Rychle a zběsile s europoslanečkem Turkem v jeho nadupané superkáře...

Ne Filip Turek, ale média mají na rukou krev každého řidiče, který ve vysoké rychlosti nezvládne řízení svého vozu, protože na tom, když jedete tři sta padesát na veřejné komunikaci není nic špatného!

Moje žena se zajímá o politiku. Je to jinak báječná ženská, a tak jí to toleruju. Naposledy volila tyhlety Motoristy sobě. Prej hlavně kvůli Turkovi, jako že prej jezdí rychle v autě. A že prej bych si to měl, podle ní, taky zkusit, jaký to je, jet tak rychle v autě, který stojí hotovej majlant.

„Ten Turek, ten ti má aut. A jedno silnější než druhý, kdepak ten by měl čas na nějaký ženský, když má takovejch aut! Když máš ženskou, musíš bejt doma, ale když nemáš ženskou, můžeš si jezdit v autě, kolik chceš, kdepak, nic tě doma nedrží!

Ale já nejsem jako vostatní ženský. Já tě s Turkem v autě pustím, jdi za ním, ať tě sveze v tom svým autě, ať vidíš, co to znamená, když se řekne rychle a zběsile, ale tím nemyslím náš manželskej sex!“ hučela do mě moje žena tak dlouho, až jsem se nakonec vypravil za Turkem, aby mě svezl v nějakým svým autě, když jich má tolik a nemá žádnou ženskou, co by ho držela doma.

Turka jsem našel v garáži, zrovna měnil u jednoho auta svíčky, byly zaolejovaný, nebo co.

„Hele, Turku, svez mě v autě, posílá mě moje stará, že prej ať vím, co to znamená, když se řekne rychle a zběsile“ řek sem mu na rovinu.

„A nechcete, abych vám přečetl nějakou svoji báseň? Píšu docela obstojně poezii. Nechci, aby mě lidé měli spojeného jen s rychlými auty,“ odpověděl mi Turek.

„Hele, Turku, mi přece všichni víme, že seš nemocnej, že seš závislej na rychlý jízdě, že bez toho nemůžeš bejt, proto ani nemáš žádnou ženskou, protože seš přerostlej puberťák, kterej onanuje za volantem. A máš recht, vono to musí bejt moc fajn, když se ti začne vyplavovat do krve tenhleten adrenalin se tímhletím serotoninem.

Kam se na to hrabe manželskej sex!

Básničky můžeš číst na íránský ambasádě, voni ti Peršané jsou vod přírody takový poetický duše, třeba tendleten Nizámi Gandžáví je skoro tak dobrej básník jako Nohavica. Vyprdni se na nějaký básničky a sedej do auta, Turku!“ řekl jsem Turkovi.

Tomu se jako na povel roztřásly ruce a jeho čelo pokryly krůpěje průzračně čistého potu, které se třpytily jako ranní rosa na kolejích.

„Dobře, ale musíte mě u toho natáčet na video. Moc vás prosím,“ zaúpěl Turek.

„Jasně, Turku. Tak jedem! Život je krátkej a žijem jenom jednou! Šlápni na to, přidej plyn!“ zahlolil jsem a uvelebil se na sedadle spolujezdce.

Sotva si Turek sedl za volant, udála se s ním proměna. Ale na taková, jako se Řehořem Samsou, že by najednou vypadal jako odpornej hmyz. Ne, Turek, nevypadal jako nějakej odpornej hmyz, Turek za volantem svýho auta vypadal najednou jako nějaký nacistický tankový eso.

„Jedem!“ zavelel a jako by nic, jako by to byla naprostá hračka, to dal z nuly na sto za tři sekundy.

„Ty vole, ty seš fakt dobrej, Turku!“ ohodnotil jsem to.

„Hlas mi rychlost!“ nařídil mi Turek.

„Stopade, dvě stě, dvě stě pade, tři sta, tři sta pade, ty vole, Turku, my jsme už pomalu rychlejší než zvuk!“ hlásil jsem.

A když jsme překročili těch tři sta pade, došlo u Turka k výronu. Myslím k výronu radosti.

„Já jsem tak šťastný! Jet tři sta padesát a zemřít, to je oč tu běží, kéž by to už nikdy neskončilo!“ řičel Turek.

No, a v tu chvíli se to skončilo, protože nám asi došel benzín v nádrži.

Stáli jsme na pusté a prázdné dálnici. Turek za volantem ztěžka oddechoval, nepřítomně hledě před sebe a nad námi sálalo hvězdné nebe.

Kde se tam ty hvězdy v pravé poledne vzaly opravdu netuším...