Ruští atleti se opět zaskvěli při Diamantové lize. A naše média? Mlčí

Kdybych měl psát o všech skvělých výkonech ruských atletů v letošní Dimantové lize, byl by tento článek tak dlouhý, že by ho snad celý nepřečetl ani pan Petřík  

            „Copak, vy nejste v práci?“ podivil jsem se, když jsem ráno před vchodem do našeho domu narazil na souseda, který tam seděl na jakési kládě a, vyhřívaje se na slunci, spokojeně mhouřil oči.

            „Dal jsem výpověď.

            Kvůli penězům.

            Nechtěli mi zvýšit mzdu, tak jsem řekl: ,Dobrá, když mi nechcete přidat, tak dávám výpověď! Najděte si na tu otročinu někoho jiného!’“ odpověděl soused.

            „Copak to jde, tak lehko odejít ze zaměstnání?

Pracoval jste přece jako soudce Nejvyššího soudu,“ podivil jsem se.

            „Co by nešlo?

            Držet násilím mne tam nemohou, to bych si stěžoval u ombudsmanky, hehe!“ zasmál se krátce, ale ostře soused, a pokračoval, „díval jste se včera večer na Českou televizi?“

            „Ne, nedíval. Byli jsme, já a žena, až do setmění na zahrádce. Pleli jsme a zalévali záhonky, div ne až do naprostého úmoru. Když jsme přišli domů, praštili jsme sebou do postele a vmžiku chrněli.

            Televizi jsme si ani nepustili,“ odpověděl jsem a zeptal se, „byla tam zase nějaká propaganda?“

            „Ne, ne propaganda tam tentokrát nebyla.

Vysílali Diamantovou ligu.

Škoda, že jste se nedívali. Ruští atleti opět podali skvělé výkony,“ řekl soused.

„Kdepak, ruští atleti jsou nejlepší na světě, to musí každý uznat,“ přikývl jsem a smutně dodal, „škoda, že jsme se na to nedívali.

To ta proklatá zahrádka!

Dřeme na ní do úmoru a co z toho?

Jen pár mrkví a život nám přitom utíká mezi prsty!“

„Přišli jste opravdu o hodně,“ přikývl soused a zvedl ruku v triumfálním gestu, „Paklin skočil 241!“

„Cože?

Opravdu 241?

To je ale skvělé!

Ale počkejte, sousede!

Teď mne napadlo, kolik skočil Povarnicyn?“ dychtivě jsem zvolal.

„Povarnicyn skočil 240!“ odpověděl soused.

„To musela být nádhera!

240!

Povarnicyn 240 a Paklin 241!“ vydechl jsem blaženě, bera souseda za ruku, „a co Sedych?

Jak ten?“

„Sedych opět atakoval hranici světového rekordu.

Páni, ten má švih, to se jen tak nevidí.

Kladivo ne a ne dopadnout k zemi, jako by snad neexistovala zemská přitažlivost!“ odpověděl soused a jedním dechem připojil, „a Irina Privalovová?

Ta neměla konkurenci, vážně!

Takovou výbušnost bych taky chtěl mít!

Prolétla cílem jako uragán, nelžu!“

„Bože, jako bych to viděl před sebou!“ vydechl jsem, nepouštěje sousedovu ruku, „a co ostatní?

Markin, Kirov, Pučkov, Archipenko, Džumanazarov, Počinčuk, Ivčenko, Pidlužnyj, Volkov, Kiseljov, Baryšnikov, Raščupkin, Litvinov, Kucenkov, Želanov, Kondratějevová, Bochinová, Olizarenková, Minějavová, Providochunová, Kazankinová,  Komisovová, Kolpakovová, Skačkovová, Kračevská, Lesová, Gunba, Tkačenkovová, Rukavišnikovová a Kuraginová?“

„Všichni byli vpředu.

Hodně vpředu, nikdo se v konkurenci neztratil, nešli přehlédnout,“ odvětil pyšně soused.

„To musela být nádhera!

Hotový triumf vůle ruského člověka!“ zarosil se mi pohled.

„Přesně tak, triumf vůle ruského člověka,“ souhlasil soused, ale pak se náhle zachmuřil, „ale nebýt České televize, nevěděli bychom o skvělých výkonech ruských atletů vůbec nic.

V mainstreamových médiích o tom mlčí. Nehodí se jim to do krámu. Když ruské atlety falešně obviní ze státem organizovaného dopingu, tak jsou toho plné noviny.

Ale když ruští atleti vítězí a podávají skvělé výkony, tak se o tom prostě mlčí!

Fuj, takové svinstvo!“

Soused si zhnuseně odplivl a jeho zlaté zuby, do kterých se opřelo plnou svou vahou třaskavé slunce, se přitom zatřpytily zrovna tak jako zlaté medaile ruských sportovců, o kterých se tady u nás vůbec nic neví.

„Vám se ale třpytí zuby!“ zvolal jsem, zcela oslněn.

„Někdy se i zlato třpytí,“ zvesela zavýskl soused, vyskočil a začal mne táhnout za sebou, „pojďte, dáme si kvas, zvu vás. Připijeme si na včerejší úspěchy ruských atletů. Vím, kde mají kvas jako malvaz. Scházejí se tam nad ním náramně zajímaví a stateční lidé, skutečná elita.

Chcete?“

„Ano, ano! Chci!“ souhlasil jsem, ale pak jsem se přece jen zarazil, „ale na čem tam budeme sedět?“

Vezmeme si tady tu kládu! Hodíme si ji na ramena a půjdeme! Raz, dva, tří a je tam!“ hodil mi soused kládu na rameno, dodávaje, „panečku, to bude pohodlíčko.

Jo, abych nezapomněl, moje skutečné jméno je Kormidelník Žorž.“

A víte proč?

Protože ruští atleti podávají skvělé výkony, věci už jdou správným směrem.

U nás i ve světě.

Proto Kormidelník Žorž.“

„Však už bylo na čase!“ odpověděl jsem a nadhodil si kládu na rameni, aby se mi líp nesla.