Ruští atleti jsou ukřižovaným Kristem olympiády

Ruští atleti vzali na sebe všechny dopingové hříchy. Proto je farizejové z MOV a CAS nechali ukřižovat, aby ostatní byli čistí a mohli bojovat o zlato. Nebo tomu nevěříte?

Nejlepší samohonku, vůbec po ní nebolí hlava, i když jí vypijete třeba litr, má v našem domě Seňka Klavšin.

Prevít jeden!

Prevít, protože nechce prozradit své výrobní tajemství.

„To je tajemství. Neřeknu. Výrobní tajemství. Nezlobte se!“ nechává si své tajemství pro sebe, i když je na mol opilý a vyžvaní kde co.

Například na Den vítězství vyžvanil, že jeho švagr, César Markovič, inženýr, dolézá za jistou Klavdijou Petrovnou, která má příbuzné v Moskvě, a ti příbuzní prý nejsou jen tak někdo.

Co ale z toho, když to, jak dělá samohonku, Seňka neprozradil.

„To je tajemství! Neřeknu! Výrobní! Nezlobte se!“ neobměkčilo ho ani to, že je Den Vítězství.

Naštěstí není Seňka lakomý.

Už nejednou vracel jsem se od něho domů tak, že jsem se ráno probral, a to bydlím jen dvě patra nad ním, na druhém konci našeho města, někde ve křoví. Jednou jsem měl dokonce na hlavě ptačí hnízdo i s ptáčaty, kterým nosili staří tučné masařky, asi rovnou z naší závodní jídelny, hehe!

I teď nám nalévá svoji samohonku a my ji pijeme.

Co nám, Rusům, taky zbývá?

Vždy se najde nějaký důvod.

Třeba teď nám nepustí naše atlety na letní olympiádu.

„Proč!?“ ptám se.

Protože dopovali?

Copak se v Americe taky nedopuje?

Kde je nějaká spravedlnost?

Aha!

Sedíme a pijeme vodku.

„Svoloč! Fašisti! Hitlerovci!“ zahlásí na adresu MOV a CAS a jak se všechna ta politbyra jmenují, soused Feťukov, který je u Seňky pečený vařený a jehož obličej už asi navždy zůstane napuchlý a červený a obrátí do sebe vodku, rychle a bez okolků, jako by házel oštěpem.

Já piju pomalu, ale piju.

Kdo nepije?

Když se napiju, je ze mne filosof.

„Dělení olympijských sportovců podle příslušnosti k jednotlivým zemím je velká chyba,“ řeknu zadumaně a pokračuji, „překvapilo mě, že vztáhli ruku na olympijské ideály. Opravdu překvapilo. Pokud je mi známo, olympijská charta nedělí sportovce podle zemí nebo národností. Ale CAS se snaží dělit sportovce podle příslušnosti k té či oné státní struktuře.

To je chyba!

Velká chyba!“

Seňka se taky napije a řekne: „Situace našeho sportu v boji s nepřítelem je o to horší, že nás vyloučili jen dva týdny před zahájením olympiády. Právní nástroje na obranu svatých práv našich sportovců jsou dost omezené. To je jasné.“

Feťukov vstane a začne křičet: „Svoloč! Fašisti! Hitlerovci! Díky, že jste pohřbili atletiku! Je to politika! Aspoň si ti všichni pseudočistí atleti můžou oddechnout a získat pseudozlaté medaile. Vždy se báli naši chmurné síly!“

Feťukov ztratí rovnováhu a vyvrátí se na zem, hned jsem věděl, že je to chyba, když vstal ze židle.

Poučen jeho chybou, zůstávám sedět, napiju se vodky a vytáhnu z kapsy dopis.

„To mi dnes přišlo. Je to otevřený dopis. Naše ruské matky píšou sultánovi. Kvůli olympiádě,“ řeknu a začnu dopis číst, „jen několik dní před slavnou olympiádou kdosi zavřel našim dětem, které jsme nosily pod svým srdcem, dveře ke snu jejich života, k zlaté olympijské medaili, k němuž kráčely dlouhá léta, v mrazu i v dešti, cestou necestou, širou stepí i nehostinnou tundrou.

Co, jsme se my, ruské matky, kvůli tomu naplakaly!

I člověk bez srdce by se ustrnul, nedovolil takový hřích na nevinných dětech!“

Zalknu se, nemohu číst, po tvářích mi tečou slzy velké jako hrách.

I Seňka pláče, štká jako malý kluk, kterému opilí milicionáři přejeli psa, ještě malé štěně: „I člověk bez srdce by se ustrnul!“

Feťukov taky pláče, pokouší se vstát, až se mu to nakonec podaří.

„Ty, Seňko, řekni nám, jak děláš tu svoji samohonku, že po ní nikdy hlava nebolí?“ vypadne z něho.

A Seňka, jak je naměkko z dopisu ruských matek sultánovi, se podřekne: „Hlava po ní nebolí, protože do ní dávám meldonium!“

„Cože, meldonium? Chceš říct, že my taky..., že celé naše Rusko..., taky dopujeme?“ pohlédnu na Seňku.

„Už je to tak. Meldonium do ní dávám. Aby hlava nebolela,“ kaje se Seňka.

„To je teda! Vida ho! Meldonium, hehe!“ rozesměju a plácnu Seňku do zad, „seš pašák, Seňko! Opravdu pašák!“

„Pašák! Pašák seš, Seňko!“ opakuje po mně Feťukov a směje se tak, až se zase svalí na zem.

I Seňka se směje, i ruské matky se smějí, i jejich děti se smějí, celé Rusko se směje.

Eh, nechejte si ty svoje zlaté medaile!

Co je nám do nich?

My máme svých vlastních běsů v duši dost, víc než celý svět, ze zlatých medailí bič na nás Rusy neupleteš!

Tak je to, milý Západe, my už jsme se potrestali sami, vzali na sebe všechny tvoje hříchy, proto je Rusko Kristus národů, počkej, až vstane z mrtvých a přijde po  právu soudit tento svět, hehe!