém domě, tak za mnou chodil Waldemar Matuška a jeho choť mi taky zpívala vaši hymnu.

            Nemohli by mi ti lidé, tam dole, ještě než je začnou mlátit jako u nás černochy, zazpívat vaši hymnu?“

            Nixon se na mě prosebně díval.

            „Co myslíš, soudruhu Andropove, šlo by to, aby tamti dole zazpívali tady soudruhovi Nixonovi naši hymnu? Já vím, že měli teď zpívat ???? ????????? ????????? ?????????,, na počest perestrojky, ale proč bychom nemohli udělat soudruhovi Nixonovi radost, že?“ obrátil jsem se na soudruha Andropova.

            „Proč by ne? Hymna jako hymna, jen mne musí soudruh Nixon dvakrát políbit na tvář na znamení družby,“ rozesmál se soudruh Andropov a přátelsky objal Nixona.

            Vzal jsem vysílačku a halasil do ní: „No, Lojzo, to jsem zase já. Malá změna. Nixon chce, aby mu lidi zazpívali naši, ne sovětskou hymnu, to víš, tam u nich mlátěj jenom černochy. Řekni to, prosím tě, klukům a holkám, co jsou mezi lidma. Jo, až to zazpívaj, tak je můžete začít mlátit, jo, řežte to hlava nehlava, ono to těm rozmazleným fackům neuškodí, pořádný výchovný výprask, chtěj sametovou revoluci a svobodný volby, maj to mít.

            Jo, a ty děvky, co je s nima?

            Jsou už na cestě?

            Tak se zatím drž!“

            A minutu na to už tamti dole zpívali: „Kde domov můj, kde domov můj?“

            „Nádhera! Škoda, že se toho nedožil Kennedy! Ale já ho nechtěl zabít, věřte mi!“ rozplýval se nadšením Nixon.

            „To víš, že ti věříme, ty kluku ušatá!“ podrbal jsem Nixona na hlavě a dodal, „Brežněv by měl taky radost, možná jsme ho mohli ještě nechat na světě, vždyť to byl Ukrajinec, ne Rus!“

            Ale to už se ozval zvonek, a když jsem otevřel dveře, vpadly dovnitř se smíchem zahraniční studentky z rozvojových zemí a spolu s nimi soudruh v civilu, který nesl bednu šampaňského.

            „Tady mi podepište, že jste to převzali. Kurev je devět, šampaňského dvacet flašek,“ strkal mi pod nos dodák.

            „Tak, soudruhu, to je pro tebe,“ dal jsem mu jednu flašku, když jsem podepsal dodák a zeptal se ho, „kdy jsi podepsal Chartu?“

            „Už ve vosmavosumdesátým,“ odpověděl mi soudruh v civilu.

            „A už víš, co teď budeš dělat?“ zeptal jsem se ho.

            „Asi podnikat. Chtěl bych si založit privatizační fond, jako že bych sliboval jistotu desetinásobku,“ svěřil se mi soudruh v civilu.

            „To není špatný nápad,“ pochválil jsem ho, načež se soudruh vzdálil.

            Řeknu vám, že zahraniční studentky byly pořádné divošky. Šampus chlemtaly rovnou z dlaní jako vineu, řádily tak, že si z masakru na Národní třídě nepamatuji vůbec nic, takže když o sobě tvrdím, že jsem pamětník, tak trochu lžu.

            Ale kdo dnes, 17. listopadu, tak trochu nelže, že...