Rozpad CCCP je podle ruského prezidenta V. Putina největší tragédií

Sovětský svaz se rozpadl i se svými srpy a kladivy a sovětské pasy, o kterých napsal V. Majakovskij nádhernou báseň, přestaly platit, byla to skutečně tragédie...  

            Takových, náhle se odkudsi vynořivších, taxikářů bylo jeden čas v Petrohradě, ale nejen tam, víc než dost. Ne, že by to byli špatní řidiči, to určitě ne, ale v jistém smyslu byli velmi nespolehliví.

            Letěli jste třeba, co já vím, v pět ráno do Baku, nebo do Dušanbe, a tak jste křikli na nápadně nenápadného chlapíka za volantem taxíku, co vám stál rovnou před domem: „Na letiště, ale fofrem, za hodinu mi to letí do Baku!“

            Žigulík se rozjel a vás se zmocnila dřímota, aby ne, tak brzy ráno vstávat a ještě se trmácet kamsi do Baku za rodinou, nebo nějakými pochybnými kšefty, protože proč byste jednak jezdili do Baku?

            Za Garry Kasparovem, chacha?

            Člověk neletí do Baku, o Dušanbe ani nemluvě, v pět hodin ráno, aby se tam jen tak procházel, takový výlet musí mít nějaký vážný důvod..

            Usnuli jste, spíte, náruživě hltáte každou minutu spánku, něco se vám i zdálo, možná ani ne moc příjemného (u nás se vůbec lidem zdá málokdy něco příjemného, hlavně těm střízlivým, u nás už je prostě takový vzduch).

A dost možná se vám zdálo, že jedete zrovna takovým žigulíkem, a že za volantem sedí zrovna takový chlapík a nadto ještě dva, zrovna takoví chlápci vedle vás, takže je jasné, v tom snu, že nejedete na letiště, ale úplně někam jinam, a když se pak probudíte, jste rádi, že to byl jen sen, a že to auto, co stálo před vaším domem, je opravdu taxík, který tam na někoho čeká už třetí den.

No, a když jste takto probudili ve skutečném taxíku, tak jste si myslel, že jste už v Pulkovu, nebo aspoň hodně blízko, protože když člověk spí, tak mu cesta utíká samozřejmě mnohem rychleji.

            Probudil jste se, otevřeli oči, ale místo na letišti, jste byli, zrovna jako v tom svém snu, před dobře známou vysokou budovou v Litějné ulici!

            „To přece není Pulkovo, kam jste mě to zavezl!“ vykřikli jste a ten chlapík za volantem sebou trhl, jako by se byl zrovna taky probudil.

            „Vy jste chtěl dp Pulkova?“ ptal se vás, jako se ptají rozespalí lidé.

            „To se ví, že do Pulkova! V pět mi to letí do Baku!“ křikli jste na něj.

            „Promiňte, to je síla zvyku. Pořád si nemůžu zvyknout. Dřív jsem taky vozil lidi v autě, spoustu lidí, ale sem. Ale to už je pryč, taková tragédie!“ rozplakal se taxikář.

            Bylo vám jasné, že letadlo je v trapu, že poletí do Baku bez vás. Ale když jste viděli toho plačícího chlapíka za volantem, bylo vám jasné, že tohle je opravdu tragédie. Celé roky vozil lidi z celého Leningradu právě sem, do Vysokého domu,  a najednou bumbác, je z něho taxikář, ale jeho mozek pracuje ještě postaru, zažité pracovní postupy z hlavy prostě nevygumuješ, ten člověk prostě pro něco žil a to něco je najednou pryč, a co teď?

            Objali jste toho chlapíka kolem ramen a tišili ho: „Nu, snad nebude tak zle! Nám v Petrohradě je ještě hej, ale co mají říkat za Uralem?

Nebo tuhle v Lotyšsku?

Ale nebojte, fašisté z NATO na nás brzy zaútočí a všechno se vrátí zase do starých kolejí. Uvidíte!“

„Myslíte?“ podíval se na vás chlapík za volantem uslzenýma očima.

„Samozřejmě, proč by nás NATO jinak obkličovalo? Vsadím se, o co chcete, že za pár let to bude u nás zase samý zahraniční agent. A pak se lidi jako vy, myslím lidi s patřičnou praxí a s patřičnými zkušenostmi, budou zase hodit.

Jak dlouho jste tady pracoval?“ zeptali jste se a ukázali na známou budovou.

„17 let, od pětasedmdesátého nastoupil jsem sem hned po škole, vybrali si mě sami, přišli za mnou, jestli bych u nich nechtěl pracovat,“ řekne ne bez pýchy chlapík za volantem.

„Pane jo, sedmnáct let, to už kus života, to se musí nechat,“ uznale jste hvízdli a dodali, „to vám prošlo rukama, asi hodně lidí, všemožných charakterů.“

„To se ví, že jo. Ještě teď bych všechny ty lidi poznal, mám dobrou paměť na ksichty a někteří byli opravdu svině, to vám řeknu,“ mihla se chlapíkovi ve tváři odpor, při vzpomínce na všechny ty lidi, co sem vezl.

„No, letadlo už nestihnu, co se dá dělat? Takový je život. Zavezte mě zase domů,“ poprosili jste chlapíka za volantem, abyste mu sami od sebe dali ještě deset rublů navíc, když ho postihla taková tragédie, že už nemůže vozit lidi do Vysokého dona na Litějné.

Ale když jste pak volali do Baku, nebo do Dušanbe, že nepřiletíte, mohli jste se potrhat smíchy při vysvětlování toho, proč se tak stalo, že vás .

„Opravdu tě zavezl ten kágebák na Litějnou místo do Pulkova, haha?“ smáli se na druhém konci drátu.

„No to se ví, že tam! Sedmnáct let tam vozil lidi, tak je tam vozí pořád, haha!“ smáli jste se i vy, protože některé tragédie jsou tady u nás prostě tak komické, že se jim nejde nesmát, i když vám kvůli nim uletí letadlo do Baku a vy si můžete nechat zajít chuť na ten nejbáječnější kaviár na celém světě.