Rudé Právo pana učitele a negativní reklama J. Nohavici

Ještě si nezpíváte Sprchu od Jaromíra Nohavici? Tak s tím co nejdřív začněte, protože by se z vás mohli brzy, sotva uhodí mrazy, stát ztroskotanci a vyděděnci!!! 

Na Sardinii bylo krásně, fakt.

Ale víte, co bylo na Sardinii nejkrásnější?

Na Sardinii byla nejkrásnější Sprcha od Jarky Nohavici!

Váleli jsme se na pláži a zpívali si Sprchu od Nohavici.

A rázem byla všechna negace, všechny ty záchvaty vzteku na ty, kteří nenávidí Nohavicu, blbé nálady, jakož i orwellovské nenávisti (vůči těm, co nechodí do kostela jako my) pryč.

A tak, když jsme přijeli zpátky ze Sardinie, běžel jsem hned za panem učitelem, abych se s ním o to všechno podělil.

„Na Sardinii bylo krásně, fakt.

Ale víte, co bylo na Sardinii nejkrásnější?

Na Sardinii byla nejkrásnější sprcha od Jarka Nohavici!

Váleli jsme se na pláži a zpívali si Sprchu od Nohavici.

A rázem byla všechna negace, všechny ty záchvaty vzteku na ty, kteří nenávidí Nohavicu, blbé nálady, jakož i orwellovské nenávisti (vůči těm, co nechodí do kostela jako my) pryč.,“ říkám mu.

Jenže pan učitel mne neposlouchá.

A proč mě neposlouchá?

Protože čte Rudé Právo!

„Prosím, říkal jste něco,“ ptá se, odloživ Rudé právo na prázdný stůl před sebou.

„Na Sardinii bylo krásně, fakt.

Ale víte, co bylo na Sardinii nejkrásnější?

Na Sardinii byla nejkrásnější sprcha od Jarky Nohavici!

Váleli jsme se na pláži a zpívali si Sprchu od Nohavici.

A rázem byla všechna negace, všechny ty záchvaty vzteku na ty, kteří nenávidí Nohavicu, blbé nálady, jakož i orwellovské nenávisti (vůči těm, co nechodí do kostela jako my) pryč.,“ řeknu ještě jednou.

„Ano, na Sardinii je krásně. Proč by tam jinak lidi jezdili, kdyby tam nebylo krásně? Kdyby tam nebylo krásně, není tam ani noha,“ přikývne pan učitel a omluvně dodá, „promiňte, že jsem vás prve přeslechl. Četl jsem si Rudé právo.“

„To je v pořádku! Člověk by měl být informovaný. Psali tam zase o Nohavicovi?“ zeptám se.

„Ano, psali. Kde jinde by už psali o Nohavicovi než v Rudém právu? Chcete si to přečíst? Je to hned na titulní straně,“ nabídne mi pan učitel Rudé právo.

„Ano, samozřejmě. Dejte to sem,“ chňapnu po Rudém Právu a pustím se nahlas hladově do čtení, „proč mají mnozí stále potřebu špinit si klávesnici a dokazovat svou morální převahu? Je to pouhé farizejství, nebo se za tím skrývá i nějaká úplata, třeba jen ve formě bodů, bílých puntíků či pochvaly od oddílového vedoucího?

A pak tu máme naše blogery. Někteří z Nohavici blinkají, jiní se bijí v prsa, že oni na jeho koncert nikdy nepůjdou, další stále dokola připomínají jeho poklesky, aniž by dodali, kolik výrazných osobností ta bolševická estébácká odula (myslím ty placené lumpy, nikoli jejich oběti) zachytila do sítí, a pak tu máme ještě ty metály...

A já si pořád říkám - proč to dělají? Kdo nebo co je nutí ty minuty nenávisti stále rozdmýchávat? Pocit nadřazenosti? Pocit sounáležitosti se stejně smýšlejícím davem? Finanční úplata? Nějaký zvrhlý bodový systém? Snaha zalíbit se náčelníkovi či souvěrcům? Nevím. Asi to bude u každého autora trochu jinak…“

Vracím panu učiteli Rudé Právo, ale pan učitel mlčí, neřekne ani slovo.

Tak zase promluvím já: „To je naprosto skvělé! To je ta nejlepší obhajoba Jarka Nohavici, kterou jsem kdy četl!

Kam na to ty soudružky v Rudém právu chodí?

Orwellovské minuty nenávisti!

Hned jak přijdu domů, tak si ten článek ze svého Rudého práva vystřihnu a nalepím si do svého alba článků o Nohavicovi.“

Ale pan učitel mé nadšení nesdílí.

Chvíli zase mlčí a pak zamyšleně řekne: „Vám se ten článek nezdá jednostranný?“

„Jednostranný? Jak to myslíte?“ podivím se a zkoumavě se na panu učitele zadívám, „všechny články o J. Nohavicovi jsou v Rudém právu takové!

A například i články v Rukojmím jsou přece jednostranné a přece do Rukojmího přispívá spousta lidí, aniž by se pozastavovali nad tím, že píší jednostranné články.

A potom, copak jde o našem bardovi psát jinak?

Ne, o našem bardovi lze psát právě jen takto!

Kdysi snad nějací ztroskotanci nepsali o J. Nohavicovi takto, ale ti přece nedopadli nejlíp. Sám lid, jehož je J. Nohavica svědomím, jim vystavil účet!

Vy byste to napsal jinak?

Ale jak proboha?

To se přece nesmí! To by byla orwelovská minuta nenávisti!“

Ale pan učitel zřejmě moje poslední varovné věty přeslechl.

Určitě je přeslechl, protože řekl: „Ano, napsal bych to jinak. Napsal bych, že z Nohavici se už dávno stala sračka, kýč v tom nejskutečnějším slova smyslu. Ano, je to přirozený vývoj, všeho, čeho se zmocní lidé se dříve či později stane sračkou, viz Ježíš a jeho svítící kříže všude možně.

A jako všude možně svítí kříže, musí mít každý doma J. Nohavicu, protože se to sluší a patří, protože jeho písně přece tak dojímají.

Ale řekněte sám, není vám trapně, když po miliónté zpíváte spolu s tisíci jinými lidmi Kometu a přitom dobře víte, že je to lež, že přece tak vůbec nežijete, že je to jen iluze, za kterou jste si zaplatili a zaplatili jste si za ni právě proto, abyste se mohli bít v prsa, že jste byli na koncertu Jarka Nohavici a že jste zpívali se všemi Kometu, a že vám vůbec nezáleží na penězích, ale že miluje vodu a kdovíco ještě, ačkoliv ten, který vám o tom zpívá, je zrovna takový jako vy, protože prodává už tisíckrát ošahané blyštivé cetky?

Není vám skutečně trapně?

To, že vám není trapně při těchto manifestacích jednoty našeho lidu, je důkaz toho, že to tak je, že je to jen klam a faleš!

Samozřejmě, kdo chce, ať se tímto klamem a falší opájí, vždyť od toho tady jsou a J. Nohavica je ten, kdo je prodává a byl by hloupý, kdyby neprodával.

Pamatujete se ještě na Gotta?

Nuž, J. Nohavica je zrovna takový Gott.

Tomu, aby mohl vystupovat na pódiu, aby mohl rozdávat radost, obětuje všechno, klidně i své svědomí, nebo přátele.

Nesoudím ho za to, bůh chraň!

J. Nohavica má právo nakládat se svým svědomím, jak se mu zlíbí, a stejně tak i se svými písněmi.

Chce-li z nich udělat naprosté sračky, ať je z nich udělá, však taky proto ho v Rudém právu vychvalují a proto ho lid miluje, protože lid miluje vždy sračky.

Ale jsteli Gottem, miláčkem národa, jeho majetkem a modlou, nemůžete už, než jen produkovat sračky, to je prostě zákonitost.

Ale má-li J. Nohavica toto právo, které mu nijak neupírám, má-li někdo nutkavou potřebu chvástat se tím, že poslouchá tyto sračky, má-li nutkavou potřebu ukazovat na sebe, že poslouchá Nohavicu a proto je lepší člověk, zatímco ti, kteří ho snad neposlouchají, jsou, na rozdíl od něho, špatní a zlí, nebo rovnou plní nenávisti, pak já si vyhrazuji právo neposlouchat Nohavicu a nečíst o něm pořád dokola ty oslavné žvásty v Rudém právu.“

Pan učitel domluví a do mne jako by hrom bacil!

Zdálo se mi to, nebo to pan učitel skutečně ze sebe vyzvracel?

V každém případě považuji za nutné se proti slovům pana učitele ohradit.

„Zbláznil jste se, pane učiteli? Chcete si vyhradit právo neposlouchat J. Nohavicu? Copak nevíte, že každý, kdo si aspoň třikrát denně nezazpívá Sprchu je novodobý svazák? Chcete, aby vás lid vyhostil ze svého středu, protože saháte na to, co je mu nejcennější, totiž na J. Nohavicu, který je jeho nejvlastnějším svědomím?

Ano, udával, ale udavač proto není, to je hlavní!

Nemluví o válce, a proto chce mír, jako my všichni!

Jak vás to mohlo napadnout?

Právo neposlouchat Nohavicu?

Kde to žijete? Vzpamatujte se, proboha! Dokud je čas!“

Pan učitel se nepřítomně usměje a řekne, jako by mluvil sám k sobě: „Vidíte a zrovna nedávno jsem Nohavicu poslouchal. Jeho písně, milionkrát obehrané, zpíval nějaký autista.

Jen si to představte, chlapec, snad dvacetiletý zpívá osm, nebo snad i deset hodin v kuse Nohavicovy písně a doprovází se přitom na kytaru. Slyšíte něco, co jste slyšeli už milionkrát, ale přitom jako byste to slyšeli poprvé, dokonce se vám to i líbí, ale líbí se vám to právě proto, že to nezpívá to už poněkud vlezlý hlas, ale hlas úplně jiný, že to zpívá mladý autista uzavřený do svého světa.

Byl to ten nejlepší Nohavica, jakého jsem kdy slyšel, protože to byl Nohavica bez Nohavici.

,Není člověk, není problém!' jak říká Putin a má pravdu.

Byly to čisté písně, za kterými jste nemuseli vidět člověka, který je dost možná jen obyčejný zbabělec, člověka, v jehož podání je Kometa už jen směšnou přetvářkou protřelého komedianta, jak se takovým lidem říká.

Byl to osvěžující Nohavica, a i to, že ten chlapec, hrál tolik hodin jedny a ty samé písně pořád dokola, jinak ovšem ani nemohl, bylo celkem půvabné, i když netvrdím, že je poslouchat týden v kuse, snad bych opravdu začal Nohavicu přece jen nenávidět, hehe!“

Pan učitel se zasmál, ale tak nějak suše, jako by z donucení.

„Aspoň, že tak. Aspoň, že tak se vám Nohavice líbil,“ řekl jsem taky suše a významně dodal, „ale příště, příště by už vám to nemuselo projít.

Pouštěl jsem si už dnes na Youtube Nohavicu.“

„Ne, ještě ne. Ještě jsem se k tomu nedostal, protože jsem četl Rudé právo,“ odpověděl šalamounsky pan učitel, ale mně tímto rohlíkem mne neopil, moje důvěra v pana učitele byla tatam, pochopil, že už mu nemůžu v ničem věřit a taková důvěra, to je vám setsakramentská věc, protože důvěru v někoho můžete ztratit jen jednou jedinkrát.

A já v důvěru pana učitele právě ztratil.

Bylo to zklamání, něco takového vždy musí být zklamání, popravdě řečeno, docela mne to zdrtilo, vždy pan učitel je přece vzdělaný člověk.

Tak tak jsem se doploužil domů, ale pak jsem si pustil Kometu a bolest zmizela, rozplynula se, nejsem blbec, abych za ni děkoval jako Kryl, děkuju pěkně!