Raději budu platit Bakalovu Českou televizi, než čučet zadára na Kellnerovu Novu!

Kellnerovat TV Nova u mě skončila ještě dřív, než vůbec začala. Strčte si ty svoje Ordinace, Ulice, Borhyové a Modré kódy někam! Sorry, omlouvám se, Modrý kód je na Primě

            Seděl jsem ve své miniaturní, minimalisticky zařízené pracovně obkročmo na proutěném křesle a mžoural úzkým, sotva deset centimetrů širokým, oknem do podzimního Slunce.

To bylo nebývale ostré, jako by umělé, tak mi připadalo nepřirozené. Ale nemyslel jsem přitom na Gretu, na její temná proroctví, na to, že odmítla milión, spojený s jakousi, mně docela neznámou cenou, ačkoliv její angličtina je vynikající, taková, jako by s vynikajícím prospěchem studovala už druhým rokem na mé škole Open Gate.

Myslel jsem, rentgenován tím umělým Sluncem, na sebe. Na to, že už jsem dosáhl všeho, čeho jsem dosáhnout mohl a tím, a žádným jiným, pádem je můj život najednou docela prázdný a všechny mé miliardy docela bezcenné, stejně jako nejdražší kůň na této planetě, kterého jsem koupil své dceři.

Pochopil jsem, že jediné, co by mne dokázalo zachránit před prázdnotou, jež se mne najednou zmocnila, je koupě právě toho Slunce, do něhož jsem mžoural a jež už se nijak netajilo tím, že je umělé.

A jak nad tím přemýšlím, nad tím, jak do svého vlastnictví získat toto Slunce, zaklepe mi někdo na rameno.

Podívám se, kdo to je, a on to nastávající zeťák.

„To je dost, táto, že jste se probral!

Už vám klepu na rameno dobře deset minut!“ praví a pokračuje, „musím si s vámi, táto, promluvit.

Teď hned.

Nejde to odložit!“

Zeťák je oblečen nanejvýš svátečně, aspoň mi to tak připadá, i naditá aktovka, kterou svírá v podpaždí, je z pravé krokodýlí kůže.

„Chceš mne požádat o dceřinu ruku?“ zeptám se jej.

„Chci, ale až začátkem příštího týdne, teď si musíme promluvit o něčem mnohem důležitějším,“ odpoví zeťák a rozhodí rukama, „nezlobte se na mne, táto, ale takhle to už opravdu dál nejde!

Serete mne s tím, ani nevíte jak!

Nova je na prodej a vy tady sedíte, jako by se nechumelilo a mžouráte do Slunce.

Takto to mediální impérium opravdu nevybudujete!

Každý správný miliardář musí mít mediální impérium, aby mohl vůbec mezi lidi!

Babiš má mediální impérium, Valenta má aspoň ty zasrané Parlamentní listy a co máte vy?

Vy máte, táto, s prominutím, hovno!

Že máte tévé ódvě?

Na to vám každý sere, protože televize, ve které není cyklistika, to není žádná televize!

Televize, kde je furt fotbal, nebo hokej, takových televizí jsou tři prdele, na to vám každý zvysoka prdí.

Podívejte se, táto, na mě!

Koupil jsem Le Monde, koupil?

Dýchá se mi líp, když mám Le Monde?

Dýchá!

Všichni budují mediální impéria jako o život, jen vy tady sedíte, jako byste měl už vymalováno.

Ale to vám, táto, říkám, jestli tu Novu nekoupíte vy, tak ji koupím já a dám vám ji na vánoce, abyste věděl!

Ptal jsem se na ty Rumuny, co ji prodávají. Podle všeho to jsou solidní lidé, milí a přátelští, je radost s nimi sedět u jednoho stolu, nehrají si na žádnou honoraci.

Prostě tu Novu od nich koupím a vnutím vám ji, ať se nám lidi furt nesmějou, že nemáme žádné mediální impérium!“

To všechno ze sebe dostane nastávající zeť jedním dechem, takže se teď musí konečně nadechnout.

„Nova je na prodej?“ zeptám se.

„Jo.

Taková šance se už nemusí opakovat,“ přikývne nastávající zeť, ale pak se zarazí a začne hmatem zkoumat moji tvář místečko, vedle místečka, a když ji takto důkladně prozkoumá, užasle řekne, „nebo snad chcete, táto, koupit Českou televizi?

Od Bakaly?

Prý na tom není s prachama nejlíp.

To by byl teda kauf, kam se na to hrabe moje sparťanská přestupová politika, hehe!“

Nastávající zeť se rozesměje, plácaje se do stehen.

Nechám ho, ať se trochu nasměje a pak ho výmluvným gestem umlčím.

„Kašlu na média.

Je to žumpa,“ řekl jsem a ukázal na Slunce, „vidíš?“

„Jo, Slunko.

A co má bejt?“ podivil se nastávající zeť.

„Koupím Slunce,“ řekl jsem docela vážně.

„Slunce?“ řekl nastávající zeť, jako by nevěřil vlastním uším.

„Ano, Slunce.

Stejně je umělé, proto je tak ostré. Koupím ho a konečně budu šťastný. Začínal jsem s kopírkami v Liberci a skončím Sluncem, kruh se uzavře a tím kruhem je Slunce.

Stejně jako ve starém Egyptě, tam se z něho mohli posrat,“ řeknu a dodám, „takže mě chceš příští týden požádat o dceřinu ruku?“

„Ano, o dceřinu ruku,“ vypraví ze sebe nastávající zeťák, ale je vidět, že nemyslí v tu chvíli na dceru, ale na Slunce, že se mu zažralo do mozku jako tchoř do slepice.

Já ale na to: „Však už je na čase, abyste se vzali. Dcera již brzy skončí školu a bude jen dobře, když se vdá za někoho z branže. Svatbu můžeme udělat klidně u mě v ódvě aréně, ať ti nezničíme trávník na Letné. Zeptej se těch Rumunů, co prodávají Novu, jestli neví o nějaké dobré balkánské dechovce. Je to hudba mého mládí, rád si ji zase poslechnu na živo, ať to stojí, co to stojí, dceru přece vdává člověk jen jednou za život.“

„Zeptám se jich,“ slíbí mi nastávající zeť a já zase zadívám na Slunce, zdá se mi, že jsem moucha, která leze po okně oživlá blahodárným slunečním teplem a toto zdání mne dosud neopustilo, stále se mne drží, někdy si říkám, co by jiní za to dali, kdyby byli mouchy jako já!