Robot na konci tunelu, recenze necenzurované verze

Robot na konci tunelu v cenzurovaném vydání připomíná nejvíce tu nejbanálnější možnou kompilaci toho, co kde autoři četli nebo slyšeli o ekonomii a ekonomice. Avšak necenzurovaná verze přináší podhled zcela jiný, protistátní

            Cizinci, jak známo, rádi cestují, poznávají nové a neznámé kraje, docela obyčejný a všední život v nich.

            I náš cizinec rád cestoval, poznával nové a neznámé kraje, docela obyčejný a všední život v nich.

            Čekaje v jakémsi městečku, v omšelé čekárně zdejší železniční stanice, na přípoj, který mu jel až za dvě hodiny, rozhodl se, že místo dvouhodinového čekání stráví v tomto městečku rovnou několik dní a pozná tak docela a obyčejný život v něm.

            Ubytoval se v tom nejlepším hotelu a šel se projít.

            Městečko nebylo veliké, obešel jej takřka celé za dvacet minut. Hned na první pohled si všiml, že lidé jsou zde podivně zamlklí a zaslechl-li přece jen nějaký útržek hovoru, tak jen o těch nejbanálnějších věcech, jako například, kdo měl či neměl vyhrát jakousi anketu o nejpopulárnějšího zpěváka.

            Co ho však zaujal nejvíc, byl temný tunel, jenž ústil přímo na náměstí a který všichni místní obcházeli široký obloukem. Dobře postřehl, že když k ústí tunelu přistoupil, všichni kolemjdoucí dělali, že jej nevidí. Zkusil se několika lidí zeptat, co je to teda jako za tunel, a proč jako teda ústí přímo na ulici.

            Všichni místní lidé však na jeho otázku odpovídali stejně.

            „Sorry jako,“ řekli a spěchali hned pryč.

            „To je divné, velmi divné!“ usoudil cizinec, a jelikož už mu vyhládlo, vrátil se zpátky do hostince, aby se trochu nadlábl.

            Hostinec byl prázdný, protože nekuřácký. Nacházel se v něm jen on a hostinská, docela mladá žena, vlastně ještě děvče, klidně mohla být studentkou sociologie, ekonomie, nebo nějakého jiného humanitního oboru.

            „Proč je hostinec prázdný, když tak výborné vaříte?“ zeptal se cizinec, když zblajzl meníčko, které se objednal.

            „Co se nesmí v hospodách kouřit, nechodí k nám žádní lidé,“ odpověděla jen velmi nerada hostinská, dívajíc se do země.

            „Jak ale potom žijete, když nemáte žádných tuzérů?“ zeptal se cizinec.

            „Nestěžuji si, pane. Jsem skromná,“ odpověděla opět neochotně hostinská.

            Cizinec do sebe obrátil becherovku, kterou si objednal, aby mu líp trávilo, a pravil: „Poslyšte, co je to za tunel?“

            „Jaký tunel?“ podivila se hostinská.

            „Tam, na náměstí,“ řekl cizinec.

            „Na náměstí?“ opět se velmi podivila hostinská.

            „Nu, ovšem na náměstí. Ústí tam přece tunel. Nikdo mi nebyl schopen říct, co je to za tunel,“ řekl cizinec.

            Hostinská zbledla a zaúpěla: „Prosím vás, pane, moc vás prosím, neptejte se mne na ten tunel?“

            To cizince velmi zaujalo.

Objednal si ještě jednu becherovku, a když ji obrátil do sebe, zeptal se zas: „Proč se vás nesmím ptát na ten tunel?“

Hostinská zalomila rukama: „Copak nevíte, že se něco stane? Nikdo neví dne, ano hodiny! Otázka není, co se stane, ale kdy a jak se to stane!“

Cizinec zpozorněl.

„Co se stane?“ chtěl vědět.

Hostinská jako by bez sebe drmolila: „Většina lidí cítí, že je cosi špatně. Jako když před cunami ustoupí moře od břehu. Vše ztichne v mrtvolném očekávání, auta přestanou jezdit, letadla létat. Zvířata se radují, že nadvláda člověka končí. Ale lidé jen pořád nečinně stojí. Vnímají podivný neklid, to ano, ale stojí a jen tak civí, dávají si na fejsbuk svoje kojící fotky.“

Cizinec byl vzrušen na nejvyšší možnou míru.

„Kdo si dává na fejsbuk svoje kojící fotky?“ zeptal se.

Hostinská, už celá bez sebe, extaticky vykřikla: „Traduje se mýtus, že krizi odstartoval pád Lehman Brothers. To je asi tak trefné, jako tvrdit, že hudbu objevili Beatles.“

Zmínka o krizi cizince evidentně ohromila.

„Vy víte, jak to bylo s krizí? Víte, jak to s ní bylo doopravdy?“ zeptal se ohromeně.

Ale hostinská už neodpověděla, protože do hostince vpadli dva muži v civilu. Jeden z nich rychle přiskočil k hostinské a zacpal jí rukou v kožené rukavici, aby nemohla mluvit.

Druhý pak řekl: „Jste zatčena za šíření protistátních…, respektive, chci říct, jste zatčena, za krácení daně z přidané hodnoty.“

Když to řekl, otočil se k cizinci a řekl: „A vy jste zatčen, že jste tomu napomáhal tím, že jste si nevyžádal účtenku.“

Cizinec se však usmál a řekl: „Mám diplomatický pas. Zde je.“

A vytáhnuv z kapsy svůj diplomatický pas, podal jej muž v civilu.

„To ovšem mění situaci, vás se samozřejmě zatčení netýká,“ usmál se a obrátiv se na svého kolegu, řekl, „odveď ji, já přijdu za chvíli.“

Když jeho kolega i se zatčenou hostinskou odešel, sedl si muž unaveně na židli.

„Mizerná doba, ten dnešek,“ řekl smutně a pokračoval, „dřív jsme zatýkali skutečné zločince, dnes zatýkáme lidi jen za to, že vědí pravdu.

Člověku je z toho na blití.

Ale můžu za to, že dělám jen svou práci?

Svinská doba, ten dnešek!

Ale já vám řeknu čím to je,.Vám to můžu říct, vy máte diplomatický pas, pro vás to nebude mít žádné fatální následky.

Je to tím, že lidé jsou už přežraní. Přežraní a přitom pořád nenažraní. Hladový člověk vám bude vděčný za kůrku chleba, ale ta přežraná pakáž, ta vám nebude vděčná, ani kdybyste se pro ni rozkrájel.

            Ano, je to tak, proč to tajit. Pád socialismu ve východním bloku byl následován nástupem nového socialismu v západním bloku, kam pořád ještě bohužel patříme a proto jsme všichni přežraní, a čím víc jsme přežraní, tím víc jsme i nenažraní, div už nepraskneme a pořád je nám všeho málo!

            Ale já vám řeknu jedno. Banky jsou dnes choré a finanční trhy krutě vychýleny ze své rovnováhy, ať už si pod tím můžeme představit cokoliv. Zrovna jako před rokem 2008 nebo 1948. Všichni se tváří, že je vše v pořádku. Ale není. Pod povrchem to už zase vře.

Slyšíte?“

            Opravdu bylo slyšet jakési bublání.

„To je ústřední topení,“ řekl cizinec.   

„Snad, možná. Ústřední topení,“ přikývl muž v civilu a vstal, „no nic, musím už jít. Služba je služba, padla mám až o půlnoci.

Chcete vědět, kam vede ten tunel?

Vede na svobodu.

Na skutečnou svobodu. Na takovou, jakou jsme si představovali v devětaosmdesátém a jaká ve skutečnosti nepřišla.“

Muž v civilu se zvedl a odešel z hostince. Cizinec kvapil do svého pokoje. Tam z kufru vytáhl čelní svítilnu, strčil si ji do kapsy a utíkal, co mu nohy stačil k tunelu. V jeho ústí si nasadil čelní svítilnu a pustil se do temných útrob tunelu.

Tunel byl dlouhý. Cizinec už ani nevěděl, jak dlouho už jde, navíc se v tunelu ocitl docela bez signálu. Ale pak se konečně tma před ním začala rozestupovat a on věděl, že konec tunelu je na dosah.

A pak se na něm zčistajasna skutečně ocitl.

Stál na konci tunelu a před sebou měl kuchyňský robot. Ten robot byl pokažený, protože měl ulomený takový malý zobáček, který plnil funkci kurvítka.

Ale to nebylo to nejdůležitější.

Nejdůležitější bylo, že na tom pokaženém a nefunkčním kuchyňském robotu byla položena kniha.

Cizinec ji vzal a nahlas přečetl její název: „Robot na konci tunelu.“

„To sedí,“ usmál se cizinec a přečetl jakousi větu na náhodně otevřené stránce, „skoro nikomu, snad jen těm nejgeniálnějším lidem, nedochází, že z problému, který vzniknul zadlužením, se asi sotva dostaneme tím, že si půjčíme ještě víc a proto jsou restrukturalizační bankovní úvěry hovadina.“

A sotva to cizinec dočetl, ozval se za jeho zády rachot. To se klenba tunelu zřítila a zavalila tunel tak, že se stal neprůchodným,

Pro cizince již nebylo cesty zpět, avšak před ním rozprostírala se skutečná svoboda.

Cizinec se usmál, odhodil knížku a chutě vykročil vstříc dalším dobrodružstvím, v novém, báječně svobodném světě .