S moderátorkou Alex (znáte z TV Barrandov) na noční komentované prohlídce Hradu

Těchto komentovaných prohlídek Hradu se nikdy nenabažím. Znova a znova se na ně budu vydávat se zatajeným dechem, co mě zase nadchne k zbláznění  

            Alex byla fešanda.

Blíže jsme se seznámili na oslavě, velmi povedené, znovuzvolení pana prezidenta. Okamžitě upoutala moji pozornost, prohodili jsme spolu pár vět, zatímco její manžel horlivě naléval přítomným do číší perlivé Sovětskoje igristoje.

„Pijte, pijte!“ povzbuzoval nás a my pili.

Smích Alex byl stejně tak perlivý. Kdykoliv jsem pak někde pil šampaňské vzpomněl jsem si na Alex a na její smích, a hned se mi hlava zatočila tak, jako bych nepil šampaňské, ale tu nejčistší samohonku...

Od té chvíle uplynul takřka rok, když se mi sám od sebe ozval její manžel, jestli bychom se nemohli sejít na nějaké benzince.

„Proč ne?“ řekl jsem mu a opravdu jsem se s ním sešel na jedné takové docela obyčejné benzince, jde to přesně bylo, to už si nevzpomínám, jediné, co se mi matně vybavuje, že nafta stála víc než benzín, ale o kolik, to vám taky neřeknu.

„Ty se přece zajímáš o historii,“ řekl mi Alexin manžel, když jsme pili už třetí kávu a probrali všechno možné.

„Ano, zajímám. Už jsem dokonce i několikrát navštívil archív bezpečnostních složek.

Tam jsou ti, člověče, někdy takové osudy, to by ses fakt divil!“ odpověděl jsem.

„Proto jsem se vlastně s tebou sešel. Chci ti něco nabídnout,“ podíval se na mě Alexin manžel.

„Souvisí to nějak s historií?“ zeptal jsem se.

„Dá se říct,“ přikývl.

„Tak mluv! O co jde?“ pobídl jsem ho.

„Nechtěl by ses podívat na Hrad?

Pořádně si ho projšmedit?“ vylezlo z něj.

„Cože?

Na Hrad? “ nechtělo se mi věřit tomu, co slyším.

„Ano, na Hrad,“ přikývl však docela vážně.

„Na to přece ale potřebuji průvodce, jinak se tam docela ztratím,“ namítl jsem.

„Alex by tě prováděla,“ řekl a sklopil oči.

Div jsem nevstal: „Cože, Alex?“

„Ano, Alex. I s výkladem. Provádí teď na Hradě. Ovšemže ne každý den. A taky zadarmo, samozřejmě. Aby to nebyl střet zájmů,“ chvatně mi vysvětloval.

„Když je to zadarmo,“ řekl jsem s předstíranou lhostejností.

„Určitě je to zadarmo!“ vzplanul Alexin manžel.

„Dobře, dobře. Věřím ti, že je to docela zadarmo,“ uklidnil jsem jej.

„Chraň bůh, aby si za to o něco řekla,“ otřásl se zimničně a pak, už klidněji, dodal, „kdy se ti to hodí?“

„Mně?

Kdykoliv,“ řekl jsem.

„Tak přesně za čtrnáct dní tě bude v osm večer čekat Alex u Matyášovy brány.

Nezapomeneš?

Za čtrnáct dní v osm hodin večer u Matyášovy brány.

Určitě přijď!“ naléhal na mne.

„Určitě přijdu. Za čtrnáct dní v osm hodin večer u Matyášovy brány,“ přikývl jsem.

Dali jsme si pak ještě jednu kávu, já zaplatil za oba a rozloučili se podáním a stiskem rukou.

Těch čtrnáct dní uběhlo ani nevím jak, až jsem opravdu stál v osm hodin večer u Matyášovy brány.

„Ahoj,“ vyloupla se Alex ze stínu vojáka Hradní stráže, který právě přicházel vystřídat svého kolegu, „tak jsi přišel?“

„Jo,“ řekl jsem.

„To jsem ráda, že tě zase vidím,“ usmála se Alex.

„Já taky,“ odpověděl jsem.

„Tak kam půjdeme?“ zeptala se.

„Pojďme do Vladislavského sálu,“ navrhl jsem první, co mne napadlo.

„Tak jo,“ řekla Alex.

„Bože, to je krása!

Podívej, na to nádherné žebroví!“ vydechl jsem, když jsme vstoupili do Vladislavského sálu, „říká se, že Václav Klaus tady pořádal tajné basketbalové zápasy a ještě tajnější džezové koncerty.

Kdoví, jak to všechno bylo!“

„Ty se zajímáš o historii?“ zeptala se Alex.

„Ano, zajímám,“ přikývl jsem a sjel očima z klenby na Alexu, „i když bych se měl možná víc zajímat o přítomnost, protože kdo ovládá přítomnost, ovládá i minulost.

Vezmi si takového Karla IV. Největší Čech a přitom eurofašista a lepšočlověk, kdo by to byl ještě v roce 1938 řekl?

Snad ani ten Peroutka ne.“

„Ano, přítomnost je někdy hodně fascinující, vidím to sama v naší vile,“ přikývla Alex a obličej i najednou zvážněl tak, až mě z toho píchlo u srdce.

„Co je ti? Jsi najednou tak vážná! Jako by měly být předčasné prezidentské volby!“ měl jsem o Alexu strach.

„Řekni mi, je to pravda, že je manžel napojený na Kreml!?

A že ovlivňuje soudy?“ zněla v Alexině nečekané otázce taková naléhavost, že jsem nemohl na ni neodpovědět.

„To ti neřeknu. Ale je pravda, že bezpečnostní prověrku nemá,“ odpověděl jsem.

„Manžel nemá bezpečnostní prověrku?“ zalapala po dechu.

„To jsi nevěděla?“ podivil jsem se.

„Když jsme se brali, tvrdil mi, že ji má!“ řekla Alex.

„Nemá. Aspoň, co vím,“ řekl jsem.

„Bože!“ zasípěla Alex a chytla mne za ruku, „pojďme odtud! Všechno tady na mne padá, je tady tolik otevřeného prostoru!

Připadám si úplně ztracená!“

„Kam chceš jít?“ zeptal jsem.

„Pojďme do Domečku! Tam to miluju! Tam nemusím myslet na to, že jsem vdaná!“ řekla Alex a opravdu mne táhla do Domečku tak, jako bychom utíkali na poslední metro.

„Už je ti líp?“ zeptal jsem se jí, když jsme vběhli do Domečku.

„Ano,“ přikývla a zase usmála, „tady je mi dobře. Tolik mi to připomíná Českou televizi!“

„Chtěla by ses tam vrátit?

Chtěla, že jo?“ usmál jsem se.

„Chtěla!

Strašně moc!

Víš, u Soukupa to není zase až tak špatné, jak se mnohdy zdá. Ale mně to táhne zpátky na Kavky, ani nevíš jak. Jenže je ještě brzo, musím být trpělivá. Ale někdy mám pocit, že se z toho čekání dočista zblázním!“ opravdu se v očích Alex mihl záblesk čehosi šíleného.

„Možná se tam vrátíš dřív, než si všichni myslíme. Zase budeš pracovat v České televizi a nebudeš se muset za to před slušnými lidmi stydět,“ snažil jsem se ji utěšit.

„Kéž bys měl pravdu!“ zvolala Alex a celá rozzářená dodala, „opravdu tady bydlel Husák?“

„Říká se to,“ přikývl jsem.

„Chtěla bych tady taky bydlet!“ a celá její postava v tu chvíli vyzařovala to nejupřímnější nadšení.

„To bys musela být první dámou!

Mít za muže prezidenta, hehe!“ zasmál jsem se.

„Dáma už přece jsem, hehe!“ rozesmála se i Alex a její smích stoupal mi opět do hlavy stejně tak jako Sovětskoje Igristoje...

Když jsme z Domečku zase vyšli, odbíjela už půlnoc.

„Vidíš to okno?“ ukázala Alex, když jsme byli na druhém nádvoří, na okno, které jediné svítilo do tmy.

„Ano, co je s ním?“ zeptal jsem se.

„To je manželovo okno. Pracuje,“ řekla Alex.

„Ano, pracuje. Všichni pracujeme. Kdo nepracuje, ať nejí,“ přikývl jsem na znamení souhlasu, když v tom okno zhaslo.

„Zakřikla jsem to! Zhasl! Proboha, jen to ne!“ zaúpěla Alex tak bolestně, až se démoni na svatovítské katedrále přestali od samého soucitu s nebohou ženou šklebit a já měl co dělat, abych ji, ztrativší, chudinku, vládu nad sebou, zrovna tak jako lid český, na poslední chvíli chytil do náruče a tak ji zachránil před pádem na dlažbu, na které se už rozléhaly obludně duté kroky jejího manžela.