Ruská státní televize je věrohodnější než veřejnoprávní ČT

Sotva může být pádnější argument pro „zestátnění“ a „odprivatizování“ ČT, která je už dvacet pět let v područí jedné skupiny. To jasně dokazuje, jak osobní zkušenost L. Jakla, tak i novoroční televizní projevy zmláceného V. Klause

Nedávno jsem si koupil televizor.

„Všichni mají televizi, hledí na ni od rána do večera.

A kdyby jen to!

Hledí na ni i v noci a spát jdou třeba až v pět hodin ráno.

Proč bych nemohl mít televizi taky já, proč bych na ni nemohl hledět taky od rána do večera, klidně i celou noc, nebo ji mít aspoň puštěnou jako kulisu, protože kam to dnes člověk dál dotáhne, je-li celé dny v tichu jako ten Buddha pod stromem či Ježíš na kříži než jen pracák či rovnou do blázince?!

Jo a taky se blíží vánoce, a proč si neudělat vánoce už v říjnu,“ zdůvodnil jsem si své rozhodnutí.

Televizor byl pěkný, placatý tak, že jsem vůbec nechápal, jak se do něj mohou vlézt elektronky. A když jsem rozpřáhl své ruce, nedosáhl jsem z jednoho konce obrazovky na druhý, tak byl zase široký!

Ke všemu byl pak televizor ještě chytrý. Nesmějte se tomu, tak mi to robotický prodavač opravdu řekl.

„Televize, kterou jste si právě koupil, je chytrá.

Co všechno dovede?

Dovede opravdu všechno, protože je to takové malé multimediální centrum.“

„Multimediální centrum?

Malé?“ vydechl jsem ohromeně.

„Ano,“ přikývl robotický počítač a jeho úsměv byl k nerozeznání od úsměvu lidského, „můžete si poslechnout oblíbené hudební album, třeba Stravinského ,Svěcení jara,? nebo ,Babij Jar? od Šostakoviče, prohlédnout si fotografie z poslední dovolené v Jižních Čechách na drůběží farmě, pustit si rodinné video z pohřbu příbuzného, který vám vše odkázal…

Díky chytrým televizím už nemusíte mít obývací pokoj plný elektroniky.

Vaše televize všechno zastane sama.

Nepotřebujete žádný přehrávač.

Data je obvykle možné uložit i na externí disk nebo na klasický disk USB. Tento model pak umožňuje propojit televizi s mobilem nebo tabletem a obsah z mobilního zařízení jedním klikem sdílet na velké obrazovce.“

Řekl mi samozřejmě toho o mé chytré televizi mnohem víc, ale já si to ani všechno nezapamatoval.

Má očekávání byla tedy náramná.

Vzal jsem ovladač, zapnul televizi a následujících pět minut bylo snad nejhorších v mém životě.

V televizi běžely právě zprávy.

„Aspoň se konečně dozvím, co je ve světě nového. A taky doma!“ zajásal jsem v prvním okamžiku.

Jenže houby s octem!

To, co se na mě z televize valilo horem dolem, to byly tak evidentní lži, až se mi z toho chtělo zvracet.

A co hůř, ty lži mě docela paralyzovaly.

Čuměl jsem na televizi a nemohl nic dělat, než jen konzumovat ty stále drzejší a ohavnější lži.

„Pane bože, ještě deset minut a budu mít docela vymytý mozek!“ dostal jsem příšerný strach, že za deset minut už budu všem těm lžím, co se na mě valí, věřit.

A strach, pracuje-li s ním správně, dokáže zázraky.

Jako se potkan v bezvýchodné situaci odhodlá k děsivému skoku, tak i já jsem v sobě odkudsi vydoloval nelidskou sílu a mrštil po své nové chytré televizi křeslo.

Televize se rozbila a mně na čele vyrašil studený pot.

„To bylo o fous,“ uvědomil jsem si, jak málo stačilo a byl bych zcela zbaven vlastního myšlení.

Když jsem pak o pár hodin později svěřoval s tímto hororovým zážitkem jednomu známému, kterého jsem potkal na ulici, tak ten známý řekl: „To je fakt, zvláštní. Já mám doma tři televize a nic takového se mi ještě nikdy nestalo.“

Známý kroutil pořád hlavou jako by byl radar, ale pak se plácl do čela.

„Počkej, cos tam měl za stanici?“ vykřikl.

„Za stanici, počkej, jak se to jmenovalo. Aha, už vím, zdá se mi, že to jmenovalo ČT24,“ odpověděl jsem.

„Hahaha,“ rozesmál se hurónským smíchem známý, a plácaje se do stehen, mi vysvětloval,, tak to je nad Slunce jasné.

Ty sis pustil ČT 24, no to se povedlo!“

„Měl jsem si pustit něco jiného?“ ptal jsem se, dodávaje, „ale to mi tam samo naskočilo.
            „No, jo to tak pražská kavárna dělá, že napadá chytré televize, takže ti tam nejde nic jiného než ČT 24,“ řekl známý.

„Pražská kavárna?“ podivil jsem se, a dodal, „já znám jen kavárnu Slavii.“

„Jo, pražská kavárna. Prokazatelná menšina národa, která získala ve volbách jen šestnáct procent, TOP 09, STAN, KDU-ČSL, známe ty notorické škůdce, možná ještě tak radikální křídlo ODS, které nenávidí Klause ml., a ještě uvidíme, kam zapadnou Piráti, jestli je platí Soros.

Ale i nimi je to pořád jen sotva čtvrtina národa,“ objasnil mi známý a dodal, „to já se dívám už jen ruskou televizi. Ta je mnohem věrohodnější.“

„Věříš tomu, co je v ruské televizi?“ zajímalo mne.

„Proč ne?“ podivil se známý.

„Proč?“ řekl jsem zadumaně, sám se divící tomu, co ze mne leze, „podle mého názoru nejsou věřící a nevěřící lidé. Jsou jen takoví, kteří chtějí věřit ruské televizi, a takoví, kteří chtějí nevěřit ČT.“

„Co???“ vytřeštil na mne oči známý, dodávaje, „to znamená, že ti chtějí nevěřit ČT, tím vlastně dokazují, že chtějí v něco věřit, a proto věří ruské televizi, a ti chtějí věřit ruské televizi, tím dokazují, že už vlastně nevěří vůbec v nic?“

„Možná, vlastně sám nevím,“ odpověděl jsem.

„A věří, anebo nevěří tedy vlastně čemu?“ ptal se známý.

„Pravdě,“ řekl jsem.

Známý si úlevné oddechl: „Tak proč ses mě ptal, jestli věřím ruské televizi? Proč ses rovnou nezeptal, jestli věřím tomu, co je pravda?“

„Protože otázka: ,Věříte pravdě?? vypadá tak nějak havloidně,“ odpověděl jsem.

„Dej pokoj s havloidy, ďas je spral!

Rusofobie, zemanofobie, podpora islamizace Evropa, to je jejich!“ odplivl si známý, ale pak mě vesele plácl po zádech, „víš ty, co?

Zvu tě k nám na vodku!

Ty lži musíš něčím spláchnout!

Manželka mě vlastně poslala ven, abych koupil vodku a já ji koupil!

Dvě flašky!

V Lidlu

Podívej, tady jsou!

Vytáhneme je a budeme se dívat přitom na ruskou televizi.

Tam ti jsou, kamaráde, informace, třebaže NATO se chystá k útoku na Rusku, že mu chce urvat Petrohrad z těla jako kus živého masa.

To ti tady u nás nikdo otevřeně neřekne.“

Známý vytáhl z igelitky dvě flašky vodky.

Než jsem stačil cokoliv namítnout, objal mne kolem pasu a táhl k sobě domů.

„Mámo, to nebudeš věřit, koho vedu, aby si s námi vypil!

Ale je to pravda!

Pravda, pravdoucí!“ halasil známý už ve dveřích, zatímco jeho manželka vykukovala z kuchyně jen ve spodním prádle.

Ale když mne uviděla, hned se na mne vrhla a líbajíc mne, křičela: „To jsou k nám hosti! To jsou k nám hosti, to abych se raději oholila!“