Rozkaz zní víc než jasně: „Vyrábějte zmezky!“

Znám jednu ekonomku. Radí jak nepřijít o peníze a jak jít s plnou kapsou do důchodu, ale její rady jsou ne úplně fungující, jsou to spíš takové zmetky...

            Teď, sedě na proti mne u jednoho pracovního stolu, se mistr už usmíval, ale před chvílí připomínal ještě rozzuřeného býka, kterému není radno vstoupit do cesty.

            „Je to zmetek! Totální zmetek! Nejzkurvenější zmetek na celém světě!“ křičel ještě před několika minutami a dupal po nějaké knize.

            Napřed jsem si myslel, že je to korán a tak jsem si ho nechal, ať se vyzuří.

            Když konečně klesl na židli, a už jen ztěžka oddechoval, sehnul jsem se, abych se podíval, po čem to dupal, jestli to je opravdu korán.

            Ale korán to nebyl.

            „Jak nepřijít o peníze,“ četl jsem na obalu notně již pošramocené knihy.

            „Jak nepřijít o peníze?“ podíval jsem se tázavě na mistra a dodal, „ty nechceš přijít o peníze? To jako fakt?“

            „Dej to svinstvo někam pryč!“ zasípal mistr a pustil se do vysvětlování, „uff, takový zmetek! Koupil jsem si to, abych nepřišel o peníze, a ještě teď mi z toho třeští hlava!

            Víš, že všechny peníze, které máme, nejsou ničím kryté?

            Žádným zlatem, prostě je tisknou jenom tak!

            Člověče, vždyť já přišel o všechny iluze, že mám ještě nějaké peníze!

            Takový zmetek!

            Člověk si myslí, že se dozví, jak nepřijde o peníze, a přitom dostane takový direkt, že je úplně K.O.!

            Vždyť podle té knížky nic nemá smysl, ani život, a co hůř, ani ty peníze!“

            Po mistrových slovech jsem se rozesmál.

            „Hahaha! To se povedlo,“ řehnil jsem, položiv před mistra na stůl taky knihu, kterou jsem vytáhl z kapsy, „to já si zase koupil S plnou kapsou do důchodu.

            ,Prima, půjdu s plnou kapsou do důchodu!‘ lebedil jsem si.

            Ale nepřečetl jsem ani pět stránek a už jsem pochopil, že nejenže nepůjdu s plnou kapsou do důchodu, ale že nepůjdu do důchodu vůbec, protože ta kniha je prostě taky zmetek, haha!“

            „Jsme to ale volové, takhle se nechat nachytat, hehe!“ rozesmál se mistr, a když se přestal smát, řekl, „co chceš? Zase něco hapruje?“

            „Jo, hapruje. Jdu za tebou kvůli zmetkům. Musíme koupit nové soustruhy, nejlépe roboty. Dnes jsme neudělali ještě ani jeden dobrý díl, všechno jsou to zmetky. Lidé poslední dobou strašně chybují, musíme je nahradit a ty staré rachotiny, co na nich děláme, taky. Napadlo mě, žejlepší by bylo, kdybychom celou výrobu robotizovali, člověče.

            To jsem ti chtěl říct,“ sdělil jsem mistrovi.

            „Mno, abych se přiznal, taky mně to napadlo,“ mnul si mistr bradu, tváře se vážně, „poslední dobou nemluvím se ženou doma o ničem jiném. Říká, že už mi to leze na mozek. Ale bez robotizace se nehneme z místa, z lidí už nic nevymáčkneme a z těch starých rachotin už taky, to musí být každému jasné.

            Ještě dnes zajdu na vedení a zkusím je přesvědčit, aby někde splašili úvěr a kompletně robotizovali celou dílnu.

            Řeknu jim: ,Tak a tak, soudruzi, jestli nechceme vyrábět samé zmetky, musíme to tady celé robotizovat. Lidi jsou už na hraně a taky chtějí pořád víc a víc peněz, že prej kvůli inflaci a aby měli našetříno do důchodu a přitom pořád chybují. Jestli to celé u nás nezrobotizujeme, tak můžeme rovnou zavřít krám.‘

            Jo, to jim řeknu!

            Jestli jsou to rozumní lidi, tak si ten úvěr určitě většinou a celé to tady zrobotizují.“

            „Jo, už je nejvyšší čas,“ přikývl jsem a dodal, „jo, tak já už zase jdu. Jestli dnes vyrobíme aspoň jeden dobrý díl, bude to zázrak.“

            „No, jo, doba je složitá,“ přikývl mistr a podal mi Jak, nepřijít o peníze, „jo, a tohleto hoď do koše.“

            „Aby se to tam vůbec vešlo, vždyť už ty zmetky nemáme kam dávat, jsou všude, kam se podíváš, “ vzal jsem zmetek a vůbec jsem nevěděl, kam ho dám.