Requiem za Rukojmího

Už to nebude dlouho trvat a všechna pravda vyjde najevo. Ta pravda, o které režimní protektorátní propaganda tvrdí, že je dezinformací

                Když zemřel Havel, plakal jsem.

            Plakal jsem radostí.

            „Tak vidíš, ty lokaji! Sloužil jsi jako lokaj globálnímu zlu, zaprodal jsi mu naši nádhernou zemi, kterou zvelebovaly generace našich předků, ale spravedlnost si tě našla, teď se za to právem smažíš v pekle,“ ronil jsem radostné slzy.

            Když zemřela Madeleine Albrightová, zatínal jsem pěsti.

            Zatínal jsem pěsti nadšením.

            „Tak vidíš, ty vražedkyně srbského lidu, spravedlnost si tě našla, už se právem smažíš v pekle s Havlem!“ mával jsem nadšením pěstmi ve vzduchu.

            Když popravili banderovské obránce Azovstalu, mlátil jsem hlavou do zdi.

            Mlátil jsem hlavou do zdi šílenou euforií.

            „Tak vidíte vy, banderovci! Vraždili jste nevinné lidi, jejichž jediným proviněním bylo, že mluvili rusky. Ale spravedlnost si vás našla, teď se už smažíte s Havlem a Albrightovou v pekle!“ bušila moje hlava do zdi jako pneumatické kladivo.

            No, a teď zemřel člověk, kterého uštval nynější havloidní režim bruselsko sorosovských kolaborantů, člověk z nejpoctivějších a nejspravedlivějších, statečný bojovník proti zlu, které se nás snaží zardousit, ať už na sebe bere podobu covidofašistického apartheidu, nebo vlastizrádců, kteří nechávají ve Sněmovně promlouvat válečného zločince Zelenského, zfetovaného nacistického vraha, na jehož rukou lpí krev ukrajinského lidu.

            Zemřel člověk, který zasvětil celý svůj život pravdě a boji za pravdu, člověk, který znal nazpaměť Havlův židovskozednářský rodokmen až do desátého kolene, a proto musel být zlikvidován, odstraněn z cesty, aby nám mohl oficiální propaganda vymývat mozky, zemřel ten nejopravdovější člověk, který v nás do poslední chvíle posiloval naději, že cíle speciální vojenské operace budou splněny do posledního puntíku.

            A já nepláču, jako jsem plakal radostí, když zemřel Havel.

            A já nezatínám pěsti, jako jsem zatínal pěstí nadšením, když zemřela Albrightová.

            Netluču hlavou do zdi šílenou euforií, jako když popravili banderovské obránce Azovstalu.

            Protože vím, že takoví lidé jdou rovnou do nebe.

            Protože vím, že už se v nebi objímá s Petránkem, Havlíčkem, transgenderem Spencerem, že už si nyní s nimi ostří svou novinářskou tužku, aby jí jako kopím i v nebi proklál fašistickou hydru, která chce udělat i z nebe peklo na nebi.

            Odešel člověk z nejlepších, odešel do nebe. Tam, kam půjdeme za ním i my, všichni poctiví a spravedliví lidé, abychom se opět radovali z jeho poctivé novinařiny. Někdo dřív, někdo později, ale nakonec všichni. A všichni se tam opět náruživě začteme do jeho článků, a budeme se opájet pravdou, tentokrát už nebeskou.

            Vláda USA nad světem se chýlí ke svému konci, svět brzy bude osvobozen z nadvlády nacistů a covidofašistů, a on přispěl k této naši brzké svobodě měrou vrchovatou, jemu za ni vděčíme jako málokomu.

            Čest jeho památce, rukojmím.cz sláva!