Rudozelení šmejdi z NP Šumava buzerovali lidi na zamrzlém Čertově jezeře

Člověk si už nemůže ani zabruslit na Čertově jezeře, aby jej rudozelení fašisté placení Sorosem nebuzerovali a nevyhrožovali mastnými pokutami

            Covid nás, lidi, nemilosrdně vyhnal do přírody. Nikdy, ani v samotném pravěku, nebylo v přírodě tolik lidí jako teď u nás.

            Ale co jiného lidem zbývá, když už nemůžou nikam jinam než jen do přírody?

            Spousta lidí tak skončila, často proti své vůli, na Šumavě, protože, nebýt Covidu, v životě by je nenapadlo se vydat do přírody.

            Ovšem je to logické, protože kde už jinde hledat přírodu než na Šumavě, co už může být větší příroda než klidová zóna šumavského národního parku, nebo dokonce přírodní rezervace?

            Nikde jinde už u nás nenajdete autentičtější přírodu než na Šumavě, ani v Počeradech ne.

            A to byl i případ Karla Klostermana a jeho rodiny. I Karla Klostermana a jeho rodinu vyhnal Covid, respektive vláda, do šumavské přírody, a tak se jednoho zimního dne ocitl Karel Klosterman i se svou rodinu na zamrzlé hladině Čertova jezera, ani pořádně nevěděl jak, jediné, co s určitostí věděl, bylo to, že je, i se svou rodinou v přírodě.

            Pochopitelně, že jej to docela vyvedlo z míry a nejvíc to, že je jezero zamrzlé a proto se na něm dá bruslit.

            Celý z toho tumpachový se ptal sám sebe pořád dokola: „Kde to jsem? Co tady dělám? To přece není home office!“

            Snad by odpověď na tuto, pro něj tak zásadní otázku (člověk by přece jen měl vědět kde je, a co tam dělá, když není v home office), i našel, kdyby mu v tom nezabránili lidé zaměstnaní jako strážci národního parku.

            Tito lidé totiž obklíčili jezero plné podobných nešťastníků, jako byl Karel Klosterman, kteří vůbec nechápali, co tam vlastně dělají, kteří věděli jen to, že jsou v přírodě, a začali na ně z megafonů křičet: „Rozejděte se! Jste v přírodě! Plašíte tetřevy!“

            Tato výzva měla skutečně za následek to, že všichni tři tetřevi, kteří v okolí Čertova jezera žili, se opravdu vyplašili natolik, že uhynuli, na starou divokou kočku, která se tam v tu dobu taky nacházela, však tato výzva nijak nezapůsobila, byla na to už příliš stará, dobře věděla, že tato zima je její poslední, že už další zima nebude, že už bude jen jedno velké nic.

            Lidé na ledě se však výzvě vzepřeli. Měli dost už té všudypřítomné buzerace. Proto přece nešli do přírody, aby je i v přírodě pořád někdo buzeroval.

            „My jsme taky příroda, na našich životech taky záleží!“ křičeli, odmítajíce opustit zamrzlou hladinu.

            Byla to nádherná manifestace nezdolné lidské touhy po svobodě, jakož i krásná ukázka života v úzkém sepětí, s panenskou nijak neporušenou přírodou.

            „To je ráj!“ vydechl Karel Klostermann, když strážci odtáhli s nepořízenou a ještě téhož dne , pod dojmem toho všeho, koupil šumavskou lesní samotu v klidové zóně a okamžitě se v ní i s rodinou usadil.

            A štěstí těm dobrým lidem přálo, protože sotva zatopili v kamnech, začalo venku hustě sněžit.

            „Vypadá to, že tady, v přírodě, budeme uvězněni až do jara, než roztaje sníh! Tak chutná svoboda!“ liboval si Karel Klosterman a šťastný úsměv, který mu hrál na tváři všemi barvami duhy, ukazoval, že jeho nenadálá proměna v greténa byla právě úspěšně završena.