Restart socialismu v České republice

Krapět mě to děsí, kam se člověk podívá, tam už je u nás socialismus. Máme už zase socialistický stát, máme už zase socialistickou ekonomiku, máme už zase na všechno socialistická řešení, a už i to soužití máme socialistické...

         Pěkný příklad socialistického soužití je třeba tento.           

        Když záchvat zuřivosti pominul a takřka všechen nábytek v místnosti, to jest především stůl, čtyři židle, kredenc a dvě šatní skříně byly rozštípány na třísky, řekl Josef K. tichým a kajícným hlasem: „Promiň, musel jsem si na něčem zchladit žáhu. Nemyslel jsem to doslova, toho nábytku je mi opravdu líto, zvlášť židlí, byly přece ohýbané a z Ikeje.“

            „Byly. Ohýbané a z Ikeje,“ přitakala Marie a dodala, „promiň, ale takto se návštěva nechová.“

            „Já vím,“ řekl Josef K. opět tím tichým a kajícným hlasem, „ale je teď toho na mě hodně. Senioři umírají a já tomu musím jen nečinně přihlížet, nemůžu jim nijak pomoct. Ten pocit bezmoci je příšerný. A taky ta karanténa, čtrnáct dní jsem nemohl vycházet z domu ani na krok, to se ti v palici honí všelijaké myšlenky. Ale neboj, teď už je mi trochu líp.“

            „Vždyť si taky skoro všechno rozstříkal.

            To je třísek!

            Místnost je najednou docela holá, jak teď tady budeme žít?“ zabědovala Marie.

            „Vím, měl jsem jít na návštěvu někam jinam. Ale nikoho jiného už nemám jen vás. Vy jste mi jediní přátelé, když jsem byl v karanténě, všichni se ode mne odvrátili. Zvonil jsem před tím, než jsem přišel k vám, ještě u třech dveří, ale nikdo mi neotevřeli. Báli se mě. To je pak člověku těžko na světě,“ povzdechl si Josef K. a div se nerozplakal.

            „Nový nábytek si hned tak nekoupíme. A to mám za chvíli rodit. Jako by nestačilo, že manžel nemůže k porodu. Těšil se na to jako malý kluk, že mě uvidí rodit a teď nemáme ani nábytek. Přijde domů, a místo, aby si sedl za stůl a začal naříkat, že nemůže k porodu, zůstane stát a tím pádem budeme mít všechno dvakrát těžší,“ povzdechla si Marie.

            „Neměl jsem k vám chodit. Měl jsem se ovládnout a prostě nezaklepat u vašich dveří. Nebo sice zaklepat, ale nejít už dál, jen tě pozdravit. Nebo jít dál, ale už si nesedat. Nebo si sednout, ale jen na chvilku. Nebo si sednou déle než na chvilku, ale nedávat si kávu. Nebo si dát kávu, ale jen jednu.

            Ano, tak jsem to měl udělat a bylo by všechno jinak!

            Měl jsem se po první kávě zvednout a odejít, prostě se rozloučit a jít, nenechat se ničím zadržet.“

            „Musím zavolat manželovi. Že jsem v pořádku, ale že nábytek máme roztřískaný, aby se nelekl, až přijde domů. Budu mu to muset říct nějak opatrně, protože si na to nábytku zakládal, byla to naše první nebankovní půjčka. A taky se ho musím zeptat, jestli zrovna neřídí. Kdyby řídil, nemohla bych mu to říct, musela bych počkat,“ řekla Marie.

            „A taky jsem si neměl brát sebou tu sekeru. To jsou taky nápady, brát si sebou na návštěvu sekeru.

            To jsou mi ale nápady!

            Copak jsem blázen?

            Řekni, jsem blázen, když si beru na návštěvu sekeru?“ upřel Josef K. pohled na Marii.

            Ta, hladíc si své vystouplé břicho, odpověděla: „Sekera za nic nemůže. Zchladil by sis žáhu i bez ní.“

            Josef K. vážně přikývl: „Máš pravdu. Sekera za nic nemůže. Nezáleží na to, zda jsem si ji vzal, či nikoliv, sekera s tím nemá nic společného. Kdybych ji neměl, poradil bych si jinak, to už je zřejmé.

            Bohužel teď nejsem při penězích, dostávám od státu jen patnáct tisíc jako všechny OSVČ, však víš. Nemohu slíbit, že způsobenou škodu stihnu co nejdřív uhradit.

            Kdy rodíš?“

            „Příští týden. Zavřou mě do porodnice a nepustí mě dřív, než porodím,“ odpověděla Marie.

            „Tak do příštího týdne to určitě nestihnu, mám sám co dělat, abych nezemřel hlady. Viděl bych to spíš na konec roku, ale asi až toho příštího.

            Ale vy taky na tom teď nejste zrovna nejlíp, co jsem slyšel,“ řekl Josef K.

            „Manžel je teď jen na šedesáti procentech platu, podnik, kde pracuje, je zavřený. Kdyby neměl auto a nemohl se v něm projíždět, asi by se z toho dočista zbláznil, bere si to jako svoji vinu, že je podnik zavřený a lidi jsou doma a nevědí najednou, co mají dělat.

            Ale jeho vina to není, to vím určitě,“ řekla rozhodně Marie.

            „Věřím ti, když říkáš, že to není jeho vina. Šedesát procent platu, to není příliš, za to si nový nábytek jistě nekoupíte, nebo aspoň ne brzy.

            Jak tady budete žít?

            A s dítětem?“ chtěl vědět Josef K.

            „Mohli bychom se snad na chvíli nastěhovat k tobě. Jsi teď přece sám ve velikém domě, jen na pár let, než si našetříme na nový nábytek,“ navrhla Marie.

            „To by šlo. Jsem teď skutečně sám, rodina se mi rozpadla už před karanténou. Jen jestli s tím bude tvůj manžel souhlasit, víš, my muži máme svoji hrdost,“ řekl Josef K.

            „To už nechej na mě. Stačilo by nám jedno celé patro, víc nepotřebujeme,“ řekla Marie.

            „Máte ho mít. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem aspoň takto částečně odčinil svoji vinu. Opravdu mne to mrzí, nechtěl jsem to udělat,“ omlouval se Josef K.

            „Stane se. Zdá se, že manžel přijel. Aspoň mu nebudu muset volat. Postav se k oknu, ať je na tebe vidět. Opravdu jste spolu nejlepší kamarádi?“ řekla Marie.

            „Opravdu, nemám na světě už nikoho jiného než jen tvého manžela, kdysi jsem mu přebral svoji bývalou manželku,“ přikývl Josef.

            Mariin manžel vešel do místnosti.

Uviděv Josefa K. zeptal se: „To ty jsi tady všechno roztřískal?“

„Ano, já,“ přiznal se Josef K.

„Potřeboval sis zchladit žáhu?“ řekl manžel.

„Jo, tak trochu. Začalo to úplně nevinně,“ přikývl Josef K.

„Nechtějí mě pustit k porodu!

Chápeš to?“ vybuchl z ničeho nic manžel.

„Vím, ale není to tvoje vina, věř mi,“ snažil se ho uklidnit Josef K.

Manžel si chtěl na něco sednout, ale neměl na co, tak si musel sednout na zem a naříkat na zemi, zatínaje přitom své pěsti tak, že mu klouby na nich docela zbělely, opravdu byly bílé jako sníh.