Rusobijci z České televize jsou zase na koni a hřímají, jak je Rusko světu nebezpečné!

A stejně jako kdysi StB si zaznamenávají ty, kteří mají jiný názor na incident v Kerčském průlivu. Třeba mne, aby mě pak unesli na Krym  (až bude zase ukrajinský, samozřejmě)

            Veselé hlasy a harmonika se ozývaly někde docela blízko, snad ve vedlejší kanceláři, ačkoliv byl docela všední den. Nemohlo být však pochyb, že ti lidé, kteří se nacházejí za zdí, jsou náramně veselí, dokonce jsem tu a tam zřetelně rozeznával slova jednotlivých veselých výkřiků.

            „Držte se všichni. Kurva! Zmáčkni ho, dobře, zmáčkni ho zprava! Odsud ho dostanu, kurva! Kormidlo dopředu!“ vykřikl kdosi, aniž by harmonika přestala hrát.

            „Vlevo pět, vlevo deset zastav stroj! Zastav stroj! Kormidlo naplno doleva! Zpátky, zpátky! Kurva!“ bylo hned na to slyšet další veselý hlas.

            V kanceláři Vladimira Vladimiroviče, s nímž jsem popíjel čaj, bylo však o poznání méně veselo.

            Nešťastný Vladimir Vladimirovič se držel za hlavu a bědoval: „To se nemělo stát!

To se nemělo stát!

Vždyť je to jen pár měsíců, co skončilo mistrovství světa ve fotbale!

Už je to tady zase!

Ta nešťastná geopolitika!

A to jsem zrovna chtěl zvýšit důchody!

To se nemělo stát!“

Chtěl jsem Vladimira Vladimiroviče nějak utěšit. Ale nic mne nenapadalo.

Ostatně, co bych tady zmohl, když nepomáhala ani harmonika a veselé hlasy za zdí?

Nakonec jsem řekl: „Petro, a jeho továrny na čokoládu, opět vyrazil s fňukáním do NATO a EU. A ono to jako obvykle funguje. Rusobijci jsou na koni a hřímají, jak je Rusko světu nebezpečné a stejně jako StB si zaznamenávají ty, kteří mají jiný názor.

            Když si jen představím, že to všechno se teď děje tisícům a desetitisícům a statisícům lidí po celém Rusku, a že se to dělo a ještě dlouho bude dít tomuto moudrému, svatému a tak krutě a lstivě klamanému ruskému lidu, tak bych nejraději poslal západní demokracie do horoucích pekel!“

            Tím jsem ovšem Vladimiru Vladimiroviči příliš nepomohl.

            Nebožák zaúpěl, jako kdyby mu přímo před zraky trhal medvěd jeho nejoblíbenějšího generála.

            „Pane, pomoz mi, smiluj se nade mnou!“ vypravil ze sebe, lomě rukama, „nedá se nic dělat, musím to udělat.

            A když to udělám, budu muset jásat, jako kdysi car Mikuláš I., že jsem zardousil hydru revoluce nejen na Ukrajině, ale i v celé Evropě, budu si zakládat na tom, že jsem se nezpronevěřil odkazu ruského absolutismu a pro blaho ruského lidu udržel Krym i Ukrajinu pod ruskou nadvládou!

            A páni s mnoha hvězdami a ve zlatotkaných uniformách mě za to budou velebit, že upřímně věřím, že jsem veliký člověk a že můj život znamená veliké blaho pro lidstvo a zejména pro Rusy, na jejichž mravní zkázu a otupění jsou soustředěny všechny moje síly!“

            To zvolav, zhroutil se Vladimir Vladimirovič opět na židli, která bolestně zavrzala.

            A sotva dozněl vrzot židle, vykřikl jsem pro změnu zase já zoufale: „Probůh, vždyť to jsou přece slova Tolstého, nikoho jiného!“

            „Tolstého,“ vydralo se odkudsi z nitra Vladimira Vladimiroviče tak bolestně, až se mi sevřelo srdce, „Tolstého.

            Pane, pomoz mi, smiluj se nade mnou!“

            Vladimir Vladimirovič umlkl, respektive jen neslyšně pohyboval svými rty.

            Hleděl jsem na něj, a takový soucit, jako jsem cítil k němu nyní, necítil bych jistojistě ani k tomu nejposlednějšímu žebrákovi.

            Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby dovnitř nevtrhla veselá společnost odvedle.

            „Držte se všichni. Kurva! Zmáčkni ho, dobře, zmáčkni ho zprava! Odsud ho dostanu, kurva! Kormidlo dopředu!“ zvolal statný námořník a vysadil si Vladimira Vladimiroviče za krk, na koníka, jako by byl malý kluk, zatímco všichni ostatní, taky námořníci, vesele výskali za zvuků neúnavné harmoniky, „vlevo deset, zastav stroj! Zastav stroj! Kormidlo naplno doleva! Zpátky, zpátky! Kurva!“