S touhle legrační armádou Rusáky fakt neporazíme

Místo slávy přinesla včerejší vojenská přehlídka jen trapné a rozpačité pocity. Akci, kde nepochoduje aspoň deset tisíc vojáků a nerachotí aspoň sto tanků, o raketometech ani nemluvě, lze sotva považovat za slavnostní

            Svátek minul, dnes už je zase všední, docela obyčejný den, den jako každý jiný, docela obyčejný a všední den, z nichž skládají se rovněž docela obyčejné a všední lidské životy, jejichž počet jde do miliard.

            Svátek minul, ale dojmy a pocity z něho jsou ještě živé, ještě neodumřely pod nánosem hlušiny, kterou se musíme prokousat ke konečnému rozuzlení našich životů, i když každý nemá samozřejmě to štěstí, že zahyne při plnění služebních povinností v Afghánistánu a navždy se tak vryje do paměti svého národa.

            Snad bych si ani neuvědomil, že včera byl svátek, všechno to, co se něho během dělo, připadalo mi všední a obyčejné, byť snad chvílemi zdánlivě slavnostní. Ale nachomýtl jsem se k hovoru nějakých lidí, ale v metru to nebylo, protože u nás metro není, ba ani tramvaje.

            Mohlo to být v nějaké čekárně,

            Snad.

            Nějaký muž, obličeje příliš plného, než abych si ho zapamatoval, vyprávěl o včerejším svátku jinému muži, mně docela neznámému.

            „Věřil byste, že jsem se na té slavnostní vojenské přehlídce ani trochu nenudil?

            Šel jsem tam s jistými obavami, to přiznávám, přece jen nejsme v Rusku a Evropská třída není Rudé náměstí, v tomto ohledu je vše u nás tak jaksi skromnější a provinční, ale rozhodně jsem nelitoval!

            Možná řeknete, že bez jezdectva už to není ono, že jezdectvo tomu dávalo vždy ten správný šmrnc, ale jezdectvo se dá docela snadno domyslet, to není žádný problém.

            Snad jen těch bodáků mohlo být víc. Schválně jsem je počítal, takové dva, tři tisíce bodáků navíc by jistě ničemu neublížilo, nu, snad je armáda dokoupí, nebyl jsem sám, kdo to říkal.

            Stál za mnou jeden vlivný poslanec a tomu se těch bodáků zdálo taky málo.

            ,Safra, safra, jak se ubráníme, až se půjde na bodáky?

S tím by se mělo něco dělat, musím v té věci urychleně interpelovat ministra obrany!‘ slyšel jsem dobře, jak si říká pro sebe.

I k tomu je taková slavnostní přehlídka dobrá.

Že odhalí drobné nedostatky, detaily, které, až půjde tuhého, mohou rozhodnout.

Gripeny máme, tak teď už jen ty bodáky.

Vůbec vám řeknu, že ta armáda je dobrá věc!

Ještě, že tu přehlídku udělali, že si to lidé uvědomili.

Vypukne válka, znepřátelené státy a národy se do sebe zakousnou jako vzteklí psi, bude ze sebe rvát a škubat kusy živého masa, a tu se armáda bude náramně hodit i nám, jinak tak mírumilovným Čechům.

Jen si vzpomeňte na legionáře v Rusku!

Co poctivé práce tam odvedli!

Jen v Samaře je jich pohřbeno sto sedmnáct, neznámo kde.

A teď si představte, že by v Afghánistánu padlo sto sedmnáct našich vojáků, které by ani nepřivezli zpátky!

Ne, já říkám, že je jen dobře, že zase bude válka, až napadneme to Rusko, protože si zase zvykneme na lidské oběti, na kterých stojí a padá každý sebevědomý a hrdý národ, každý suverénní stát, že budeme padlé vojáky brát jako naprostou samozřejmost naší svobody a klidného života v zázemí.

To se ví, že Rusové neprodají svou kůži lacino, ale o tom to právě je.

Já už se té bitvy o Moskvu nemůžu dočkat!

Už se vidím a slyším, jak u večerních zpráv České televize kroutím hlavou a říkám: ,Dnes jsme postoupili jen o patnáct kilometrů a ztratili jen dvacet tři mužů a žen?

To není možné, to nám zase lžou, určitě jsem už někde za Uralem a určitě jsme ztratili aspoň jeden celý výsadkový prapor!‘

Každý, kdo byl včera na přehlídce, by tomu nevěřil, že bychom v Rusku za den postoupili jen patnáct kilometrů a ztratili jen dvacet tři mužů a žen!

Já vám řeknu, že já měl tisíc chutí přidat se a pochodovat po Evropské třídě taky. A takových nás byla spousta.

Ne, o naši bezpečnost se nebojím.

Nikdy jsem se o ni nebál a teď už vůbec ne.

Armádu máme, sám jsem ji včera viděl, nebyl to žádný přelud, žádné mámení, byla to skutečná armáda, není se čeho bát.

A když se dokoupí ty bodáky, protože zlatým hřebem a esencí každé války je boj muže proti muži v zákopech, můžeme si říct, že jsme pro naši obranyschopnost udělali vše, co bylo v našich silách, můžeme mít docela čisté svědomí, nemusíme trápit a trýznit výčitkami, že jsme toho mohli udělat daleko víc.

Vy jste na té přehlídce nebyl?“

„Nebyl.

Já jsem tolstojovec,“ odpověděl onen druhý, mně neznámý muž.

„Cože?

Vy jste tolstojovec?“ podivil se vypravěč.

„Jo, my všichni tady jsme tolstojovci.

Že jo!?“ odpověděl muž, ukazuje na ostatní.

„To se ví, my všichni jsme tolstojovci!“ odpověděli všichni přítomní, krom mě.

„Panebože, tak tuto válku s Ruskem jsme už prohráli,“ chytil se vypravěč za hlavu a bylo vidět, že mu to poznání způsobuje nevýslovnou, dokonale mučivou vnitřní bolest, kterou bych nechtěl nikdy osobně zažít.