Řeči o euru jsou holou zadnicí

Euro nestojí na reálných základech, je to jen nástroj na vytvoření evropské federace a zničení národních států, žádný jiný účel nemá

            Musel jsem spát, tvrdě a nepoddajně, jako vždy, když usnu ještě před obědem a nestihnu proto nic udělat, jinak bych si všiml, že ta žena, co u mě žije, se zase vrátila, vklouzla zadním vchodem do mého chytrého domu. Ale já hned poznal, že je zpátky, sotva se mi rozlepily oči, protože doma bylo uklizeno a navařeno, tak to dělávala vždy, když se vrátila z té její slavné eurozóny, že uklidila a navařila, aby se vykoupila ze svých fiskálních hříchů, co tam určitě páchala.

            Vstal jsem, najedl se a mlčky sledoval, jak dává špinavé talíře, hezky jeden za druhým, do myčky, jak myčku zavírá, jak ji zapíná, jak čeká, až nádobí bude umyto, jak myčku otevírá, jak z ní všechno vyndává a suché vrací zpět na své místo.

            Snad si nemyslela, že s ní začnu hned mluvit, ptát se jí na podrobnosti!?

Od chvíle, kdy vytáhla nádobí z myčky, uplynula dobře už hodina, a já pořád na ni nepromluvil, četl si v knize Jak nepřijít o peníze. Až když se setmělo natolik, že jsem na písmenka v knize, a bylo jich tam skutečně hodně, neviděl, zvedl jsem od knihy zrak, a aniž bych knihu zavřel, řekl: „Tak už seš zase zpátky, z tý svý podělaný eurorozóny? Vrátila ses ke mně, jako se vzorný feny vracej ke svejm štěňatům, holejm a slepejm, kňučícím jak vo závod?“

„Jo, vrátila jsem se zpátky. Vono mě to do tý eurozóny táhne, ani nevíš jak. Ale když tam jsem, v tý eurozóně, najednou si připadám úplně pitomá, je to fakt hnusnej pocit. Nevím, proč to mám tak v ty svý hlavě nastavený. Chci tam za každou cenu, chci platit eurama jako normální lidi, ale bejt tam nemůžu, všechno tam na mě padá, všechno mi tam přijde moc divný a totálně mrtvý. Porád tam musím utíkat, a porád se musím zase vracet sem zpátky jako nějakým zlý snu vod Kundery.“

„Já věděl, že se z tý svý podělaný eurozóny zase vrátíš. Vono to vypadá jako kdoví co, ty jejich eura. Jenže to všechno jsou jen nekrytý prachy, který se tam tisknou jak hajzlpapír. Držíš v ruce euro a myslíš si, jaký to nejsou báječný peníze. Ale to je vomyl.

Víš, jak vypadaj skutečný peníze?“ řekl jsem a vytáhl z kapsy desetikorunu, kterou jsem před ní položil, „takhle vypadaj skutečný peníze. Rozsviť, ať na to líp vidíš!

Vidíš, to nejsou peníze vycucaný z prstu jako to tvý euro!

To jsou peníze podpořený tvrdou prací mnoha generací našich předků!

Víš, co bylo řečeno!

Bylo řečeno: ,Nebudeš mít jinou měnu, mimo mě!‘

Pros všechny za odpuštění, žes zase podlehla tomu hnusnýmu vábení podělaný eurozóny!“

Bylo vidět, že moje slova ťala do živého, kdepak v psychologii se já vyznám ještě víc jak v ekonomii.

„Musím se jít léčit, jsem asi fakticky nemocná, šváclá na hlavu. Musím se nechat zavřít do cvokhausu, aby mě to pořád netáhlo do tý eurozóny.

Teď ti slíbím, že už to už nikdy neudělám, a zejtra, zejtra mě to tam potáhne zas, zase tam poběžím, jako ta nejposlednější coura a nic a nikdo mě nezastaví. Ale až tam budu, až budu držet v ruce eura, budu se zase hnusit sama sobě, budu si připadat jako v přeplněný márnici, budu se proklínat za ty svý hnusný eurochtíče, budu se plazit po zemi, jen abych se mohla vrátit sem, do světa živejch lidí, do světa peněz z masa a kostí, který nejsou jen přeludem.

Musím do blázince, jinak se z toho všeho zblázním.“

Chytil jsem ji za ruku, umně propletl své prsty s jejími a začal ji utěšovat: „Vím, nemáš to lehký s tou svou mánií. Ale v blázinci si už s tebou budou vědět rady.

Kdo to kdy viděl, tyhlety záporný úroky, nebo společný dluhopisy!?

Rozhodně musíš do blázince, ještě dnes, ještě teď, nebo tě to tvý euro definitivně připraví všechen o rozum a mě o peníze.

Ale já vo svý peníze nechci přijít, rozumíš, nechci!“

„Nechceš přijít vo svý peníze?“ podívala se na mě, jako by nebyla bláznem ona, ale já, který jsem byl při všech smyslech.

„Ne, nechci přijít vo svý peníze,“ vykřikl jsem, až se celá zachvěla, ale to mě jen popíchlo k tomu, abych pokračoval dál, „nechci přijít vo svý peníze, nechci vo ně přijít za žádnou cenu, udělám všechno co je v mejch silách, abych vo ně nepřišel, i kdybych měl kvůli tomu skočit třeba pod vlak!

Nenechám se vožebračit, jen kvůli nějakýmu euru, který ti popletlo hlavu, z kterýho ses nadobro pomátla!

Copak to nevíš?

Mileniálové se teďkon sdružujou na sociálních sítích a útočej jak divý na všechno, co jim přijde pod ruku. Už rozvrátili už burzu, vyhnali ceny akcí do závratnej výšek, teď zase skupujou všechno stříbro, je to jen votázka volnýho času, kdy zaútočej na to tvý slavný euro!

A teď si představ, že bych všechny svý peníze měl v těch tvejch eurech!

Vo všecho bych přišel jediným lusknutím prstu.

Víš, co je ta tvoje eurozóna, co je to tvý euro?

Ta tvoje eurozóna, to tvý euro, to je stejný jako bys jela z práce v tramvaji a stála, kdežto nějakej senior by seděl. Samozřejmě, že by tě dopálilo, tak bys nakonec tomu seniorovi řekla, ať vodpresjksne, protože jedeš z práce a jsi unavená, bolej tě nohy, potřebuješ si sednout.

,Prosím, beze všeho mladá paní, sedněte si‘ vstal by senior ze sedadla a ty bys sis ať všimla, že z toho sedadla vyčuhuje velký hřebík.

A bejt v eurozóně, to je jako sedět v tramvaji na sedadle, ze kterýho vyčuhuje hřebík.

Sedíš, ale za jakou cenu!

To radši budu stát celou cestu, ale s korunama v kapse, ať si nechaj hřebík v zadnici ti, co jsou hloupí, co si myslej, že jde do nekonečna tisknout nekrytý peníze.

Tak pojď, odvedu tě do blázince, dřív než bude pozdě.“

„Měla jsem tam bejt už dávno,“ řekla smutně a vstala, „tak jdeme, ať nepřijdeš vo svý peníze.“

„Jdeme, ať nepřijdu vo svý peníze,“ zvedl jsem se od stolu i já.

Naštěstí byl blázinec hned za rohem. Všechna jeho okna míří na západ a ve všech se objevují andělé, kteří mají místo křídel skutečné pětisícovky. Ještě se za mnou ohlédla, když do něj vcházela. Zamával jsem jí a pak mi zmizela z dohledu v takových velkých prosklených dvěřích, má prý být za nimi uzavřené oddělení, nevím, jestli je to pravda, nikdy jsem v blázinci z pověrčivosti nebyl.

Vrátil jsem se domů, chvatně a zkontroloval svoje peníze.

Byly všechny, nic nechybělo, padesát korun českých v desetikorunách, které se třpytily jako ty nejvzácnější drahokamy.

„Ještě jeden takový drahokam a budu nejbohatší Čech!“ pomyslel jsem si a šel se osprchovat vřící vodou, abych měl o čem večer přemýšlet a neusnul zbytečně brzy.